čtvrtek 15. prosince 2011

Nuda a nespokojenost

Z prosincového vydání Televize Eckharta Tolle:

Nuda a nespokojenost

Otázka:
Mám často pocit všepronikající nespokojenosti, zejména když jsem sám a nemám co dělat
Je to nuda?

Eckhart Tolle: 
To je dobrý způsob vyjádření. Všepronikající nespokojenost. Samozřejmě, existuje celý průmysl určený k tomu, aby vám pomohl necítit tuto nespokojenost, jinými slovy, abyste se přestali nudit. Většina lidí udělá to, že poskytne své mysli nějaký podnět, což v této době není nic těžkého, je to dostupné všude. Mysl chce být stále stimulována, je pořád hladová po dalších věcech. Když lidé přijdou z práce, okamžitě se shánějí po dalších věcech. Uvaří večeři, sní ji, a mysl se shání: kde je další věc? Televize, telefonování, internet, emaily, SMS a mnoho dalšího? Není na tom nic špatného, je to fascinující, i já jsem začal nedávno posílat SMS (:-))
Ale je důležité, abyste si byli vědomi požadavku své mysli na potravu, na podněty, a že když je nedostane, dostaví se ona nespokojenost, necítíte se dobře.

Ale když neustále budete krmit svou mysl novými věcmi,  nikdy nedosáhnete hlubších úrovní uvnitř sebe. Zůstanete na místě. Musíte se nějakým způsobem postavit čelem k té nespokojenosti a najít nějaký způsob, jak cítit živost. Protože o to jde – máte pocit, že necítíte život, a potřebujete nějaký stimulus, abyste dostali pocit, že jste naživu.

Je třeba přestat nepřetržitě krmit svou mysl – má toho dost na práci s věcmi, které jsou opravdu třeba dělat – a zůstat prostě sedět a dovolit nudě, aby se objevila, aniž byste před ní utíkali. Protože to je začátek toho, abyste se dostali o trochu hlouběji, ale nejprve ji musíte cítit. A když před ní neutečete, tak se můžete dostat  za nudu, prostě najednou se dostanete skrze ni. To je ta překážka uvnitř vás, a když od ní neutečete, zůstanete s ní, náhle se dostanete hlouběji do sebe. Prospěšné může být, když prociťujete své vnitřní tělo. 

Když tak sedíte a začne nuda, a začnete se rozhlížet kolem, jakou další věc byste mohli dělat, nebo o ní přemýšlet – přece tu musí být něco, co se dá dělat, nebo o tom přemýšlet, nebo ještě lépe dělat si starosti – když tak zůstanete a všimnete si toho a prostě vydržíte to nepohodlí, když mysl nedostává dost podnětů, potravy, není to tak špatné, chce to prostě vydržet, a pak začít cítit své vnitřní tělo, život ve svých rukou, pažích, chodidlech, nohou, a tím jste se již dostali přes práh nudy do něčeho hlubšího. A náhle se cítíte naživu, i bez mentálních stimulů. Ba dokonce více naživu, než byste se cítili přes mentální stimuly. Protože ty jsou vždycky jen na povrchu toho, kdo jste. Ale vy jste teď hlouběji. A pak dostanete schopnost sedět nebo ležet nebo stát a cítit se spokojeně s tím, co je tady a teď. 

To je ostatně vše, co vůbec kdy je. Život, tady a teď. Budete se cítit spokojeni se sebou samými tady a teď. Cítit se doma tady a teď. Aniž byste se potřebovali uchylovat do nějaké říše mysli, která není tady a teď, jako třeba musím teď přemýšlet o tomhle, musím si zahrát videohru, musím se podívat na tenhle program, přečíst si časopis ... Všimněte si, jak mysl konzumuje, třeba když jste někde v čekárně, a tam jsou časopisy (dnes jsou mnohdy nahrazeny obrazovkou) jak lidé stále listují – dychtivé hledání něčeho dalšího, nic není dost zajímavé, co je tu dalšího? To je dysfunkce.

Ta schopnost být sami se sebou se bude prohlubovat, zakořeníte do přítomného okamžiku, sami do sebe, aniž byste potřebovali nějaké vnější podněty pro mysl, které vás mají učinit kompletními, naživu.
Ve skutečnosti, pouze teď máte přístup k životu. Byl jeden slavný francouzský filosof, před pár sty lety, myslím Pascal, který řekl: „Všechny problémy lidského rodu lze odvodit od lidské neschopnosti sedět klidně a spokojeně v místnosti.“ Sedět klidně a spokojeně v místnosti znamená, že musíte být spojeni s tím, co je ve vás hlubší než mysl. Jinak nemůžete sedět klidně – nudili byste se. Můžete být klidni navenek, ale ne uvnitř.

Takže jděte dovnitř, použijte své tělo jako výchozí bod, abyste šli hlouběji, a odstranili napětí, které je usazeno v myslící mysli. Projdete nudou do bytí. A najednou máte radost z prostého bytí. To je ohromné probuzení – když máte radost z prostého faktu bytí – a z tohoto stavu žití, bytí, se můžete  rozhlížet a hledat radost a uspokojení v tom, co vidíte a slyšíte, co vnímáte smysly. Malé věci kolem vás, jejich klidná přítomnost, květiny, stůl, záclony, cokoliv tu je, celá místnost, obloha z okna, klid. A to vše je příjemné, milé, a vy už nepotřebujete všechny ty náhražky ...

Samozřejmě, stále používáte například internet, ale už ne proto, že byste nemohli vydržet být se sebou samými. Realita většiny lidí je, že nemohou vystát sami sebe. Uvědomte si, co to znamená, jak je to dysfunkční: Nemůžete vystát sami sebe, a proto neustále běháte od jednoho k druhému a k dalšímu (:-)))
A když někdo nemůže vystát sám sebe, jaké vztahy může mít asi s ostatními? Když nemůžete snést sebe, chcete využívat ostatní k tomu, abyste se cítili trochu lépe, ale ono to nefunguje. Ta neschopnost být se sebou se promítá na ostatní, a nemůžete být ani s ostatními lidmi. Nejprve se snažíte je využít, a pak je nemůžete snést ...

Takže, musíte prolomit tu bariéru mysli, protože jinak strávíte zbytek života v neschopnosti sedět klidně a spokojeně v místnosti. A jak řekl ten francouzský filozof, z toho vyvstávají všechny problémy. Protože to znamená, že nejste spojeni s bytím. Nejste spojeni s tím, co je hlubší než myslí vytvořená osobnost, ten, kdo myslí.

Přijďte domů, sami k sobě, tak, abyste si mohli užívat svou vlastní společnost. A pak si budete užívat i společnosti jiných lidí, a ne je využívat jako náhražky. Užijte si sami sebe – můžete mít radost sami ze sebe, ze svého bytí. Jinak vás nikdy nic neuspokojí, protože nejste spokojeni sami se sebou, a své nespokojené já se nesete s sebou, kamkoli jdete. Do jakéhokoli vztahu, či na jakékoli místo.

čtvrtek 1. prosince 2011

Jak čelit nepřízni 2

Anebo se na to můžete dívat tak, že když zacházíte s věcmi a jednáte s lidmi, reprezentujete určité hledisko, představujete nějaký názor, a druhý člověk představuje jiný názor. Pak do toho vstupuje o něco více vědomí ... a vy už nemusíte mít nutně pravdu, ani ten druhý nemusí mít nutně pravdu. Máme různý pohled na věci. To je více vědomí. A proč do toho vstoupilo více vědomi? Protože už nejste zcela identifikování se svými myšlenkami ve své mysli - protože každý názor, každé hledisko je myšlenka.

Když jste zcela identifikování se svou myšlenkou, jste v pasti té myšlenky, nebo jinak se dá říci, jste vlastněni tou myšlenkou. Ne že vy máte myšlenku, vy máte názor, ale ta myšlenka má vás. (:-))) Ale vy to nevíte ... a tomu se říká nevědomost. A to je to, proč máte vždycky pravdu. (:-)))

A když si všimnete, že to není tak, že vy máte názory, ale že názory mají vás, a proto si myslíte, že máte vždycky pravdu, tak to povšimnutí přišlo skrze zvýšenou bdělost. Bdělost je nepodmíněné vědomí, které může vidět to, co je podmíněné. Bdělost je přítomnost, světlo vědomí. Je to součást probuzení. A je to další způsob, jak nepřízeň – v tomto případě konflikt s jinými – může přivodit probuzení: když se náhle začnete dívat na sebe a své vztahy s ostatními, a na své konflikty s ostatními.

Dalo by se všeobecně říci, že čím více máte konfliktů s ostatními, ať už v osobním nebo pracovním životě, tím více jste nevědomí. To je obecné pravidlo, které obvykle platí. Je to dobré měřítko – stupeň konfliktů ve vašem životě. Nádherný citát z Kurzu zázraků je: Nikoho, kdo je v souladu se sebou, nemůže potkat konflikt. Jinými slovy, situace jsou tu stále, ale už se neobracejí v konflikt. Jsou to prostě situace, se kterými se máme vyrovnat. Konflikt znamená, že jste v zajetí reaktivního mentálního vzoru. Pak se prostá situace stává konfliktem.

To tedy znamená, že ty lidské bytosti ve vašem životě, které generují pro vás nepřízeň, jsou vlastně docela užitečné, protože vám mohou říci něco o vás samých. Takže bychom měli být vlastně vděční za všechny ty potvory a v mužském rodě třeba neřády, (:-))))) a samozřejmě, svět je jich plný, těchto neřádů a potvor, protože oni nevědí, kdo jsou. Oni jen plně hrají své role, které nejsou tím, čím jsou oni. Ale hrají z hloubi svého Já, jsou k tomu nuceni, jsou hnáni podporovat falešný smysl svého já a posilovat ho, dokud nepřijde nějaké zemětřesení, nebo se jim nestane něco jiného. A pak je tu šance, že skořápka egoistického Já praskne, něco na ni spadne, a křup! Nejprve je to bolestivé, ale najednou se tu objevila trhlina, kterou se lži mohou dostat na povrch ...

Mnozí lidé se v nepřízni už narodí. Vlastně víceméně všichni, protože vy se narodíte do určité situace, která má jistá omezení pro vás, pro plné vyjádření této vaší životní formy. Vaše životní forma se tu chce plně vyjádřit. Možná si pamatujete nebo ne, že už jsem mluvil o dvou pohybech vesmíru. Jeden je pohyb do formy, kdy vesmír chce zažít sám sebe jako životní formu, a proto vytváří formy. Jak to vím? Prostě se dívám kolem sebe. Vesmír nepřetržitě tvoří formy.  A tyto formy jsou nádherné, jen se podívejte semhle nebo támhle, vypadají, že jsou skoro nereálné, protože jsou příliš dokonalé. Než se na ně podíváte zblízka a zjistíte tu a tam malou nedokonalost, to znamená, že jsou reálné. A to je součást vyšší dokonalosti. A podívejte se na planetu, jak se rozvíjí život, nejenže se rozvinul, ale nepřetržitě je tvořen, proces tvoření vesmíru neskončil, ale stále pokračuje, a na planetě můžete vidět narůstající komplexnost životních forem.

I váš vlastní život - můžete vidět, že když rostete, stává se složitějším. Nejprve je jednoduchý a pak stále složitější, život se stává komplexním a chce sám sebe vyjádřit ve formě. Většina z toho je nevědomý proces, jako sen, vesmír sní sen o formě, za tím je obrovská hybná síla, kterou pravděpodobně filozof 19. století Schoppenhauer nazval vůle, řekl, že vůle je to, co leží v pozadí za všemi jevy. To, co leží v pozadí a chce se zrodit jako forma. Jasně si neuvědomil, nebo aspoň o tom moc nepsal, že je tu i druhý pohyb vesmíru, kterým je zpětný pohyb, kterým si vesmír chce opět sám sebe uvědomit jako beztvarý, bez formy. Jak to vím? Protože všechno, co chcete vědět o vesmíru, najdete, když se podíváte hluboko do sebe. I když jde o celou historii vesmíru, vy jste její mikroskopické vyjádření. Jak nahoře, tak dole.

Takže ty dva pohyby můžete vidět na svém vlastním životě. Jeden chce něco dělat, vyjádřit sebe v nějaké formě, chcete tu být jako nějaká forma: To jsem já, jsem tady, tohle dělám, tohle můžu dělat. Podívejte se sem. Ale je ve vás i druhý pohyb, který chce jít velmi hluboko, nezajímá se o tvoření a dělání, zajímá se jenom o bytí. Takže chcete dělat, ale také chcete být. Tajemství života je spojit ty dvě věci dohromady. Není to buď anebo.

Většina naší planety je ztracena v dělání. Relativně málo lidí je si vědomo v pozadí ležící nepodmíněné dimenze, bytí. Nejsou si vědomi toho, že jsou, neustále jsou pohlceni děláním, což zahrnuje i myšlení a reagování. Co mám dělat dál, co mám dělat teď, co si mám myslet o teď, co je další věc, na kterou mohu reagovat? Kde je další neřád, který mě bude otravovat? (:-))) Co budeme dělat dnes večer, co budeme dělat v životě? A v tom je celý svět ztracen, a proto tohle učení klade důraz na bytí. Nepopírám, že dělání hraje také důležitou roli v životě, pro rovnováhu, ale protože náš svět je ztracen v dělání, v současné době je pro lidi důležitější, aby jim byla ukázána cesta zpět do bytí, ke zdroji veškerého života. Do bezčasého, beztvarého zdroje všeho života, který je někdy zván Bůh. Ale já mu tak neříkám, to slovo už bylo příliš mnoho užíváno.

Takže vy si chcete uvědomit Boha, ale také chcete dělat. A tak je zde život ve formě, který se rozvíjí v čase, a beztvarý jeden život, který je – ne že byl a bude – který je věčný a nemá co činit s časem. Je věčný, bezčasový. Podstata toho, kdo jste. A jak to vidím já, uvědomění, to je to, co je teď třeba na planetě, není to zvýšení schopnosti dělat, protože my jsme v dělání už velmi dobří, jsme v tom tak dobří, že naše dělání už téměř zničilo planetu a nás samotné, až tak jsme dobří v dělání. Jsme v tom dokonalí. A tak je nyní hlavní najít rovnováhu, zdroj, z něhož to vše pochází, to je to hnutí zpět domů, návratu domů. Takže je zde hnutí pohybu ven, do dělání, do formy, a je zde hnutí návratu k jednotě.

A váš život kvete, když můžete vyjádřit obojí, když jste zde jako dočasná fyzická forma. Samozřejmě, jste mnohem více než to. Bytí je právě teď pro lidi důležitější – na celé planetě najít dimenzi bytí. Když to říkám, myslím tím, že je to věc vesmíru. Jinými slovy, vesmír chce i pohyb ven, ale chce také pohyb zpět ke zdroji. Chce sám sebe poznat také jako jednotu.

Slova, která používám, jsou samozřejmě extrémně neadekvátní, je to něco tak gigantického, že to není možno vyjádřit slovy. Je to jen vzdálené přiblížení k pravdě. Ale pokud to víte, je to v pořádku, protože slova by vás mohla zmýlit, mohli byste začít věřit každému slovu. Slova jsou ale jen ukazatele, je to jako báseň, je to jako když Ježíš říkal: Království nebeské je jako toto, a v jiném přirovnání zase Království nebeské je jako toto, nebo Můžete se na něj dívat jako na toto, nebo takhle. To jsou všechno přirovnání. Protože na něj nemůžete ukázat přímo, jenom lehce načrtnout a namalovat – je to asi takhle nějak.

Takže, jsem si jist, že každý z vás v sobě samém má v sobě ty dva pohyby. Ale protože jste zde, to naznačuje, že vesmírný pohyb návratu se ve vašem životě stal důležitějším. To neznamená, že jste opustili veškeré dělání. Samozřejmě, že ne, pořád chcete dělat. Ale uvědomujete si extrémní důležitost bytí. A když říkám vy, nemyslím tím žádnou osobu. Je to celek, který se pohybuje tím směrem, prostřednictvím vás. Protože nejste vy a vesmír, ale vy jste vesmír. Je snadné mít chybné chápání: Já jsem ve vesmíru. Tady jsem já, a tady je zbytek světa. To je chybné pojetí sebe jako oddělené entity, která byla nějak vložena do vesmíru a nějak se tu vynořila. Svého času byly komedie Mr. Bean, a na začátku každé epizody on jakoby spadl z nebe na zem, a najednou byl v tomto světě, ve světle reflektoru, vstal a nevěděl co dělat, zda má jít tudy nebo támhle. Svým způsobem je to krásná věc, protože je to výpověď o tom, jak lidé vnímají sami sebe, že byli někam vhození. I existencialističtí filosofové mluvili o tom, že jsme vhození do tohoto světa. A pak, co máme dělat sami se sebou? Samozřejmě nejste vhozeni do tohoto světa, protože vy jste tento svět, vy jste vesmír, vy jste nebyli do něj vloženi, ale vy jste z něho vzešli. A pak se vracíte zpátky. Nejste odděleni, vy a vesmír, cokoliv se stane ve vás, stane se ve vesmíru. Vy jste vesmír. Je snadné vnímat to chybně.

neděle 27. listopadu 2011

Jak čelit nepřízni 1

Z nahrávky Facing Adversity, zveřejněné v ET TV, říjen 2011
Překlad: Orgonet
(Snímek: Eckhart Tolle a jeho partnerka Kim Eng, rovněž duchovní učitelka).

Věřím, že nikdo zde nespěchá, abychom už začali, máme plno času, nebo spíše, je zde uvnitř vás nekonečnost přítomného okamžiku.

Vítejte. Prociťovat ticho uvnitř sebe, to  je to, na čem teď nejvíce záleží. Všechno ostatní je něco, co se děje. A to něco, co se děje, už není tak problematické. Stává se to problematickým, když je tu jenom to něco a vy si nejste vědomi ničeho jiného.

Pokud jde o podstatu tohoto setkání, a skutečnou podstatu vašeho života, je už tady a teď. Nepotřebujete hodinové předběžné vysvětlování nebo nové pojmy ani teorie, které byste přidávali do své mysli, takže můžeme říci, že pravá podstata toho, že jsme tady, je být si vědomi této hloubky, kterou také můžete nazývat ticho, nebo jinak, prostor, duchovní dimenze, to nepodmíněné, přítomnost, jakkoli.

Velká většina lidí na této planetě to stále nemá. Stále větší počty si uvědomují tuto dimenzi v sobě, ale samozřejmě ještě je před námi dlouhá cesta, než se většina stane vědomou této dimenze. A je pravda, že pro většinu  je jediný způsob, jak si ji uvědomit, prostřednictvím nepřízně. Ne pro vás, protože vy jste už svou dávku nepřízně pravděpodobně dostali. To nutně neznamená, že už jí nepřijde více, ale pokud přijde, už to nebude tak zlé, protože vy už máte onu prostornost  v pozadí. A pak, víte jak na to. Už to nezaujímá celek toho, kdo jste.

Pojem nepřízeň mě napadl včera večer, když jsem poslouchal zprávy. Jsou doby, jako právě teď, kdy existuje kolektivní nepřízeň v mnoha různých částech světa, právě se to děje a ještě se to bude dít. To znamená, že velké počty lidí společně, v jednotlivých zemích či místech, zažívají věci, které v jiných dobách byly jen osobní nepřízní, ale teď je mnoho lidí zažívá společně.

Nepřízeň odnímá něco z vašeho života, ničí řád ve vašem životě, dojde k nějaké ztrátě nebo úmrtí. Pro mnoho lidí to znamená, že věci, které tvořily základ jejich života, jsou jim náhle odňaty. To je bolestné. Ale je to také šance si uvědomit, že existuje mnohem reálnější základ pro váš život, kterého jste si nebyli vědomi. Že to, co jste pokládali za základ vašeho života, bylo vždy nestabilní a vratké a nestálé, jenom jste to nevěděli. Takže když tady sedíte na této nesmírně vratké židli, kterou skutečně je, neuvědomujete si, že se může v kterémkoli okamžiku rozpadnout, a také se nakonec skutečně rozpadne, mohla se rozpadnout kdykoli. A když si to neuvědomujete, když ji pokládáte za základ svého života, zjistíte, že to nebyl skutečný základ, žádná skutečná báze pro váš život.

To se týká fyzických struktur, vašeho zaměstnání, i všech věcí, které vám dávají pocit bezpečí, včetně penzijních fondů – ani tyto věci nemusejí trvat. Investice – jeden den vypadají tak solidně, a příští den si přečtete noviny a uvědomíte si, že nebyly vůbec solidní. Nebo fyzické struktury – dům – vypadá tak pevný a není to tak, stačí trochu pohybu a je po něm. A to, co vidíte jako takzvaně váš život, se rozpadá, a je to bolestné. Nepopíráme, že to není bolestné. Je to bolestné. Ale je to pro lidi i šance, příležitost jít hlouběji  a uvědomit si základ, pravý základ bezpečí, který nemá nic společného s vnějšími věcmi vašeho života.

Zdá se, že pro mnoho lidí je nezbytné zažít nepřízeň ve formě ztráty, aby tam byli zahnáni. Dobrovolně tam nejdou. Nepůjde tam ani každý, kdo zažil nepřízeň. Může reagovat odporem. Buď bude hluboce rozzloben, říkat, že to není spravedlivé, to se mi nemělo stát, nebo bude v depresi, já už nemůžu, nebo bude pět let plakat, bude prostě reagovat odporem. A tak zůstane ještě hlouběji uvězněn v rigidním vzorci.

Ale je tu šance, že můžete jít hlouběji a přestat se snahami identifikovat se s jakoukoli formou ve svém životě. Z vnitřní hloubky vyvstane něco, co je plné míru, nemůžete to pojmenovat, ale náhle se vás dotkne něco, o čem jste nevěděli, že ve vás existuje. Někdy tomu říkám beztvarost, nebo duch, protože duch je bez tvaru. Najednou máte mír, který přesahuje veškeré chápání. Chápání to nemůže vysvětlit. Nu, já se pokouším to vysvětlit, ale je to těžké (:)))) (12.12)

Ale ta dimenze, do které někteří lidé musejí být zahnáni nepřízní, je přítomna už tady, v tomto okamžiku. Takže místo toho, abychom byli do ní zahnáni, my, kteří jsme zde shromážděni, tam jdeme dobrovolně. Vlastně nikam nejdeme, ale dobrovolně se otvíráme této dimenzi. Je to dobrovolná smrt, smrt falešného já, které odvodilo svůj pocit identity ze všech možných věcí, většinou myšlenkových struktur. Věci se staly myšlenkami a vy jste se s nimi identifikovali.

A tato stavba vytvořená z myšlenkových struktur se rozpadne – věci a vnější svět nemůžete totiž zažívat přímo, ale stanou se myšlenkovou formou. Předtím, než se můžete identifikovat se svým autem, se auto musí stát myšlenkovou formou, mentálním pojmem, protože nevíte, co je tam vně. Musíte si říci MOJE BMW. Předtím je ničím, je to pouze kov a materiál, ale stane se myšlenkovou formou, v niž je obsaženo Já, a pak se stane součástí vašeho pocitu toho, kdo jste. Takhle to funguje. A teprve až se to BMW poškodí, nebo něco jiného se poškodí, pak poznáte, zda jste s ním byli identifikováni. Je snadné říci: Já se s ním neidentifikuju, prostě jsem si ho koupil, je to auto za sto tisíc dolarů, ale nejsem s ním identifikován. OK, možná že ne. Ale jestli je to pravda, to zjistíte, až se to auto poškodí, nebo vám ho někdo při nehodě poškodí, až přijde nepřízeň. Pak zjistíte, jestli jste identifikováni či ne. (:-))) Takže zkouška vám ukáže, jak daleko jste, pokud se týká falešného pojmu vašeho já. Ta zkouška přijde často formou nepřízně.

Nejběžnější formou nepřízně není zemětřesení, to se vyskytne jednou za život nebo vůbec ne, ale nejběžnější je stýkat se s obtížnými lidmi. Když se podíváte na svůj život, zjistíte, že ostatní lidé jsou významným zdrojem nepřízně. (:-))) Zemětřesení jsou ve srovnání s tím relativně vzácná. Je to možná mírnější forma nepřízně, ale je tady pořád. Nepřízeň vytvářená ostatními lidmi je tu pořád. Nemůžeme se jí zbavit. A když se zbavíme některých lidí, přijdou do vašeho života další a za malou chvíli už hrají stejnou roli, stávají se zdrojem nepřízně. A důvod je, že lidé jsou identifikování s falešným smyslem své egoistické entity na povrchu, což není podstata toho, kdo jsou. Ale oni neznají podstatu toho, kdo jsou, a proto se stávají zdrojem potíží, pro sebe i pro jiné. To je normální život. Když nevíte kdo jste, stáváte se potížistou sami pro sebe – trápíte sami sebe v noci, a během dne jste trápeni ostatními, a pak se stáváte trápením pro ostatní. Nemůžete si pomoci. To je normální existence. O tom jsou filmy. A proč? Protože neznáte podstatu toho, kdo jste. Takže zdroj nepřízně jsou ostatní lidé, určitě si na nějaké ve svém životě vzpomenete.

A možná že už nejsou zdrojem, možná už je to minulost. Možná jste už přestoupili za to vše. To mi připomíná historku o staré paní: Pastor v kostele káže: Máme všichni odpustit svým nepřátelům. Je tu někdo, kdo ještě neodpustil svým nepřátelům? Jedna stará paní zvedne ruku a řekne: Já. Pastor: A proč jste jim neodpustila? Paní: Já nemám žádné nepřátele. Pastor: Ach, to je nádhera, tady ta paní nemá žádné nepřátele. Pojďte sem a řekněte, jak je to možné, jak jste to udělala? Paní přijde a řekne: Já jsem ty potvory přežila. (:-))))) To samozřejmě není transcendence. (:-))))

Je velmi snadné si něco nalhávat pokud jde o duchovní úspěchy, ale pokud máte pochyby, dobrým testem je to, jak reagujete na nepřízeň ve svém životě. To vám dá náznak vaší úrovně vědomí, nebo stavu vědomí. Nemusíte čekat na zemětřesení, abyste poznali, jak jste na tom. protože to je vzácné. Ale, jak jsem právě navrhl, podívejte se na ostatní lidi, do jaké míry jsou pro vás zdrojem nepřízně ve vašem životě. To znamená vztahy, jaká je míra konfliktů ve vašem životě. Konflikty s ostatními. Nejde o to, abyste se posuzovali, jen se podívejte. Jaká je reaktivita, stupeň reaktivity ve vašem životě, vůči onomu“naprosto iracionálnímu chování těchto lidí“. Jak moc reagujete, když něco jde špatně, když někdo nedělá, co by měl dělat. Nebo, „Jak se opovažuje tohle říkat?“ Nebo v prosté diskusi, jak často vy znáte pravdu a oni ne? Nebo se podívejte ve svém životě na toto: Jestliže vy máte vždycky pravdu, v různých oblastech života, a jestliže ostatní lidé se vždycky mýlí, zkuste si říci: „Jak je to možné, že já mám ve svých pohledech vždycky pravdu (:-)), a všichni ti lidé v mém osobním životě i v práci nebo kdekoli se vždycky mýlí? Není to zajímavé? Já mám vždycky pravdu.“ (:-))) Takže by vás mohlo napadnout maličké podezření, že by tady mohlo něco nebýt v pořádku, protože vy máte vždycky pravdu. Je možné, aby lidská bytost měla vždycky pravdu? To musím být vyšší  bytost .... (:-)))) (23.00)

pondělí 26. září 2011

Jak harmonizovat dělání a bytí v každodenním životě?

Z přednášky na ET TV, září 2011.
Překlad: OrgoNet

Eckhart Tolle:

"Otázka z každodenního života – to jsou velmi užitečné otázky pro všechny, a v zásadě tohle chtějí vědět všichni: „Jak vytváříte rovnováhu mezi prostým bytím od okamžiku k okamžiku s tím, že musíte vydělávat na živobytí a platit účty? To je pro mě jediná obtížná část.“


Ano, jinými slovy, jak vyrovnáváte nebo spojujete bytí a dělání? Protože jinak můžete zažít přítomnost, jenom když sedíte absolutně v klidu a nejste ničím rušeni. To je také dobré, aspoň ji máte tehdy. Ale to není dost. Takže, jak správně říkáte – ta otázka je velmi dobrá – jak to slaďujete s placením účtů a aktivitou v denním životě, jak můžete mít onu bdělost v denních aktivitách, a neztrácet se v dělání?

Každé cvičení, o němž teď budeme mluvit, předpokládá, že je ve vás aspoň minimum přítomnosti, protože bez toho nemůžete cvičit. Pokud je ve vás v každé situaci aspoň minimální přítomnost, pak je tu něco, co můžete dělat. Minimum přítomnosti, nebo bdělosti, znamená, že nejste totálně ztraceni, ale přinejhorším máte bdělost alespoň na začátku činnosti, takže nejste naprosto utopeni tak, abyste se v ní ztratili. To obyčejně znamená, že budoucnost se stane důležitější než současný okamžik. To znamená, že se ztrácíte v dělání. To je dobrý indikátor. Budoucí okamžik se stává důležitějším než tento okamžik. S tím byste měli něco dělat.

Jako vědomé cvičení si můžete říci: OK, co potřebuji udělat teď? Zmínili jste placení účtů a nutnost vydělat si na živobytí. Ať je to cokoliv, co děláte, je pro vás přítomný okamžik prostředkem k nějakému cílí, nebo ctíte děláni v tomto okamžiku, takže to není primárně prostředek k nějakému cíli? Snažíte se dostat do budoucího okamžiku více, než chcete být v přítomném okamžiku? Obvykle je to při nevědomém žití tak. A obyčejně jsou lidé stresováni kvůli tomu stálému tahu budoucnosti, což není nic jiného než tah myšlenky na budoucnost. Protože budoucnost tam není, já ji nikdy neviděl. Takže budoucnost je myšlenka o budoucnosti.

Takže rovnováha mezi bytím a děláním se tvoří tak, že při dělání věnujete svou nejplnější pozornost dělání, a ne že přemýšlíte, že se musíte dostat na konec toho dělání. Věnujte tu nejplnější pozornost své činnosti, ať je to kterákoli z vašich denních aktivit. Nedělejte z ní prostředek k nějakému cíli.

To se týká i veškerého vzájemného styku s lidmi. Všichni jsme zažili, že vzájemný styk nízké kvality je tehdy, když potkáte jiného člověka, který s vámi zachází jako s prostředkem k nějakému cíli. V restauraci se například stane, že jste redukováni na zákazníka, nejste lidská bytost. Když jdete k lékaři, jste redukováni na pacienta, on nevidí vás, ale pacienta, pokud samozřejmě není vědomý.

Někdo se vám snaží něco prodat, a pro tu osobu jste prostředkem k cíli, on či ona se chce dostat do budoucího okamžiku, kdy bude obchod dokončen. Když odmítnete se tomu poddat, a nekoupíte, co vám nabízí, dostane se do negativního stavu. Ale ten negativní stav je v něm už přítomen, když k vám mluví a chce vám něco prodat. Protože je v něm silná touha dostat se na konec té činnosti. On vás využívá jako prostředku ke svému cíli, aby se dostal do budoucího okamžiku, kde, jak se domnívá, potřebuje být. (:-))) A vy to cítíte, a víte, že to není lidská interakce vysoké kvality.

Mnoho lidské interakce v rámci naší společnosti je tohoto druhu, protože lidé chtějí pouze využít toho druhého ve své touze, nutkání dostat se do budoucího bodu, kde potřebují být. Takže život je redukován na něco nepříjemného, povrchního. Nikdo není tady. Lidé prostě nejsou zde.

Místo požadavku, aby se ti lidé změnili, musíte samozřejmě začít u sebe. Nedělejte z tohoto okamžiku prostředek k cíli, protože tento okamžik je cenný. Je to všechno, co vůbec máte. Cokoli se vyskytuje v tomto okamžiku, je cenné. Je to forma, kterou přijímá tento okamžik.
Když jste s jinou lidskou bytostí, je to cenný okamžik. Je to forma, kterou přijal tento okamžik. Nedělejte z něho prostředek k cíli. Važte si formy tohoto okamžiku. Važte si tohoto okamžiku.

Když jednáte s jinou lidskou bytostí, řekněme obchodně, vážíte si toho okamžiku, vážíte si té lidské bytosti, čili dáváte přítomnému okamžiku svou nejplnější pozornost. Dáváte lidské bytosti, která je tam v ten okamžik, svou nejplnější pozornost. Ta pozornost není z 50, 60, 70 procent v budoucnosti, kde chcete být. Ne, je zde, úplně zde. A pak, pokud jste třeba číšník, zjistíte, že vaše spropitné se zvýšilo stonásobně, když věnujete každému hostu svou plnou pozornost a nejednáte s nimi jako s prostředky k cíli. Pokud jste obchodník, budete extrémně úspěšný, protože lidé vás budou milovat. Každý miluje, když je mu věnována nejplnější pozornost.

Takže si uvědomíte, že každá lidská situace je sekundární. To, z čeho se skládá, je sekundární. Primární je vaše praktikování přítomnosti. Pozornost, bdělost. Ať vám život přinese k dělání cokoliv, věnujte tomu svou plnou pozornost, bdělou přítomnost. Tak se dělání stane prosáklým přítomností. Jestli si myslíte, že vaše zaměstnání je nudné, nejpravděpodobněji ve vašem dělání není dost přítomnosti. I monotónní zaměstnání se transformuje vaší přítomností.

Například člověk, který vybírá mýto, kde každých pár sekund zastaví auto a on řekne Dva dolary prosím, řeklo by se, že to není zajímavé zaměstnání, kde člověk může být přítomen: zažil jsem asi dvakrát v životě, že tam byl někdo, kdo vyzařoval bdělost, či přítomnost, a každému řidiči, který tam zastavil, věnoval plnou pozornost v tom okamžiku. Na slovech nezáleží: „Dva dolary, prosím. Děkuji. Přeji hezký den“. Ale ta energie za tím. Jak už jsme řekli dříve, situace je sekundární, ať se děje cokoli. Jakákoli situace vznikne, je to příležitost přinést jí rozměr plné pozornosti.

Nemyslete si, že situace je něco, na čem absolutně záleží. Na čem skutečně záleží, je stav vašeho vědomí. To, co děláte, je druhotné. Jinými slovy, kdo jste, nebo co jste, je druhotné. Dělání vyplývá z bytí. Denní život je duchovní praxe.

Jeden způsob, jak vyjádřit, co je zen, použil jeden mistr: ten prostě definoval zen jako „Dělání jedné věci v jednom čase.“ To je zen. Jednodušší definici nemůžete dostat. Lidé tráví roky v klášterech, aby zjistili, co je zen, a stejně na to nemohou přijít. A tento zenový mistr říká: Dělání jedné věcí v jednom čase. Je to ono? Ano. To zastaví vaši mysl, a co zůstane potom? Zůstane jen to, že děláte jednu věc v jednom čase. Nebýt támhle, ale být tady, přítomen v dělání. A tím praktikujete přítomnost.

Jedna věc v jednom čase. Nejplnější pozornost této jedné věci již je tento okamžik. A tento okamžik se stává jiným, mění svou kvalitu. Mění se z nízké kvality na vysokou kvalitu, Dělání se mění. Vztah se mění. K vysoké kvalitě. To, čemu říkám vysoká kvalita, implikuje, že je v tom bdělost, stávající se součástí situace. Vnášíte do ní novou dimenzi."

úterý 31. května 2011

Co je ego a nevědomost 2.

Z Nové země, 3. kapitola, překlad OrgoNet.
Podrážděnost a křivda

Stěžování bývá často doprovázeno záští, ale může být provázeno i silnější emocí jako je hněv nebo jiná forma rozčilení. Tím se ego energeticky více nabíjí. Stěžování se pak promění v podrážděnost, což je jiný způsob, jak ego posiluje samo sebe. Je mnoho lidí, kteří stále čekají na nějaký popud, aby proti němu reagovali, aby se cítili naštvaní nebo ublížení – a nikdy to dlouho netrvá, aby ten popud přišel. Pak říkají: „To je skandál!“ „Jak se opovažuješ …“. „To mě s--e!“ Jsou závislí na rozčilování a hněvu jako na droze. Touto reakcí proti něčemu prosazují a posilují svůj pocit sebe sama.

Dlouhodobá zášť se nazývá křivda. Nosit v sobě křivdu znamená být v neustálém stavu „proti“, a proto ukřivděnost tvoří významnou součást ega mnohých lidí. Kolektivní křivdy mohou v psychice národa nebo kmeni přežívat po staletí a živit nekonečný kruh násilností.

Křivda je silná negativní emoce spjatá s události v dávné minulosti, která je udržována naživu nutkavým myšlením, přeříkáváním historky v hlavě nebo nahlas - „co mi udělali“ nebo „co nám udělali“. Křivda zamoří i jiné oblasti vašeho života. Například když přemýšíte o své křivdě a cítíte ji, její negativní emoční energie  může zkreslit vaše vnímání události, která se děje v přítomnosti, nebo ovlivnit způsob, kterým mluvíte či chováte se k někomu v přítomnosti. Jedna silná křivda stačí, aby nakazila rozsáhlé oblasti vašeho života a udržovala vás ve spárech ega. 

Je třeba upřímnosti, abyse viděli, zda v sobě stále chováte křivdy, zda je ve vašem životě někdo, komu jste úplně neodpustili, „nepřítel“. Pokud je máte, staťe se vědomými křivdy na úrovni myšlení i emocí, to znamená, budťe si vědomi myšlenek, které ji udržují naživu, a prociťujte emoci, která je odpovědí těla na tyto myšlenky. Nesnažte se vzdát se křivdy. Snažit se  vzdát se jí, odpustit, to nefunguje. K odpuštění dojde přirozeně, až uvidíte, že křivda nemá žádný jiný účel než posilovat falešný smysl já, udržovat při životě ego. Prozření je osvobozující. Ježíšovo učení „Odpouštěj svým nepřátelům“ se týká zejména rozpuštění hlavních egoistických struktur v lidské mysli.

Minulost nemá žádnou moc znemožnit vám nyní být v přítomnosti. To může dělat pouze vaše ukřivděnost z minulosti. A co je křivda? Balík starých myšlenek a emocí.

Já mám pravdu, on se mýlí

Stěžování, stejně jako hledání viny a reaktivita posilují pocit ega, že má vlastní území a že je odděleno, a na tom závisí jeho přežití. Ale lidé také posilují ego jiným způsobem, tím, že mu dávají pocit nadřazenosti, z něhož výborně vzkvétá. Nemusí být okamžitě zřetelné, jak vám stěžování řekněme na dopravní zácpu, na politiky, na „lakomé boháče“, na „líné nezaměstnané“, na vaše kolegy či bývalého partnera, na muže či ženy může dát pocit nadřazenosti. Takto: když si stěžujete, plyne z toho, že vy máte pravdu a osoba nebo situace, na kterou si stěžujete nebo proti níž reagujete, jednají chybně.

Není nic, co by lépe posilovalo ego, než mít pravdu. Mít pravdu znamená ztotožnění se s mentální pozicí – stanoviskem, názorem, soudem, příběhem. Abyste vy mohli mít pravdu, samozřejmě, potřebujete někoho, aby neměl pravdu. A tak ego miluje hledat na jiném nepravdu, aby samo mělo pravdu. Jinými slovy: potřebujete obviňovat jiné z nepravdy, abyste získali silnější pocit toho, kdo jste. Nejen osoba, ale i situace může být obviněna  pomocí stěžování a podrážděnosti, čímž je vždy míněno „toto se nemá dít“. To, že máte pravdu, vás ství do pozice imaginární morální nadřazenosti ve vztahu k osobě či situaci, která je souzena a shledána nevyhovující. Ego touží právě po tomto pocitu nadřazenosti a skrze něj se posiluje.

Obhajování iluze

Fakta nepochybně existují. Když řeknete: „Světlo se pohybuje rychleji než zvuk“, a někdo jiný řekne, že je to naopak, vy máte evidentně pravdu a on se mýlí. Může to potvrdit prosté pozorování, že blesk předchází hrom. Takže nejenom máte pravdu, ale víte, že máte pravdu. Je v tom zapojeno ego? Může být, ale nemusí. Když jenom prostě vyjádříte to, o čem víte, že je pravda, v tom ego vůbec není zapojeno, protože v tom není žádné ztotožnění. Ztotožnění s čím? S myslí a s mentální pozicí. Takové ztotožnění se však do toho může snadno vplížit. Když se uslyšíte, že říkáte: „Věř mi, já to vím.“ Nebo „Proč mi nikdy nevěříš?“, pak se do toho už vplížilo ego. Skrývá se za slůvkem „já“. Prosté tvrzení „světlo je rychlejší než zvuk“, naprosto pravdivé, přešlo teď do služeb iluze, ega. Nakazilo se falešným smyslem „já“, stalo se osobním, stalo se mentální pozicí. „Já“ se cítí zmenšováno nebo uraženo, protože někdo nevěří, co jsem „já“ řekl.

Ego bere vše osobně. Objevují se emoce, postoj obrany, dokonce i útočnost. Bráníte pravdu? Ne, pravda v žádném případě nepotřebuje obranu. Světlo či zvuk se nestarají o to, co si vy nebo někdo jiný myslí. Vy bráníte sami sebe, nebo spíš iluzi sebe, náhražku vytvořenou myslí. Bylo by dokonce přesnější říci, že iluze brání sama sebe. Když se i prostý a přímý svět faktů může propůjčit egoistickému zkreslení a iluzi, o to snadněji může být naplněn pojmem „já“ méně kokrétní svět mínění, hledisek a soudů.

Každé ego mísí názory a hlediska s fakty. Také neumí rozlišit rozdíl mezi událostí a svou reakcí na tuto událost. Každé ego je mistrem výběrového vnímání a zkreslené interpretace. Pouze pomocí bdělosti – nikoliv myšlení – můžete odlišit fakt a mínění. Pouze bdělostí můžete vidět: tady to je situace a tado to je hněv, který k ní cítím. Pak si můžete uvědomit, že jsou jiné způsoby, jak přistupovat k této situaci, jiné způsoby, jak ji vnímat a jak s ní zacházet. Pouze pomocí bdělosti můžete vidět celek situace či osoby, namísto abyste se chopili jediného omezeného náhledu.

pondělí 30. května 2011

Co je ego a nevědomost 1.

Pro vysvětlení, co chápe Eckhart Tolle pod pojmy ego a nevědomost, malý úryvek z Nové země (Překlad Orgonet.) (Pro ty, co nečetli jeho knihy.)

Eckhart Tolle: Co je ego
(Nová země, kap. 3. Překlad OrgoNet.)

Většina lidí je tak naprosto identifikována s hlasem ve své hlavě – nepřetržitým proudem bezděčných myšlenek a nutkavého myšlení a emocí, které je doprovázejí, že je můžeme označit za ovládané svou myslí. Dokud jste si naprosto nevědomí tohoto stavu, pokládáte toho, kdo myslí, za toho, kým jste. To je egoistická mysl. Říkáme jí egoistická, protože v každé myšlence – každé vzpomínce, interpretaci, názoru, náhledu, reakci, emoci – je  pocit sebe, já (ego). To je nevědomost v duchovním smyslu. Vaše mysl, její obsah, je samozřejmě podmíněn minulostí: vaší výchovou, kulturou, rodinným zázemím, a tak dále. Ústřední jádro veškeré aktivity vaší mysli spočívá v jistých opakujících se a přetrvávajících myšlenkách, emocich a vzorech reakcí, s nimiž se nejsilněji identifikujete. Tato entita je samotné ego.

Ve většině případů, když řeknete „já“, mluví ego, ne vy, jak jsme již viděli. Sestává se z myšlenek a emocí, se balíku vzpomínek, s nimiž se identifikujete jako „já a můj příběh“, z obvyklých rolí, které hrajete, aniž o tom víte, z kolektivní identifikace jako je národnost, náboženství, rasa, společenská třída nebo politická náležitost, ale také z názorů, vnějšího vzhledu, dlouhotrvajících záští nebo pojetí sebe sama jako lepšího než ostatní či ne tak dobrého jako ostatní, jako úspěšného nebo neúspěšného.

Obsah ega se liší od člověka k člověku, ale v každém egu funguje stejná struktura. Jinými slovy: ega se liší pouze na povrchu. V čem jsou stejná? Žijí z identifikace a separace. Když žijete prostřednictvím myslí vytvořeného já složeného z myšlenek a emocí, což je ego, základ pro vaši identitu je ošidný, protože myšlení a emoce jsou svou povahou velmi prchavé a pomíjivé. Takže každé ego neustále bojuje o přežití a snaží se samo sebe chránit a zvětšovat. Aby obhájilo myšlenku „já“, potřebuje protikladnou myšlenku „ten druhý“. Pojmové „já“ nemůže přežít bez pojmového „ten druhý“. Ti druzí jsou většinou viděni jako moji nepřátelé. Na jednom konci žebříčku tohoto nevědomého egoistického vzorce leží egoistický nutkávý zvyk hledání chyby a stěžování si na ostatní. O tom mluvil Ježíš, když řekl: „Proč vidíte třísku v oku svého bratra a nevidíte trám ve svém vlastním oku?“ Na druhém konci žebříčku je fyzické násilí mezi jednotlivci a války mezi národy. V Bibli zůstává Ježíšova otázka nezodpovězena, samozřejmě: Protože kritizuji či odsuzuji druhého, cítím se tím větší, nadřažený.

Stěžování a zášť

Stěžování je jedna z nejoblíbenějších strategií ega k posílení sama sebe. Každá stížnost je historka, kterou si vytvoří mysl, a v kterou naprosto uvěříte. Ať si stěžujete nahlas nebo pouze v myšlenkách, v tom není rozdíl. Některá ega, která nemají příliš jiných možností, s čím se identifikovat, snadno přežijí pouze tím, že si stěžují. Když jste ve spárech takového ega, stěžování, zejména na jiné lidi, je běžné, a samozřejmě nevědomé, což znamená, že nevíte, co děláte. Přikládání negativních mentálních nálepek na lidi, buď v jejich přítomnosti, nebo běžněji tehdy, když o nich mluvíte s jinými, nebo na ně pouze myslíte, je často součástí tohoto vzorce. Osobní nadávky jsou nehrubší formou takového nálepkování a potřeby ega mít pravdu a triumfovat nad ostatními: „kretén, grázl, mrcha“ – samé rozhodné výroky, o něž se můžete přít. Na dalším stupni žebříčku nevědomosti je křičení a řvaní, a ještě níže je fyzické násili.

Zášť je emoce, která patří ke stěžování a mentálnímu nálepkování lidí a dodává egu energii. Zášť znamená cítit hořkost, rozhořčení, ublíženost či uraženost. Máte zášť k lakotě lidí, k jejich nečestnosti, nedostatku čistoty, k tomu, co dělají, co udělali v minulosti, co řekli, co neudělali, co měli či neměli udělat. Ego to miluje. Namísto abyste přehlíželi nevědomost v ostatních, uděláte si z ní svoji identitu. Kdo to udělá? Nevědomost ve vás, ego. Někdy „chyba“, kterou vidíte na jiném, tam ani není. Jde o naprostou desinterpretaci, o projekci mysli ve stavu, kdy chce vidět nepřítele, mít sama pravdu a cítit se nadřazeně. Jindy tam chyba může být, ale tím, že se na ni soustředíte, někdy z vyloučením všeho ostatního, tím ji zvětšíte. A to, na co reagujete v jiném, posilujete v sobě samém.

Nereagování na ego v ostatních je jednou z nejúčinnějších cest, jak se překonat ego v sobě samém, ale také jak rozpustit kolektivní lidské ego. Ale ve stavu nereagování můžete být jenom tehdy, pokud umíte rozpoznat něčí chování jako pocházející z ega, jako výraz kolektivní lidské dysfunkce. Když si uvědomíte, že to není osobní, už tu není nutkání reagovat tak, jako kdyby bylo. Nereagováním na ego budete často schopni odhalit zdravý rozum v ostatních, což je nepodmíněné vědomi, na rozdíl od podmíněného. Občas budete možná muset učinit praktické kroky, abyste se ochránili před hluboce nevědomými lidmi. To můžete učinit, aniž byste z nich učinili nepřátele. Vaší největší ochranou je být uvědomělý.  Člověk se stane vaším nepřítelem, když si personalizujete jeho nevědomost, kterou je ego. Nereagování není slabost, ale síla. Jiný výraz pro nereagování je odpuštění. Odpustit znamená přehlédnout, anebo spíše dívat se skrz. Díváte se skrze ego na zdravý rozum, který je v každé lidské bytosti jako jeho/její podstata.

Ego miluje stěžování a pocit zášti nejen vůči ostatním lidem, ale i vůči situacím. To, co můžete udělat člověku, můžete udělat i situaci: obrátit si ji v nepřítele. Implikace je vždy: Tohle by se nemělo dít. Já tady nechci být. Já nechci tohle dělat. Zacházejí se mnou nespravedlivě. A největším nepřítelem ega je samozřejmě přítomný okamžik, který je, abychom tak řekli, sám život.

Stěžování nelze směšovat s informováním někoho o chybě či nedostatku, tak aby mohl být napraven. A zdržet se stěžování neznamená nutně smířit se se špatnou kvalitou nebo chováním. Není žádné ego v tom, když řeknete číšníkovi, že vaše polévka je studená a potřebuje ohřát – pokud se držíte faktů, která jsou vždy neutrální. „Jak se opovažujete servírovat mi studenou polévku...“ je stěžování. Je tam „já“, které miluje cítit se osobně uraženo studenou polévkou a chce z toho získat co nejvíc, „já“, které miluje někomu vyčítat, že nemá pravdu. Stěžování, o kterém mluvíme, je ve službách ega, ne ve službách změny. Někdy je zřejmé, že ego ve skutečnosti nechce změnu, aby mohlo pokračovat ve stěžování.

Podívejte se, jestli umíte zachytit, to jest všimnout si hlasu ve vaší hlavě, třeba ve chvíli, kdy si na něco stěžuje, a zkuste ho považovat za to, čím je: hlasem ega, ničím víc než podmíněným vzorcem mysli, myšlenkou. Kdykoli si povšimnete tohoto hlasu, uvědomíte si také, že ten hlas nejste vy, ale jste ten, kdo si je vědom toho hlasu. Ve skutečnosti vy jste uvědomělost, která si je vědoma toho hlasu. V pozadí je uvědomělost. Touto cestou se zbavujete ega, osvobozujete se od nepozorované mysli. Chvíle, kdy se stáváte vědomými ega v sobě, už to není ego, ale jenom starý podmíněný vzorec mysli.  Ego znamená nevědomost. Uvědomělost a ego nemohou existovat společně. Starý vzorec mysli či mentální návyk může ještě přežívat a opět se na chvíli objevit, protože má setrvačnost tisíců let kolektivní lidské nevědomosti, ale pokaždé, když je ego rozpoznáno, je oslabeno.

(Pokračování možná někdy.)

čtvrtek 26. května 2011

Jak pomoci dětem překonat nevědomost

(Dotaz z březnového vydání ET TV, 2011.)


Dotaz: Dobrý den. Chtěla bych vědět, jestli můžeme nějak pomoci dětem, nebo komukoli, koho milujeme, překonat ono období nevědomosti, kterým jsme myslím prošli všichni zde přítomní, nebo je nutné, aby jím prošli sami? Někdy cítim bezmocnost, když se moje děti trápí, a velmi snadno se nechám vtáhnout do toho trápení. Chtěla bych být schopna jim pomoci, aby rychleji překonaly nevědomost, pokud to vůbec jde.

Eckhart: Kolik máte dětí? A jak jsou staré?

Mojí dceři je sedm a synovi čtyři.

Především musím říci, že mají velké štěstí, že mají vědomou matku, vás. A jejich otec je  vědomý?
Ne tak vědomý. Ale dost vědomý na to, že mi pomáhá, právě  je s dětmi, abych mohla být tady, a to už je něco.

V dnešní době je více dětí, nevím jaké procento, které možná nebudou muset projít obdobím hluboké nevědomosti, kterým jsme museli projít my. Alespoň já určitě. A také se dnes rodí více dětí rodičům, kteří jsou v procesu probuzení, takže jsou to relativně vědomí rodiče. V mé generaci si nevzpomínám na žádné vědomé rodiče. Možná nějací byli, ale nesmírně vzácně. Pořád jsou ještě vzácní, ale už ne tak jako dřív. Moji rodiče byli hodní, miloval jsem je, ale byli hluboce nevědomí. A to byl normální stav.

Otázka tedy je, jak dětem pomoci, aby zůstaly relativně vědomé, aby se nenechaly vtáhnout do masové nevědomosti, která stále ovládá masovou kulturu. Také technologie podporují u dětí nevědomost a závislostní chování na věcech.

Nejúčinnějším učením není říkat dětem, co mají dělat, ale stav vědomí doma. To je úplný základ toho, jak učit děti, a nemá ani nic společného s učením. Je to základ pro předávání vědomí. Znamená to vlastně ani nechtít jim předávat vědomí, ale udržovat prostor přítomnosti, když s nimi doma jednáte. A také co nejvíce udržovat přítomnost, když jednáte se svým manželem. Je tady ten vztah, že je nakazíme buď přítomností, nebo emocionálním tělem (Pozn. překl. To je soubor emocí a psychických poranění, které si člověk nese v sobě, a který se aktivuje nějakou situací, takže člověk zareaguje prudkou emoci, během níž trpí). Takže hlavní věc, ještě předtím, než pomyslíme, že začneme něco dělat, je vědomé bytí v přítomnosti. Protože děti pozorují, jak se chováte, a přejímají to. Samozřejmě, je tady také masová kultura, děti tráví hodně času ve škole.

Občas mohou nastat věci, na které jim můžete ukázat, tak, aby zůstaly v kontaktu s bezprostřední  zkušeností, například se smyslovou zkušeností. Nedovolte, aby ztratily kontakt s přírodou. Mnohé děti jsou dnes tak zabrány do technologických her, že vůbec nezakusí přírodu. Ta je pro ně nečím úplně cizím. A to je velmi škodlivá věc. Je to velká deprivace, být zbaven bezprostřední zkušenosti s přírodním světem, který vás uvádí do kontaktu s hlubší úrovní vašeho vlastního bytí. I domácí zvířata jsou velkou pomocí. Doufám, že máte doma nějaké zvíře.

Ano, máme psa.

Takže to je jeden způsob. Když jsou děti v kontaktu se psem, je to bezkonceptuální vztah, dotýkají se psa, starají se o něj. Také berte děti často do přírody, bez těch jejich hračiček, které obvykle mají. Po celé hodiny ťukají do tlačítek. Dříve bývalo více televize, ale dnes je možná více těchto her, a ve zbylém čase je to televize, což je stav polokomatózní hypnózy. To může být těžké, protože všichni ostatní ty věci mají. Neříkám, že je máte úplně odstranit, ale odrazujte je od toho, aby trávily 100% času s těmito věcmi. Vezměte je do přírody, bez hračiček, a podporujte je v přímém smyslovém vnímání. Aby se dotýkaly, cítily, dívaly se na věci. Nepleťte si  konceptuální nálepkování s opravdovým poznáním skkrze vlastní zkušenost. Vašemu mladšímu jsou čtyři roky. V tom věku už děti vědí, jak se věci jmenují. Když se učí jazyku, nedělejte rovnítko mezi pojmem a realitou. Když je učíte, co to je, podněcujte je, aby se dotýkaly, aby se dívaly, aby cítily, místo abyste pouze řekla: Tohle se jmenuje tak a tak. Jakmile věc dostane nálepku, přestanou ji zažívat, spokojí se s mentální nálepkou.

Ony samy taky nálepkují. Mnohem více moje dcera, protože syn je ještě malý. Přijde domů a řekne: Já to nikdy nedokážu. Jsem hloupá.

Ano, to je příležitost ukázat, aby se děti neztotožňovaly s myšlenkou, říci jim, že je to jenom myšlenka, a že nemají věřit každé myšlence, která přijde. Aby si uvědomily, že nejsou ta myšlenka, ale jsou prostorem mezi myšlenkami, a aby pozorovaly své myšlenky. Když nějaká myšlenka přijde, je to jenom myšlenka, není to realita, není to pravda.

Emocionální tělo – mají ho? Ano, jako většina lidí. Ať se neztotožňují s emocionálním tělem, ukažte jim, že je to emocionální tělo. Nenazývejte to pro děti tak, dejte tomu nějaké jméno. Protože občas je to ovládne.  Potom jim řekněte: Co to bylo, co tě ovládlo? Jak bys to nazval? Tak se rozvíjí uvědomování – tady to je emoce a tady to je bdělost. Podněcujte je, aby se uměly dívat na tuto věc, na tu emoci, která je čas od času ovládne, protože je spojena s určitými vzorci myšlení. A po té události – ne během ní – se jich zeptejte: Co to bylo, co tě ovládlo, že jsi začal včera tak křičet? Pak se zeptejte, jaký to byl pocit, vymyslete si něco, abyste z toho udělali něco, na co si mohu dát pozor. A pak počkejte, až to přijde příště, a zase se zeptejte, jaký to je pocit. Když to máte vy, počkejte, až se probudíte ze svého emocionálního těla, a řekněte, vidíš, mně se stala stejná věc.

Klíčovou věcí je ukázat možnost, že můžeme být vědomí, a nemusíme se stále ztotožňovat s tím, co vzniká v naší mysli. Když jsem byl loni v říjnu a listopadu ve Vancouveru na události s dalajlámou, někdo se zeptal na výchovu. A já jsem navrhl zavést do učebních osnov nový předmět, který je důležitější pro život než mnohé další předměty, a přesahoval by do všech dalších předmětů, a tím předmětem je Uvědomování. Kdybychom z Uvědomování udělali nejdůležitější předmět ze školních osnov, naučili bychom děti, aby si byly vědomy svých myšlenek při když vznikají, svých emocí, když vznikají, aby si byly více vědomy smyslových vjemů, aby si byly vědomy vašich pocitů a pocitů jiných lidí. Možná bychom mohli mít hry na podporu uvědomování, mít takové hry na Internetu, jak jsme o tom už mluvili. Já nepracuji s dětmi, jiní lidé jsou kvalifikovanější pro tyto věci.

Takže Uvědomování je klíčové, ale nemusíte to tak ani nazývat, jenom to praktikujte. Protože pokud děti umějí zůstat vědomými, v jejich životě bude vše snadnější. Když ztratí uvědomění, budou muset procházet trápením. A potom případně opět najdou uvědomění prostřednictvím trápení, kterým prošly.

Takže, je to zajímavá věc. Rád bych si poslechl názory lidí, kteří pracují s dětmi, jak je učit přítomnosti a uvědomění.

I já bych si je ráda poslechla.

Pokud jde o školy, vím, že jsou některé speciální, třeba waldorfské, které zejména podněcují studenty, aby se neztráceli v abstraktním myšlení, aby dělali spíše věci rukama, třeba keramiku, to je nádherná věc, nebo jednoduché věci ze dřeva, aby zůstaly v kontaktu se základními smyslovými zážitky. Ani je neučí číst a psát příliš brzo, aby brzo nezůstaly v pojmech. Dřív jsme se učili číst a psát v šesti letech, a teď se to myslím učí mnohem dříve, a to asi není dobrá věc.

Je toho mnoho, co se dá dělat, ale hlavním bodem všeho je přítomnost a uvědomění. To je učení.

Děkuji mnohokrát.

úterý 10. května 2011

Jsme určeni k probuzení?

Úryvek z přednášky zveřejněné v květnovém vydání ET TV. 


Otázka: Ahoj Eckharte. Jestliže je cílem vesmíru, aby se forma probudila, nebo aby se vědomí stalo vědomým samo sebe, proč je to tak vzácný jev? Vypadá to spíše, jako že jsme že jsme určeni k tomu, abychom se neprobudili.

Eckhart (velmi nadšeně): OK, děkuji.

Jak říkáte, vypadá to, jako bychom byli určeni k neprobuzení. (Ne vy osobně.) Ale není to pravda. Jste určeni k probuzení. Stejně tak jako žalud, který spadne na zem, je určen k tomu, aby se stal dubem. A každá malá cibulka, kterou teď dáte do země, je určena k tomu, aby se stala na jaře krásnou květinou. Ale ne hned teď, protože v tomto světě, kde za světem formy leží vědomí, a samo sebe vyjadřuje nesčetnými dočasnými formami, tedy v tomto světě se vyvíjí v čase. Existuje i v jiném světě, bezčasovém. Ale v tomto světě platí čas.

Vesmír se vyvíjí od stavu jednoty do stavu mnohosti. I na této planetě je evoluce vědomí. Formy se stávají složitějšími, když se vědomí přesunuje do mnoha životných forem. Postupně dochází k rozkvětu vědomí ve vesmíru. A vy jste toho součástí. A děje se to podobně jako s tím semenem, ten proces se rozvíjí v čase. Je tady paradox.

Mimochodem, musíme být schopni přijmout paradoxy a žít s nimi. Protože pokud to není paradox, není to pravda. Mysl hledá pravdu: takhle to je, a nemůže to být obojí. Ale někteří fyzikové si začínají uvědomovat i v říši vědy: je toto částice, nebo je to vlna? Nu, záleží na způsobu, jakým se na to díváte.  Musíme tedy žít s paradoxem. A paradox také platí tehdy, když mluvíme o nalezení bezčasové dimenze v sobě samém, když se do ní probouzíme. Já někdy říkám, když začínám přednášku: Jsme tady na dvě hodiny, abychom v nich nalezli bezčasovost  v sobě samých. (:-)) V tom můžete vidět ten paradox. Lidé říkají: Co tím myslíte? Proč potřebujeme dvě hodiny, abychom našli bezčasovost v sobě? Ale je to tak.

Okamžik seberealizace je samozřejmě bezčasový. Ale realizace bezčasovosti, ve vašem životě stále přítomná, potřebuje čas k probuzení. Probudit se trvá nějaký čas. Ale vy jste jako budík: už jste nastaveni, abych to trochu zjednodušil. Byli jste stvořeni, abyste v pravou chvíli začali zvonit. Všechno, co víme, je, že nevíme  kdy. Ale jakmile začnete zvonit, uvědomíte si, že čas nebyl nikdy reálný. A můžete si dokonce pomyslet: Musel jsem opravdu projít vším tím časem? Ale tak to je. Takže zde se věci vyvíjejí v čase, a každý člověk je, jako semeno, vlastně už víc než semeno, určen k probuzení.

Proto jsme tady, abychom to vyjádřili, abychom byli pro to hybnou silou. A nyní se to začíná stávat stále častěji. V minulosti to bylo výsadou velmi málo jednotlivců, i když sem tam vždy nějací byli, ale dnes prochází procesem probuzení mnohem více lidí. A pro mnoho lidí je to proces. Proces znamená: probudíte se, a pak jdete zpátky. Zpátky do času. Proto to zabere čas. A pak něco přijde ... ach, to je nádhera, žádné problémy, klid, pocit života, přítomnost, hlubší vztahy mezi formami, vidění esence života, všech forem života. A pak se něco stane, hustota se vrátí zpět, sen forem přijde zpět, a vy zase upadnete do spánku. Je to jako když spíte a něco se vám zdá, pak se probudíte, a pak vás zase přemůže spánek. (:-))))

Mají to i psi, když se dívám na svého psa  ... kdoví co se děje v psím snu, asi je to podobné lidským snům, i když pes má asi jiné starosti, kosti, jiné psy. Takže se to postupně střídá: bezčasovost a návrat do času. Vzácně se stane, že se jednotlivec probudí najednou a už neupadne do identifikace s formou, myšlenkami a tak dále. Někdy se to stane, ale většinou je to proces. Takže si užívejme ten proces, a čím více se ptáte, proč to trvá tak dlouho, tím více jste v říši času. Ono to vlastně nemusí trvat dlouho, můžete si to uvědomit právě teď, ale když si uvědomíte pozadí svého života, vidíte, že to může zabrat nějaký čas.

Otázka: „Takže postupný proces je v pořádku? Vědomí to chápe, že to jde pomalu?“

Ano. Vědomí chce zakusit samo sebe jako formu, řekněme, že vesmír chce zřejmě zakusit sám sebe jako formu, protože to je to, co se právě děje. Vesmír vytváří formy. Vyjadřuje sám sebe skrze formy, jako formy. Je to pohyb vesmíru směrem ven. A to je sen: vesmír sní ten sen. Vesmír to miluje. A pak přijde probuzení uprostřed snu. A to je uvědomění si zdroje. Odkud vše pochází. 

Je to cesta domů, k neprojevenému, bezčasovému, před Velkým třeskem. K nicotě, kterou žádný fyzik nemůže pochopit. Ani tam nejde, protože nemůže. Na otázku, co bylo před Velkým třeskem, je odpověď „nic“. Celý vesmír vzešel z ničeho. A to samozřejmě největší fyzikové nemohou pochopit. Mysl každého fyzika se zastaví před momentem Velkého třesku. Nemohou jít dál za něj, musí se zastavit, jinak by se museli zbláznit. (:-)) Protože tam se dotýkáme neprojeveného, bezčasového, věčného, prázdnoty, nicoty, což je současně plností, která nemůže být popsána žádnými slovy. To je to, co leží za vesmírem. A nikdy to nezmizí. Je to stále podstata každé životní formy. Prázdnota, ne-forma.

Buddhisté tomu říkají prázdnota ležící za všemi věcmi. Forma, a prázdnota. Prázdnota je pro mě trochu zavádějící pojem. Jde vlastně o neexistenci formy. Ale duch z ní opět něco udělá. Je to něco, co absolutně nemůže být pojmenováno. Jak říká učení tao, ve chvíli, kdy to pojmenujete, to ztrácíte. Není to ono. Může to být poznáno pouze tehdy, když mysl zastaví a uvědomí si, že to co zůstává, je světlo vědomí. To, v čem se objevuje vše ostatní. Já jsem to.

Takže existuje cesta vesmíru ven, do formy, do snu o formě, a potom je tu probuzení do toho,  kdo jsem, protože já jsem vesmír. (Vy jste také vesmír, ale mluvím o tom hlavně v já-formě.) Takže Já jsem vesmír. A pak najednou poznám sám sebe ve své podstatě. Jdu domů, ke svému původu. Ke svému životu bez formy, kterým jsem. A pak se vesmír změní. Já zažívám vesmír, moment, kdy poznám sám sebe jako bez formy, jsem doma, a současně probíhá i sen o formě.

Ale sen o formě se změní. Když už nejste v něm ztraceni, můžete si opět užívat sen o formě, a dokonce se stát velmi mocnými spolutvůrci tvůrčího procesu. Naučíte se – už to vlastně děláte teď – vytvářet formu prostě jen myšlením, přivádět formu k bytí. Ale nemůžete to dělat plně, dokud nejste skutečně zakořeněni v ne-formě. Tam už nepůsobí ego, a tehdy vás ne-forma může použít, vaši formu, aby sama sebe vyjádřila skrze vás.

Přijde čas, kdy lidé budou moci vytvářet jakékoli formy, vnější formy, prostě pomocí myšlenky. Myšlenka je kreativní. Spíše než abyste měli mysl, která vás rozptyluje, můžete prostě využít její sílu. Pokud jste zakotvení v beztvarém vědomí. Ona ji může využít skrze vás.

Samozřejmě ironií je, že když jste hluboce zakořeněni, je toho velmi málo, co byste jako lidé chtěli tvořit. Když jste hluboce spojeni, už vám není třeba mnoho formy. (:-))) Takže, když jste schopni tvořit jakoukoli formu chcete, využijete to jenom příležitostně, není toho už tolik, co potřebujete. Beztvaré probuzení do bezčasovosti ve vás. Probuzení do beztvarosti ve vás.

To se nyní děje na planetě, a zrychluje se to. Nemám ani tušení, jestli se probudí celé lidstvo, nebo část lidstva, nebo se probudí určité procento a pak za sebou přitáhne zbytek, nebo se lidstvo rozdělí do různých dimenzí, nebo druhů. To všechno nepotřebujeme vědět. Ale jsme součástí rozsáhlého, velmi rozsáhlého rozpínání kosmických proporcí, a čím více mu budeme otevřeni a budeme to vědět, tím rychleji to v tomto světě času proběhne. Ve světě času propukne bezčasovost. Možná to rozpustí celou tuto dimenzi. Nechci příliš spekulovat. „Kurz zázraků“ například ukazuje na možnost, že vesmír, jako forma snu, se úplně rozpustí. Nepotřebujeme o tom spekulovat, protože je to velmi jednoduché. Probudit se, disidentifikovat se od formy, být světlem, kterým jsme.

To, co řekl Ježíš: „Já jsem světlo světa“, může být velmi mocným ukazatelem, který je možno někdy použít. Je to samozřejmě jenom myšlenka, ale je to myšlenka, která ukazuje na realitu ležící za vším. Je to taková mantra. „Já jsem světlo světa“. Když si to sem tam řeknete, potom už není dál na co myslet. Protože když přijdou ještě myšlenky, pak nejste světlo světa, ale jste někdo nebo něco. Já jsem světlo světa, světlo, v němž se objevuje tento prostor, světlo, v němž se objevuje každá myšlenka, kde vzniká. Nepotřebujete mít pojem, který byste použili sami na sebe, abyste vyjádřili, kdo jste. Musíte se cítit pohodlně s myšlenkou, že nevíte, kdo jste, pojmově. „Já jsem světlo světa“ vlastně nic neříká., nevysvětluje vám, kdo jste. Je to pomocný ukazatel, nic víc. Není to vysvětlení. Jako vysvětlení to není moc užitečné, ale jako ukazatel je to velmi mocné.

čtvrtek 21. dubna 2011

Eckhart Tolle: Hojnost

Z přednášky zveřejněné na ET TV, duben 2011.

Na dnešek mám téma - hojnost – pokud se to nezmění, až začnu mluvit. (:-)) Díval jsem se na nějaké otázky, co mi poslali lidé, a je tam několik otázek na toto téma, zda je správné či špatné mít či snažit se o hojnost, jaký je vztah hojnosti a životního prostředí a podobně, jak manifestovat hojnost ve svém životě, zda je to dobré či ne. První, na co lidé pomyslí, když se řekne hojnost, je „spousta věcí“, věci kolem vás. Ale ve skutečnosti to je jen ta nejvnějšnější úroveň hojnosti, ne tak důležitá. Nejzákladnější úroveň je ta, že hojnost je pocit hojnosti.

Co vlastně znamená slovo hojnost (angl. abundance)? Pochází z latinského slovesa „abundare“, jehož původní význam je „přetékat“. Můžete mít kolem sebe obrovské množství materiálních věcí, aniž byste měli pocit hojnosti. Nejste šťastni s tím, co máte, a sháníte více. Takže bez pocitu hojnosti nejste ve skutečné hojnosti. Je mnoho lidí, kteří jsou velmi bohatí, ale pořád mají v hloubi duše pocit nedostatku a strádání, za nímž leží strach, a mají velkou snahu shánět stále více, v naději, že v určitém bodě strach odejde. Jenom potřebuji o trochu více. A to samozřejmě není opravdová hojnost.

Bez pocitu hojnosti žádná hojnost neexistuje. Namísto slova hojnost bychom mohli také použít slova plnost, a nejzákladnější vrstva, pocit hojnosti, znamená cítit v sobě zdroj veškeré hojnosti, být napojen uvnitř sebe na zdroj hojnosti. Na to poukázal i Ježíš, když řekl: „Chci, abyste měli hojný/plný život“. Vlastně myslím řekl „hojnější život“. „Chci, abyste měli hojnost života, životní hojnost“. V některých překladech je to přeloženo jako „plnost života“. A to byla podstatná součást jeho učení, jeho poselství, a nemá to nic společného s věcmi. To poselství neznamená, že máme mít co možná nejvíce věcí.

V každém člověku je místo, v němž je život, v němž můžeme cítit život, kterým jsme, ve svém nerozlišeném stavu. Jenom prostý pocit živosti. Nemá žádnou formu. A když se toho místa uvnitř sebe dotknete, máte pocit intenzívní živosti. Předtím, než se život projeví jako forma, je už ve vás jako neprojevený. Je ve své syrové formě, v čisté formě. Všechno ostatní jsou formy života. Existuje život, a existují formy života. Každá forma života je vyjádřením toho jediného života. Život v ní nabírá dočasnou formu – toto tělo, tato květina, tento stůl. Ale je třeba, abychom cítili živost hluboko uvnitř sebe, která je naprosto neoddělitelná od vědomí, jinými slovy, abychom cítili vespod ležící čisté vědomí, to jest život – život a vědomí jsou jedno.

Vědomí je nerozlišené, neformované, nestvořené, nezrozené - to jsou termíny, z nichž některé použil Buddha: Řekl: „Existuje nestvořené, neprojevené, nezrozené ...“, a později se začalo říkat, že to recitoval. Možná že to jenom takhle řekl. A spíše později začali mniši recitovat to, co on řekl spontánně: „Existuje nestvořené, neprojevené, nezrozené, a kdyby neexistovalo ono nestvořené, neprojevené, nezrozené, nebylo by žádného úniku z kruhu stvoření a hmoty.“ Samozřejmě je to velmi hluboké učení, ale pokud se z něho stane institucionalizované náboženství, ztrácí to svou sílu.

Podstatou hojnosti je tedy cítění původního zdroje plného života, veškerého projeveného života, života, kterým jste i vy předtím, než jste se stanete dočasným tělem. A to cítění můžete mít pouze teď, pokud svou pozorností dosáhnete dovnitř sebe, a uvědomíte si, že to, co dosahuje světla vaší pozornosti, je „to“. Spíše než abyste věnovali svou pozornost nalezení čehosi uvnitř, uvědomte si, že světlo vaší pozornosti, kterým hledáte to nezrozené, už je „to“.   Takže vy jste tím, co hledáte. (:-)))

Uvědomte si v tomto okamžiku, že jste živí. Nikoliv pojmově, ale pocitem. Uvědomte si, že jste si vědomi. Je to velmi jemná věc, ale velmi zřetelně tu je. Je tak zřejmá a vše prostupující, že ji přehlížíme, asi tak, jako ryba pravděpodobně přehlíží vodu, a ptá se: „Kde je ta voda?“ Staňte se vědomými toho, co nemůže být pojmenováno (nebo se o to těžce pokouším), protože v okamžiku, kdy to pojmenujete, se to stane „něčím“  ve vaší mysli. Jinak řečeno, v okamžiku, kdy to pojmenujete, to přijme formu. Myšlenkovou formu, zvuk, a pak si řekneme, to je ono. Ba ne. (:-)) Bylo to ono předtím, než jste to pojmenovali.

Je to něco velice subtilního. Já používám různé ukazatele. Dávám vám je v naději, že některý z nich bude fungovat pro některé z vás, a jiný ukazatel zase pro jiné. Ne všechny ukazatele fungují pro všechny. Takže tady máte některé, abyste si uvědomili to velice jemné pozadí, život, který je tam v pozadí stále. Mohli byste to také nazvat Já, věčné Já, věčné Já předtím, než se stane Já jsem, než se stane tím nebo oním, nebo prostor, pocit živosti, světlo vědomí, ticho, něco, co je nepochybně intenzívní život, ale není to „něco“, je to sama „živost“.

Přestože se v tento okamžik nedíváte do minulosti ani budoucnosti, není pochyb, že vy jste život. Ta živost je nepochybná. Abyste ji cítili, nemusíte se dívat do minulosti. Nejste živí proto, že minulý rok jste vydělali milión dolarů. To nemá s tím nic společného. Nebo nejste naživu proto, že jste vlivná osoba. To s tím nemá co dělat. V očích světa můžete být nikým, a přesto cítit totéž. A můžete přijít o všechno, co máte, a cítit totéž, pravděpodobně ještě silněji, protože vás nejste rozptylováni mnoha věcmi, pokud je vaše mysl znovu nevytvoří. Prociťte inherentní živost uvnitř sebe. Intenzívní ticho života. To znamená být v kontaktu se zdrojem veškeré hojnosti, čili životem, cítit ho.

Je podivným paradoxem, že někteří lidé to nemohou pocítit, dokud nepřijdou o všechno. Ale ani ztráta všeho není zárukou, že to pocítíte. Je to jen možné otevření. Ale vy ho nepotřebujete, protože jste zde. Pokud jste mimo, zcela hypnotizováni věcmi světa, pak samozřejmě není velká šance, pokud vás věci světa náhle neopustí. Veškerá vaše posedlost formami života. Až vás formy života nebudou uspokojovat, nebo budete o ně připraveni, budete zanecháni sami se sebou, to je zpočátku velmi bolestivé, ale potencionálně se vám otvírá přístup k ne-formě.

Tajemství života je tedy být v kontaktu s tím místem uvnitř sebe, z něho mít spojení s bytím, dívat se ven na svět, a první věc, kterou vidíte, je hojnost všude kolem vás. Jste obklopeni milióny forem života. Všude. Stále se rozvíjejí, je to neuvěřitelná hojnost života. Všude. Ať jste venku v přírodě, nebo v New Yorku, jdete po Páté avenue, a tam je také úžasná hojnost projevů života. Nemusíte ani rozlišovat, co je přírodní a co ne, můžete si užívat veškerých projevů života, od stromu až po výlohu u Tiffanyho, pokud chcete. Je to prostě život. V tom stavu nemusíte vlastně nic mít, protože i tak se z toho všeho těšíte, a to je nádherný pocit. To už je hojnost. Ale když se procházíte po Páté avenue a na všechno se díváte, v pozadí musí být to spojení s oním mocným polem ticha.

Na Páté avenue musíte mít to spojení silnější, než jaké potřebujete uprostřed lesa. Ale to neznamená, že nemůžete být na Páté avenue, to klidně můžete. Prostě když jdete velkým městem, ze všech stran na vás útočí hluk, vaše pozornost je stále někam přitahována, ale vy zůstáváte zakořeněni v onom poli ticha. Takže nezáleží na vašem okolí, abyste se cítili v klidu a míru. Pokud jste závislí na svém okolí, abyste se cítili v klidu – „Ach, tady nemůžu být v klidu, musím jít jinam ...“  ... Už jsem říkal, že příroda pomáhá, abyste cítili klid, ale pokud jste závislí na přírodě, abyste byli v klidu, pak vám to omezuje život. A je v tom nedostatek hloubky. Nejste ještě dostatečně hluboko, protože jste závislí na svém okolí. Je krásné, že milujete přírodu, pobyt v přírodě, ale neumíte si vzít pocit živosti s sebou do města. To vyžaduje větší hloubku a intenzitu, bdělost, abyste se mohli těšit ze živosti všude, kdekoliv jste, ze všech projevů života, abyste je viděli jako dočasnou hru, dočasnou hru forem.

Protože tak to skutečně je. Není tady nic trvalého. Když si nafilmujete Pátou avenue, abychom u ní zůstali, ale platí to pro všechna města a všechny ulice, takže když nafilmujete všechny lidi, co běhají po ulici, a  za pár let, řekněme za padesát, se na ten film podíváte, vidíte, že většina z těch lidí už zmizela, nejen z ulice, ale i z planety. Takže to, co tam vidíte, jsou v zásadě nepodstatné formy života, které běží za svým byznysem čili hrou. Oni tomu říkají byznys, ale je to hra. (:-))) Berou to vážně, ale není to vážné, je to hra života, včetně Wall Street.

Když víte, že je to hra, je to dobré. Ale poznat, že je to hra, můžete jen tehdy, pokud jste spojeni s oním místem uvnitř sebe, které nemá formu, a rozpozná hru forem. Ale pokud nejste napojeni na hloubku bytí uvnitř sebe, nerozeznáte pohyb forem jako hru forem, protože pro vás to je vše, co existuje. A pak přichází ta potřebnost, já potřebuji tyto formy, aby mě učinily šťastným, a přicházejí starosti a vážnost ohledně forem, protože zdánlivě je to všechno, co máte. Takže se stanete nemístně úzkostlivými, pokud jde o formy života. Všechno je velmi vážné. Většina lidí ve velkých městech je vážná. Jdou za svým byznysem. Pod tou vážností leží strach. Jsou vážní, protože jsou ve stavu strachu, který sami sobě skrývají. Pokoušejí se někam dostat. Nikdy se tam nedostanou, ale pořád jsou na cestě k něčemu velice důležitému. Udělat tohle. A neudělají to, protože se vydají za něčím dalším. To není hojnost. Pocit hojnosti nemůže vzniknout, pokud neuznáte hravou podstatu světa. Pokud váš pocit plnosti závisí na formách, pak to není hojnost. Pouze hledáte více forem, abyste jimi naplnili život.

Takže na nejzákladnější úrovni hojnost znamená spojení se základním zdrojem života uvnitř sebe a uznání, že to je podstata toho, kým jste. A pak se díváte kolem sebe a poznáváte svět smysly. A pak se účastníte hry, aniž byste v ní zcela ztratili sami sebe, a užíváte si hru forem. A když to děláte, pak poznáte další úroveň hojnosti, a to je hojnost zkušeností, prožívání života různými způsoby – kam jdete, co děláte, vztahy, smyslové zkušenosti, a ani v tom se neztratíte. Užíváte si jídlo, je dobré ... bez vztahu závislosti na tomto potěšení, což je něco úplně jiného: chci více, ještě, musím to všechno sníst ... ještě, ještě, pití ... ještě, ještě jednou, sex ... pořád vás to táhne dál ... kde je další sexuální objekt? Pořád sháním více a více ...
Smyslových požitků si můžete užívat, ale nemusíte se stát na nich závislými. Být schopen si je užít je součástí plnosti života, hojnosti. A pak je možné, že do vašeho života přijdou i věci. A pak se můžete těšit i z věcí, brát je takové, jaké jsou, bez potřeby je vlastnit, bez strachu ze ztráty, užívat si krásných věcí, proč ne? To neznamená je obsesivně hromadit, jednu po druhé. Ale i světa věci je třeba si vážit, je to součást bytí zde.

Jakmile přivedete do svého života základní stupeň hojnosti, začnou se v něm rozvíjet další stupně hojnosti. Může to zahrnout i ten nejvnějšnější stupeň, že k vám začnou přicházet věci. Všechno to už řekl Ježíš v Novém zákoně: „Hledejte sami v sobě spojení se zdrojem“, (kterému říkal království nebeské), „a vše ostatní, co hledáte, co potřebujete pro své štěstí, vám bude přidáno.“ Vy už to pro své štěstí nepotřebujete, ale bude vám to přidáno.

Těšit se z krásných věcí je také součástí hojnosti. A nepotřebujete je vždycky ani vlastnit. Můžete je ocenit jen na krátkou chvíli, dívat se na ně, jak je má někdo jiný. Řeknete, to je ale krásná věc, kterou máte, aniž máte pocit, že to musíte mít taky. Podíváte se, oceníte to.
Když jsem žil v Londýně, někdy jsem rád zašel do Regent Street a Bond Street, kde jsou nejdražší obchody, a prohlížel si výlohy. Nemohl jsem si dovolit ani jedinou věc, ale vlastně jsem je ani nechtěl. Jenom jsem se těšil z krásných věcí, stačily dvě minuty, a bylo to fajn. Nemohl jsem si je koupit, ale ani jsem to nepotřeboval. Myslím, že bych si je nekoupil, ani kdybych měl peníze. Možná jednu nebo dvě věci, ale víc ne. (:-)))

Můžete také navštívit něčí dům a pochválit něco krásného, aniž byste se trápili, že ta jejich věc je dražší než ta vaše. Ve Španělsku býval zvyk, který možná už neexistuje, protože se země modernizovala. Když jste přišli k někomu na návštěvu a řekli jste o něčem, že je to krásné, hostitel okamžitě řekl: „Vezměte si to, je to vaše.“ Samozřejmě se nepředpokládá, že si to vezmete. (:-))) A byli by šokováni, kdyby nějaký cizinec udělal tu chybu. (:-)))

Snažit se zhmotnit ve svém životě materiální hojnost není asi tou správnou cestou, jak na to, protože tím se soustřeďujete na ten nejvnějšnější stupeň hojnosti. A i když se vám podaří zhmotnit hojnost na tomto vnějším stupni, nedá vám to pravý pocit hojnosti. Jinými slovy, neučiní vás to šťastnými. Neuspokojí vás to, nebo jen na pár dní. Nově získaná věc, krásná a zářivá, ať je to cokoliv, vás nadchne, ach, je to moje, ale za pár dní, týdnů, možná měsíců vás přestane bavit, a řeknete si: „Řídit Ferrari vlastně není tak uspokojující.“ Na Ferrari není nic špatného, ale když sháníte Ferrari kvůli štěstí a naplnění, nebude to moc dlouho fungovat. Pokud s ním jezdíte, protože si prostě chcete užít ten zážitek, to je něco jiného.

Neodsuzujte svět věcí, což tradičně činili mnozí zbožní lidé, kteří se ho obávali. V mnoha náboženských řádech nesmíte vlastnit žádné věci. Nejenom v křesťanství, ale v mnoha náboženstvích, mniši, jeptišky nesměli nic vlastnit. Buddhističtí mniši se nesmějí dotknout peněz. Bylo by mnohem lepší, samozřejmě, kdyby se směli dotknout peněz a přitom by byli volní od připoutanosti k penězům. Když nejsem připoután, mohu se dotknout. To je dobré. Lepší než strach se dotknout. Samozřejmě se taky nesmějí dotknout žen. Důvod za tím je ten, že by je to mohlo vést k naprosté absenci uvědomění. Mohly by vzniknout sexuální potřeby a učinit je naprosto nevědomými. Možná proto jsou v některých kulturách ženy zakryty. Kvůli strachu, že by vznikl chaos... Ale když jste spojeni se zdrojem, to vše není žádný problém. (33.33)

Začněte tedy se zdrojem. Pak přejdete k tomu, že se těšíte z forem života, to je další stupeň hojnosti. Pak se těšíte ze svého vztahu a zacházení s formami života, hrajete si s nimi, ať děláte v životě cokoli. A tato radost z toho, co děláte, tato energie přivede velmi pravděpodobně do vašeho života i věci, formy, o nichž jste si mysleli, že je naléhavě potřebujete, abyste cítili hojnost. Přijdou jako třešnička na dort. A budete se jich umět i vzdát, já už jsem to měl dost dlouho, teď to měj ty. Takže tam bude nádherný tok, když dáte nějaké věci, nové věci přijdou. A když vám budou všechny odňaty, tak to bude taky dobré. Budete šťastni i tak.

Manifestujte hojnost zevnitř ven, a nikoliv naopak. Vnitřního stavu nedosáhnete přes vnější věci. To je dilema mnoha lidí, kteří praktikují manifestování, což je něco, co funguje, pokud se to dělá správně. Problém je, že věříte, že to, co manifestujete, vás učiní šťastnými. Je to hledání plnosti života prostřednictvím toho, co manifestujete, skrze věci. A to moc nefunguje. Takže když lidé něco manifestují tímto způsobem, materiální věci, zpočátku jsou nadšeni, že mají dům, cokoliv, co si přáli manifestovat, ale pak to přestane být nové, přinese to problémy s tím spojené, novou úroveň problémů, a pocit naplnění jim nezůstane. Ten vám nemůže dát nic, nic vám nemůže dát pocit hojnosti, to znamená, že nic, čeho dosáhnete v budoucnosti, vám ho nemůže dát.

A proto nemusíte chtít, aby věci ve vašem životě byly jiné, můžete začít tady a teď, kde právě jste. Stačí se podívat, jestli najdete v sobě to místo, kde se rodí nepřetržitě život, ale co je samo o sobě nezrozené, bezčasové, samo vědomí. Začněte tam, a dovolte hojnosti, aby přišla odtud, nikoliv z vnější vrstvy, s nadějí, že vás to naplní. (37.37)