Touha a radost z tvoření

Z Eckhart Tolle TV, leden 2012.

Otázka: Jaký je základní rozdíl mezi vaším učením o přítomnosti a populárním zákonem přitažlivosti? Za ním stojí učení o touze.  Vždy mě přitahovalo súfijské učení, které říká, že „hluboko skryta v mé touze je touha po Bohu“. Zákon přitažlivosti říká, že kdykoli můžete dosáhnout všeho, co chcete, pokud cítíte a myslíte určitým způsobem. Když to slyším, vidím varovný signál, protože si myslím, že to dobře vyhovuje egu. (:-))) Takže, moje otázka je, jestli je nějaká hlubší základní úroveň touhy, která nepatří egu?

Eckhart Tolle: 

Děkuji. - Súfijci mají pravdu, když říkají, že v podstatě každá touha je přestrojená touha po Bohu.  Je to přestrojená touha po nejvyšším uspokojení a naplnění a po tom, abyste byli plně a úplně tím, čím jste. V zásadě mluvíme o zdroji veškerého života. Každý po tom touží, ale u většiny lidí je touha touhou po tom, co nazývám „cesta návratu“ tam, odkud jste přišli, k prameni veškerého života (nikdy jste ho neopustili, není to vlastně cesta), touhou po návratu k pravému zdroji života. A jen tehdy, pokud ho vědomě najdete, objevíte, pak dosáhnete naplnění života. To je to, co chce vesmír.

Vesmír chce dvě věci. Když budete pozorovat sami sebe, uvidíte, že je to pravda. Vy jste vesmír, a tak můžete mnoho zjistit o vesmíru pozorováním sebe sama, protože vy jste jím a on je vámi. A jak nahoře, tak dole.

První věc je touha tvořit. Lidská bytost má touhu tvořit ve světě formy, přivádět na svět formy, ať je to cokoliv. Mohou to být materiální věci nebo něco jiného. Takže v lidech je touha účastnit se aktu tvoření. Ten je tu samozřejmě i bez lidí. Jen na této planetě jsou tvořeny v každém okamžiku milióny životních forem různého druhu. Překonává to veškerou představivost, jak mnoho je jich tvořeno v každičké chvíli. Samozřejmě, také současně umírají. Zrození – smrt – zrození – smrt – nepřetržitě. I lidé jsou tvořeni v každé chvíli, lidská bytost se narodila někde na planetě teď – teď – teď – teď, a umírají o malinko pomaleji, teď -- teď -- teď -- teď. V této chvíli někdo na planetě umírá, a zase, a zase ... a rodí se ...

Tak to je akt tvoření, do něhož je zapojen vesmír, a to tvoření je stále složitější. Když se podíváte pouze na naši planetu, byl čas, kdy tu byly pouze minerály, pak přišel rostlinný život, a další stupně života, a složitost narůstala. Jako strom, nejprve má jenom jednu větev - kmen, a pak z toho vyroste spousta větví, zvětšuje se složitost. Když jdete zpátky do historie lidí, lidské společnosti a bytostí, před tisíci lety to bylo relativně prosté. I před několika sty lety, když to srovnáte s dneškem, bylo v osobním životě lidí mnohem méně složitosti, v tom, s čím se měli vyrovnávat, i v kolektivu. Takže, složitost vesmíru narůstá a on si to užívá, chce to, těší se z aktu tvoření. Protože jinak by se to nedělo. Touhou vesmíru je tvořit, a tak to dělá.

A to se odráží na lidech. My se účastníme na tomto chtění přivádět na svět. Člověk může tvořit – a v tomto smyslu jsme odlišní od zvířat, protože můžeme tvořit všechny druhy věcí, které jsou absolutně nové. Můžeme tvořit hudbu, vědu, a mnoho a mnoho dalších věcí, umění, filozofie, obrazy, filmy, organizace, Wall Street, všechno možné.

I v sobě to můžete pravděpodobně najít, je to vaší součástí, i vy to děláte, účastníte se aktu tvoření a přivádíte na svět něco, co tu předtím ve světě forem nebylo. Třeba je to kniha, nebo hudební skladba, nebe chcete vytvořit osvícenou organizaci, která změní věci ve světě, nebo chcete pomáhat lidem, kteří trpí, vytvoříte strukturu, která pomáhá, prostě něco vytvoříte. To je ta touha.

V některých lidech je to výraznější, je tu touha něčeho dosáhnout. Někteří lidé jsou velmi mnoho v egoistickém vědomí, neberou to tak, že by něco dávali navenek, ze svého pokladu, a tak něco tvořili. Musíte dojít za svoje ego, abyste tvořili z pocitu plnosti, kterou cítíte uvnitř sebe a z níž můžete teprve opravdově tvořit, ze skutečné přítomnosti. Ti, co jsou v egoistickém vědomí, mají také velký zájem o svět forem, ale nevychází z touhy dávat, ale z touhy mít. Ego si říká: Co mohu získat? Když se účastníte tvoření z přítomnosti, je to: Co mohu přivést na svět? Egoistickým aspektem narůstající složitosti forem a životních forem je chtění něco mít, protože ego nevychází z plnosti, ale z toho, že něco potřebuje, ve smyslu, že nemá dost. A to je egoistická touha: Kde mohu získat ... ? Ego říká: Toužím po tom autu, protože se budu cítit líp, když v něm budu sedět a řídit ho, zejména když se na mě budou dívat ostatní lidé. (:-))) Bez ostatních lidí to už není ono. Protože ono je to příjemné pro ego, jinak je to sice taky pohodlné, ale není to to hlavní. Ego si užívá, když ostatní lidé nemají auta jako to moje. Pak to funguje. Stejně to platí pro dům, nebo cokoli, čeho dosáhnete, majetek ... Ale můžete si dokonale užívat i velkého domu, nebo velkého auta, bez ega, aniž by z toho mělo potěšení nebo se zvětšovalo. I když nemáte ego, můžete si stále užívat krásných věcí, ale ne proto, že je tu pocit já, ale proto, že jsou to krásné věci vytvořené člověkem. Krásný kus nábytku, nebo dům ... Pokud nevycházíte z ega, nebudete pravděpodobně chtít získat pro sebe dům s dvaceti ložnicemi, přítomnost neřekne, chtěl bych dvacetipokojový dům, (:-))). Takže ego nechce ani tak moc tvořit, ale mít ve světě forem, a neegoistický přístup je dávat vznik více formám a zažívat více forem.

Vesmír to dělá i bez lidí, ale dostává to další rozměr, když vesmír nebo vyšší inteligence nebo vědomí tvoří prostřednictvím lidí. Zde přichází naprosto nový stupeň tvoření. Proto máme výraz, že se stáváme spolutvořiteli. Bůh tvoří ryby v moři, rostlinný život, zvířata a lidská těla, a pak pomocí lidí, lidské mysli včetně myšlení může tvořit věci, které by tu nebyly bez lidského spolutvoření.

Takže touha jako taková je egoistický jev. Když tvoříte z pozice za egem, není to ani tak tvoření z touhy, protože touha implikuje nějaký nedostatek. Tvoření je spíše chtění něco dávat z plnosti, kterou cítíte v sobě. Něco chce přijít na svět.

Když jsem psal knihy, chtěly vyjít na svět. Cítil jsem, že to chce být stvořeno. Nebylo to tak, že jsem měl touhu napsat knihu, ale ta kniha chtěla přijít. A to je tvoření, když to nepřichází od ega.

Touha ega, jak jsem před chvíli řekl - pokud se podíváte hlouběji, i to je přestrojená touha po Bohu, po duchovní realizaci. Ale ti, kteří jsou v pasti ega, nevědí, co skutečně hledají, že to není bankovní účet či auto či uznání ostatních či sláva, nebo cokoli, co dává egu naplnění. Oni ve skutečnosti hledají sebe sama. Plnější verzi sebe sama. A kdo jste ve své podstatě? Jste pramen, vaší podstatou je samo vědomí. Abych vyjádřil analogii, pokud Bůh je Slunce, vědomí je světlo Slunce. Bůh je pramen, to neprojevené, to, o čem nemůžete hovořit, protože ať řeknete cokoli, je to zkreslení, a je absurdní o tomto tajemství mluvit, jak říká učení Tao, o Tao nemůžete mluvit. Přesto o tom mluvíme, a přesto bylo Tao napsáno slovy... A lidé, kteří jsou ovládáni egoistickou touhou, vlastně prožívají frustraci a utrpení. I když dosáhnou – a zejména když dosáhnou toho, po čem toužili, uvědomí si, že to asi nefunguje ... vždyť já pořád cítím tu nenaplněnost ... a možná ještě silněji. 

Když už nemáte, kam byste se mentálně mohli promítnout – až budu mít tohle, budu v pořádku – když už máte všechno, co vám tento svět může poskytnout – a někteří lidé to mají, není jich mnoho, ale většína po tom touží – a nějaké, co mají všechno, jsem potkal, ti si uvědomí marnost věcí, které jim nemohou dát pocit sebe sama, nejvyššího naplnění, nejvyššího uspokojení, pocit stálosti, žití v míru. To vám věci nemohou dát.

Ale mezitím, dokud to egoisté neví, mají svobodu praktikovat manifestování věcí, třeba chci manifestovat auto, dům, cokoliv – a do jisté míry to může fungovat. Když vycházíte z ega, vaše možnosti tvoření jsou omezeny, nicméně nějaké máte. Ale to co přichází s tímto tvořením, je vrozená dysfunkce ega – můžete projevit dům a auto, ale také budete manifestovat drama v manželství – drama manžela a manželky ve velkém domě – a to je postranní manifestace ega, které to neplánovalo, ale kvůli vestavěné dysfunkčnosti také manifestuje nepřetržitý konflikt kolem všeho ostatního, co manifestuje. A nakonec si uvědomíte, že vám to neposkytuje uspokojení. A pak se začnete probouzet.

Takže, jsou dva způsoby manifestování. Jeden vychází z pocitu nedostatku, který má ego. Druhý vychází z plnosti v přítomnosti.

Přítomnost může využívat i lidskou mysl, může proudit skrze mysl a může dodávat energii vašemu myšlení, a pak není dysfunkční, a cokoli chce přítomnost manifestovat skrze vás, může použít sílu myšlení, ale bude to vycházet z touhy po dávání, chtění dávat, nikoli něco získat.  Takže myšlení může být použito mocněji, když už do něj nezasahuje ego. Když se člověk stává božím spolutvůrcem, pak může přítomnost proudit do lidské mysli a vytvářet z toho originální věci,  a to je nádherná věc. Z přítomnosti netvoříte proto, že chcete to, co tvoříte, pro své uspokojení, ale tvoříte již z pocitu uspokojení, plnosti, přítomnsti. Důvod pro tvoření je tedy radost z dělání, radost z aktu tvoření. Při egu to nemáte. Není to radost z tvoření, ale stres z tvoření. (:-)))

(20.29)

Nuda a nespokojenost

Z prosincového vydání Televize Eckharta Tolle:

Nuda a nespokojenost

Otázka:

Mám často pocit všepronikající nespokojenosti, zejména když jsem sám a nemám co dělat

Je to nuda?

Eckhart Tolle: 

To je dobrý způsob vyjádření. Všepronikající nespokojenost. Samozřejmě, existuje celý průmysl určený k tomu, aby vám pomohl necítit tuto nespokojenost, jinými slovy, abyste se přestali nudit. Většina lidí udělá to, že poskytne své mysli nějaký podnět, což v této době není nic těžkého, je to dostupné všude. Mysl chce být stále stimulována, je pořád hladová po dalších věcech. Když lidé přijdou z práce, okamžitě se shánějí po dalších věcech. Uvaří večeři, sní ji, a mysl se shání: kde je další věc? Televize, telefonování, internet, emaily, SMS a mnoho dalšího? Není na tom nic špatného, je to fascinující, i já jsem začal nedávno posílat SMS (:-))

Ale je důležité, abyste si byli vědomi požadavku své mysli na potravu, na podněty, a že když je nedostane, dostaví se ona nespokojenost, necítíte se dobře.

Ale když neustále budete krmit svou mysl novými věcmi,  nikdy nedosáhnete hlubších úrovní uvnitř sebe. Zůstanete na místě. Musíte se nějakým způsobem postavit čelem k té nespokojenosti a najít nějaký způsob, jak cítit živost. Protože o to jde – máte pocit, že necítíte život, a potřebujete nějaký stimulus, abyste dostali pocit, že jste naživu.

Je třeba přestat nepřetržitě krmit svou mysl – má toho dost na práci s věcmi, které jsou opravdu třeba dělat – a zůstat prostě sedět a dovolit nudě, aby se objevila, aniž byste před ní utíkali. Protože to je začátek toho, abyste se dostali o trochu hlouběji, ale nejprve ji musíte cítit. A když před ní neutečete, tak se můžete dostat  za nudu, prostě najednou se dostanete skrze ni. To je ta překážka uvnitř vás, a když od ní neutečete, zůstanete s ní, náhle se dostanete hlouběji do sebe. Prospěšné může být, když prociťujete své vnitřní tělo. 

Když tak sedíte a začne nuda, a začnete se rozhlížet kolem, jakou další věc byste mohli dělat, nebo o ní přemýšlet – přece tu musí být něco, co se dá dělat, nebo o tom přemýšlet, nebo ještě lépe dělat si starosti – když tak zůstanete a všimnete si toho a prostě vydržíte to nepohodlí, když mysl nedostává dost podnětů, potravy, není to tak špatné, chce to prostě vydržet, a pak začít cítit své vnitřní tělo, život ve svých rukou, pažích, chodidlech, nohou, a tím jste se již dostali přes práh nudy do něčeho hlubšího. A náhle se cítíte naživu, i bez mentálních stimulů. Ba dokonce více naživu, než byste se cítili přes mentální stimuly. Protože ty jsou vždycky jen na povrchu toho, kdo jste. Ale vy jste teď hlouběji. A pak dostanete schopnost sedět nebo ležet nebo stát a cítit se spokojeně s tím, co je tady a teď. 

To je ostatně vše, co vůbec kdy je. Život, tady a teď. Budete se cítit spokojeni se sebou samými tady a teď. Cítit se doma tady a teď. Aniž byste se potřebovali uchylovat do nějaké říše mysli, která není tady a teď, jako třeba musím teď přemýšlet o tomhle, musím si zahrát videohru, musím se podívat na tenhle program, přečíst si časopis ... Všimněte si, jak mysl konzumuje, třeba když jste někde v čekárně, a tam jsou časopisy (dnes jsou mnohdy nahrazeny obrazovkou) jak lidé stále listují – dychtivé hledání něčeho dalšího, nic není dost zajímavé, co je tu dalšího? To je dysfunkce.

Ta schopnost být sami se sebou se bude prohlubovat, zakořeníte do přítomného okamžiku, sami do sebe, aniž byste potřebovali nějaké vnější podněty pro mysl, které vás mají učinit kompletními, naživu.

Ve skutečnosti, pouze teď máte přístup k životu. Byl jeden slavný francouzský filosof, před pár sty lety, myslím Pascal, který řekl: „Všechny problémy lidského rodu lze odvodit od lidské neschopnosti sedět klidně a spokojeně v místnosti.“ Sedět klidně a spokojeně v místnosti znamená, že musíte být spojeni s tím, co je ve vás hlubší než mysl. Jinak nemůžete sedět klidně – nudili byste se. Můžete být klidni navenek, ale ne uvnitř.

Takže jděte dovnitř, použijte své tělo jako výchozí bod, abyste šli hlouběji, a odstranili napětí, které je usazeno v myslící mysli. Projdete nudou do bytí. A najednou máte radost z prostého bytí. To je ohromné probuzení – když máte radost z prostého faktu bytí – a z tohoto stavu žití, bytí, se můžete  rozhlížet a hledat radost a uspokojení v tom, co vidíte a slyšíte, co vnímáte smysly. Malé věci kolem vás, jejich klidná přítomnost, květiny, stůl, záclony, cokoliv tu je, celá místnost, obloha z okna, klid. A to vše je příjemné, milé, a vy už nepotřebujete všechny ty náhražky ...

Samozřejmě, stále používáte například internet, ale už ne proto, že byste nemohli vydržet být se sebou samými. Realita většiny lidí je, že nemohou vystát sami sebe. Uvědomte si, co to znamená, jak je to dysfunkční: Nemůžete vystát sami sebe, a proto neustále běháte od jednoho k druhému a k dalšímu (:-)))

A když někdo nemůže vystát sám sebe, jaké vztahy může mít asi s ostatními? Když nemůžete snést sebe, chcete využívat ostatní k tomu, abyste se cítili trochu lépe, ale ono to nefunguje. Ta neschopnost být se sebou se promítá na ostatní, a nemůžete být ani s ostatními lidmi. Nejprve se snažíte je využít, a pak je nemůžete snést ...

Takže, musíte prolomit tu bariéru mysli, protože jinak strávíte zbytek života v neschopnosti sedět klidně a spokojeně v místnosti. A jak řekl ten francouzský filozof, z toho vyvstávají všechny problémy. Protože to znamená, že nejste spojeni s bytím. Nejste spojeni s tím, co je hlubší než myslí vytvořená osobnost, ten, kdo myslí.

Přijďte domů, sami k sobě, tak, abyste si mohli užívat svou vlastní společnost. A pak si budete užívat i společnosti jiných lidí, a ne je využívat jako náhražky. Užijte si sami sebe – můžete mít radost sami ze sebe, ze svého bytí. Jinak vás nikdy nic neuspokojí, protože nejste spokojeni sami se sebou, a své nespokojené já se nesete s sebou, kamkoli jdete. Do jakéhokoli vztahu, či na jakékoli místo.

Jak čelit nepřízni 2

Anebo se na to můžete dívat tak, že když zacházíte s věcmi a jednáte s lidmi, reprezentujete určité hledisko, představujete nějaký názor, a druhý člověk představuje jiný názor. Pak do toho vstupuje o něco více vědomí ... a vy už nemusíte mít nutně pravdu, ani ten druhý nemusí mít nutně pravdu. Máme různý pohled na věci. To je více vědomí. A proč do toho vstoupilo více vědomi? Protože už nejste zcela identifikování se svými myšlenkami ve své mysli - protože každý názor, každé hledisko je myšlenka.

Když jste zcela identifikování se svou myšlenkou, jste v pasti té myšlenky, nebo jinak se dá říci, jste vlastněni tou myšlenkou. Ne že vy máte myšlenku, vy máte názor, ale ta myšlenka má vás. (:-))) Ale vy to nevíte ... a tomu se říká nevědomost. A to je to, proč máte vždycky pravdu. (:-)))

A když si všimnete, že to není tak, že vy máte názory, ale že názory mají vás, a proto si myslíte, že máte vždycky pravdu, tak to povšimnutí přišlo skrze zvýšenou bdělost. Bdělost je nepodmíněné vědomí, které může vidět to, co je podmíněné. Bdělost je přítomnost, světlo vědomí. Je to součást probuzení. A je to další způsob, jak nepřízeň – v tomto případě konflikt s jinými – může přivodit probuzení: když se náhle začnete dívat na sebe a své vztahy s ostatními, a na své konflikty s ostatními.

Dalo by se všeobecně říci, že čím více máte konfliktů s ostatními, ať už v osobním nebo pracovním životě, tím více jste nevědomí. To je obecné pravidlo, které obvykle platí. Je to dobré měřítko – stupeň konfliktů ve vašem životě. Nádherný citát z Kurzu zázraků je: Nikoho, kdo je v souladu se sebou, nemůže potkat konflikt. Jinými slovy, situace jsou tu stále, ale už se neobracejí v konflikt. Jsou to prostě situace, se kterými se máme vyrovnat. Konflikt znamená, že jste v zajetí reaktivního mentálního vzoru. Pak se prostá situace stává konfliktem.

To tedy znamená, že ty lidské bytosti ve vašem životě, které generují pro vás nepřízeň, jsou vlastně docela užitečné, protože vám mohou říci něco o vás samých. Takže bychom měli být vlastně vděční za všechny ty potvory a v mužském rodě třeba neřády, (:-))))) a samozřejmě, svět je jich plný, těchto neřádů a potvor, protože oni nevědí, kdo jsou. Oni jen plně hrají své role, které nejsou tím, čím jsou oni. Ale hrají z hloubi svého Já, jsou k tomu nuceni, jsou hnáni podporovat falešný smysl svého já a posilovat ho, dokud nepřijde nějaké zemětřesení, nebo se jim nestane něco jiného. A pak je tu šance, že skořápka egoistického Já praskne, něco na ni spadne, a křup! Nejprve je to bolestivé, ale najednou se tu objevila trhlina, kterou se lži mohou dostat na povrch ...

Mnozí lidé se v nepřízni už narodí. Vlastně víceméně všichni, protože vy se narodíte do určité situace, která má jistá omezení pro vás, pro plné vyjádření této vaší životní formy. Vaše životní forma se tu chce plně vyjádřit. Možná si pamatujete nebo ne, že už jsem mluvil o dvou pohybech vesmíru. Jeden je pohyb do formy, kdy vesmír chce zažít sám sebe jako životní formu, a proto vytváří formy. Jak to vím? Prostě se dívám kolem sebe. Vesmír nepřetržitě tvoří formy.  A tyto formy jsou nádherné, jen se podívejte semhle nebo támhle, vypadají, že jsou skoro nereálné, protože jsou příliš dokonalé. Než se na ně podíváte zblízka a zjistíte tu a tam malou nedokonalost, to znamená, že jsou reálné. A to je součást vyšší dokonalosti. A podívejte se na planetu, jak se rozvíjí život, nejenže se rozvinul, ale nepřetržitě je tvořen, proces tvoření vesmíru neskončil, ale stále pokračuje, a na planetě můžete vidět narůstající komplexnost životních forem.

I váš vlastní život - můžete vidět, že když rostete, stává se složitějším. Nejprve je jednoduchý a pak stále složitější, život se stává komplexním a chce sám sebe vyjádřit ve formě. Většina z toho je nevědomý proces, jako sen, vesmír sní sen o formě, za tím je obrovská hybná síla, kterou pravděpodobně filozof 19. století Schoppenhauer nazval vůle, řekl, že vůle je to, co leží v pozadí za všemi jevy. To, co leží v pozadí a chce se zrodit jako forma. Jasně si neuvědomil, nebo aspoň o tom moc nepsal, že je tu i druhý pohyb vesmíru, kterým je zpětný pohyb, kterým si vesmír chce opět sám sebe uvědomit jako beztvarý, bez formy. Jak to vím? Protože všechno, co chcete vědět o vesmíru, najdete, když se podíváte hluboko do sebe. I když jde o celou historii vesmíru, vy jste její mikroskopické vyjádření. Jak nahoře, tak dole.

Takže ty dva pohyby můžete vidět na svém vlastním životě. Jeden chce něco dělat, vyjádřit sebe v nějaké formě, chcete tu být jako nějaká forma: To jsem já, jsem tady, tohle dělám, tohle můžu dělat. Podívejte se sem. Ale je ve vás i druhý pohyb, který chce jít velmi hluboko, nezajímá se o tvoření a dělání, zajímá se jenom o bytí. Takže chcete dělat, ale také chcete být. Tajemství života je spojit ty dvě věci dohromady. Není to buď anebo.

Většina naší planety je ztracena v dělání. Relativně málo lidí je si vědomo v pozadí ležící nepodmíněné dimenze, bytí. Nejsou si vědomi toho, že jsou, neustále jsou pohlceni děláním, což zahrnuje i myšlení a reagování. Co mám dělat dál, co mám dělat teď, co si mám myslet o teď, co je další věc, na kterou mohu reagovat? Kde je další neřád, který mě bude otravovat? (:-))) Co budeme dělat dnes večer, co budeme dělat v životě? A v tom je celý svět ztracen, a proto tohle učení klade důraz na bytí. Nepopírám, že dělání hraje také důležitou roli v životě, pro rovnováhu, ale protože náš svět je ztracen v dělání, v současné době je pro lidi důležitější, aby jim byla ukázána cesta zpět do bytí, ke zdroji veškerého života. Do bezčasého, beztvarého zdroje všeho života, který je někdy zván Bůh. Ale já mu tak neříkám, to slovo už bylo příliš mnoho užíváno.

Takže vy si chcete uvědomit Boha, ale také chcete dělat. A tak je zde život ve formě, který se rozvíjí v čase, a beztvarý jeden život, který je – ne že byl a bude – který je věčný a nemá co činit s časem. Je věčný, bezčasový. Podstata toho, kdo jste. A jak to vidím já, uvědomění, to je to, co je teď třeba na planetě, není to zvýšení schopnosti dělat, protože my jsme v dělání už velmi dobří, jsme v tom tak dobří, že naše dělání už téměř zničilo planetu a nás samotné, až tak jsme dobří v dělání. Jsme v tom dokonalí. A tak je nyní hlavní najít rovnováhu, zdroj, z něhož to vše pochází, to je to hnutí zpět domů, návratu domů. Takže je zde hnutí pohybu ven, do dělání, do formy, a je zde hnutí návratu k jednotě.

A váš život kvete, když můžete vyjádřit obojí, když jste zde jako dočasná fyzická forma. Samozřejmě, jste mnohem více než to. Bytí je právě teď pro lidi důležitější – na celé planetě najít dimenzi bytí. Když to říkám, myslím tím, že je to věc vesmíru. Jinými slovy, vesmír chce i pohyb ven, ale chce také pohyb zpět ke zdroji. Chce sám sebe poznat také jako jednotu.

Slova, která používám, jsou samozřejmě extrémně neadekvátní, je to něco tak gigantického, že to není možno vyjádřit slovy. Je to jen vzdálené přiblížení k pravdě. Ale pokud to víte, je to v pořádku, protože slova by vás mohla zmýlit, mohli byste začít věřit každému slovu. Slova jsou ale jen ukazatele, je to jako báseň, je to jako když Ježíš říkal: Království nebeské je jako toto, a v jiném přirovnání zase Království nebeské je jako toto, nebo Můžete se na něj dívat jako na toto, nebo takhle. To jsou všechno přirovnání. Protože na něj nemůžete ukázat přímo, jenom lehce načrtnout a namalovat – je to asi takhle nějak.

Takže, jsem si jist, že každý z vás v sobě samém má v sobě ty dva pohyby. Ale protože jste zde, to naznačuje, že vesmírný pohyb návratu se ve vašem životě stal důležitějším. To neznamená, že jste opustili veškeré dělání. Samozřejmě, že ne, pořád chcete dělat. Ale uvědomujete si extrémní důležitost bytí. A když říkám vy, nemyslím tím žádnou osobu. Je to celek, který se pohybuje tím směrem, prostřednictvím vás. Protože nejste vy a vesmír, ale vy jste vesmír. Je snadné mít chybné chápání: Já jsem ve vesmíru. Tady jsem já, a tady je zbytek světa. To je chybné pojetí sebe jako oddělené entity, která byla nějak vložena do vesmíru a nějak se tu vynořila. Svého času byly komedie Mr. Bean, a na začátku každé epizody on jakoby spadl z nebe na zem, a najednou byl v tomto světě, ve světle reflektoru, vstal a nevěděl co dělat, zda má jít tudy nebo támhle. Svým způsobem je to krásná věc, protože je to výpověď o tom, jak lidé vnímají sami sebe, že byli někam vhození. I existencialističtí filosofové mluvili o tom, že jsme vhození do tohoto světa. A pak, co máme dělat sami se sebou? Samozřejmě nejste vhozeni do tohoto světa, protože vy jste tento svět, vy jste vesmír, vy jste nebyli do něj vloženi, ale vy jste z něho vzešli. A pak se vracíte zpátky. Nejste odděleni, vy a vesmír, cokoliv se stane ve vás, stane se ve vesmíru. Vy jste vesmír. Je snadné vnímat to chybně.

Jak čelit nepřízni 1

Z nahrávky Facing Adversity, zveřejněné v ET TV, říjen 2011
Překlad: Orgonet
(Snímek: Eckhart Tolle a jeho partnerka Kim Eng, rovněž duchovní učitelka).

Věřím, že nikdo zde nespěchá, abychom už začali, máme plno času, nebo spíše, je zde uvnitř vás nekonečnost přítomného okamžiku.

Vítejte. Prociťovat ticho uvnitř sebe, to  je to, na čem teď nejvíce záleží. Všechno ostatní je něco, co se děje. A to něco, co se děje, už není tak problematické. Stává se to problematickým, když je tu jenom to něco a vy si nejste vědomi ničeho jiného.

Pokud jde o podstatu tohoto setkání, a skutečnou podstatu vašeho života, je už tady a teď. Nepotřebujete hodinové předběžné vysvětlování nebo nové pojmy ani teorie, které byste přidávali do své mysli, takže můžeme říci, že pravá podstata toho, že jsme tady, je být si vědomi této hloubky, kterou také můžete nazývat ticho, nebo jinak, prostor, duchovní dimenze, to nepodmíněné, přítomnost, jakkoli.

Velká většina lidí na této planetě to stále nemá. Stále větší počty si uvědomují tuto dimenzi v sobě, ale samozřejmě ještě je před námi dlouhá cesta, než se většina stane vědomou této dimenze. A je pravda, že pro většinu  je jediný způsob, jak si ji uvědomit, prostřednictvím nepřízně. Ne pro vás, protože vy jste už svou dávku nepřízně pravděpodobně dostali. To nutně neznamená, že už jí nepřijde více, ale pokud přijde, už to nebude tak zlé, protože vy už máte onu prostornost  v pozadí. A pak, víte jak na to. Už to nezaujímá celek toho, kdo jste.

Pojem nepřízeň mě napadl včera večer, když jsem poslouchal zprávy. Jsou doby, jako právě teď, kdy existuje kolektivní nepřízeň v mnoha různých částech světa, právě se to děje a ještě se to bude dít. To znamená, že velké počty lidí společně, v jednotlivých zemích či místech, zažívají věci, které v jiných dobách byly jen osobní nepřízní, ale teď je mnoho lidí zažívá společně.

Nepřízeň odnímá něco z vašeho života, ničí řád ve vašem životě, dojde k nějaké ztrátě nebo úmrtí. Pro mnoho lidí to znamená, že věci, které tvořily základ jejich života, jsou jim náhle odňaty. To je bolestné. Ale je to také šance si uvědomit, že existuje mnohem reálnější základ pro váš život, kterého jste si nebyli vědomi. Že to, co jste pokládali za základ vašeho života, bylo vždy nestabilní a vratké a nestálé, jenom jste to nevěděli. Takže když tady sedíte na této nesmírně vratké židli, kterou skutečně je, neuvědomujete si, že se může v kterémkoli okamžiku rozpadnout, a také se nakonec skutečně rozpadne, mohla se rozpadnout kdykoli. A když si to neuvědomujete, když ji pokládáte za základ svého života, zjistíte, že to nebyl skutečný základ, žádná skutečná báze pro váš život.

To se týká fyzických struktur, vašeho zaměstnání, i všech věcí, které vám dávají pocit bezpečí, včetně penzijních fondů – ani tyto věci nemusejí trvat. Investice – jeden den vypadají tak solidně, a příští den si přečtete noviny a uvědomíte si, že nebyly vůbec solidní. Nebo fyzické struktury – dům – vypadá tak pevný a není to tak, stačí trochu pohybu a je po něm. A to, co vidíte jako takzvaně váš život, se rozpadá, a je to bolestné. Nepopíráme, že to není bolestné. Je to bolestné. Ale je to pro lidi i šance, příležitost jít hlouběji  a uvědomit si základ, pravý základ bezpečí, který nemá nic společného s vnějšími věcmi vašeho života.

Zdá se, že pro mnoho lidí je nezbytné zažít nepřízeň ve formě ztráty, aby tam byli zahnáni. Dobrovolně tam nejdou. Nepůjde tam ani každý, kdo zažil nepřízeň. Může reagovat odporem. Buď bude hluboce rozzloben, říkat, že to není spravedlivé, to se mi nemělo stát, nebo bude v depresi, já už nemůžu, nebo bude pět let plakat, bude prostě reagovat odporem. A tak zůstane ještě hlouběji uvězněn v rigidním vzorci.

Ale je tu šance, že můžete jít hlouběji a přestat se snahami identifikovat se s jakoukoli formou ve svém životě. Z vnitřní hloubky vyvstane něco, co je plné míru, nemůžete to pojmenovat, ale náhle se vás dotkne něco, o čem jste nevěděli, že ve vás existuje. Někdy tomu říkám beztvarost, nebo duch, protože duch je bez tvaru. Najednou máte mír, který přesahuje veškeré chápání. Chápání to nemůže vysvětlit. Nu, já se pokouším to vysvětlit, ale je to těžké (:)))) (12.12)

Ale ta dimenze, do které někteří lidé musejí být zahnáni nepřízní, je přítomna už tady, v tomto okamžiku. Takže místo toho, abychom byli do ní zahnáni, my, kteří jsme zde shromážděni, tam jdeme dobrovolně. Vlastně nikam nejdeme, ale dobrovolně se otvíráme této dimenzi. Je to dobrovolná smrt, smrt falešného já, které odvodilo svůj pocit identity ze všech možných věcí, většinou myšlenkových struktur. Věci se staly myšlenkami a vy jste se s nimi identifikovali.

A tato stavba vytvořená z myšlenkových struktur se rozpadne – věci a vnější svět nemůžete totiž zažívat přímo, ale stanou se myšlenkovou formou. Předtím, než se můžete identifikovat se svým autem, se auto musí stát myšlenkovou formou, mentálním pojmem, protože nevíte, co je tam vně. Musíte si říci MOJE BMW. Předtím je ničím, je to pouze kov a materiál, ale stane se myšlenkovou formou, v niž je obsaženo Já, a pak se stane součástí vašeho pocitu toho, kdo jste. Takhle to funguje. A teprve až se to BMW poškodí, nebo něco jiného se poškodí, pak poznáte, zda jste s ním byli identifikováni. Je snadné říci: Já se s ním neidentifikuju, prostě jsem si ho koupil, je to auto za sto tisíc dolarů, ale nejsem s ním identifikován. OK, možná že ne. Ale jestli je to pravda, to zjistíte, až se to auto poškodí, nebo vám ho někdo při nehodě poškodí, až přijde nepřízeň. Pak zjistíte, jestli jste identifikováni či ne. (:-))) Takže zkouška vám ukáže, jak daleko jste, pokud se týká falešného pojmu vašeho já. Ta zkouška přijde často formou nepřízně.

Nejběžnější formou nepřízně není zemětřesení, to se vyskytne jednou za život nebo vůbec ne, ale nejběžnější je stýkat se s obtížnými lidmi. Když se podíváte na svůj život, zjistíte, že ostatní lidé jsou významným zdrojem nepřízně. (:-))) Zemětřesení jsou ve srovnání s tím relativně vzácná. Je to možná mírnější forma nepřízně, ale je tady pořád. Nepřízeň vytvářená ostatními lidmi je tu pořád. Nemůžeme se jí zbavit. A když se zbavíme některých lidí, přijdou do vašeho života další a za malou chvíli už hrají stejnou roli, stávají se zdrojem nepřízně. A důvod je, že lidé jsou identifikování s falešným smyslem své egoistické entity na povrchu, což není podstata toho, kdo jsou. Ale oni neznají podstatu toho, kdo jsou, a proto se stávají zdrojem potíží, pro sebe i pro jiné. To je normální život. Když nevíte kdo jste, stáváte se potížistou sami pro sebe – trápíte sami sebe v noci, a během dne jste trápeni ostatními, a pak se stáváte trápením pro ostatní. Nemůžete si pomoci. To je normální existence. O tom jsou filmy. A proč? Protože neznáte podstatu toho, kdo jste. Takže zdroj nepřízně jsou ostatní lidé, určitě si na nějaké ve svém životě vzpomenete.

A možná že už nejsou zdrojem, možná už je to minulost. Možná jste už přestoupili za to vše. To mi připomíná historku o staré paní: Pastor v kostele káže: Máme všichni odpustit svým nepřátelům. Je tu někdo, kdo ještě neodpustil svým nepřátelům? Jedna stará paní zvedne ruku a řekne: Já. Pastor: A proč jste jim neodpustila? Paní: Já nemám žádné nepřátele. Pastor: Ach, to je nádhera, tady ta paní nemá žádné nepřátele. Pojďte sem a řekněte, jak je to možné, jak jste to udělala? Paní přijde a řekne: Já jsem ty potvory přežila. (:-))))) To samozřejmě není transcendence. (:-))))

Je velmi snadné si něco nalhávat pokud jde o duchovní úspěchy, ale pokud máte pochyby, dobrým testem je to, jak reagujete na nepřízeň ve svém životě. To vám dá náznak vaší úrovně vědomí, nebo stavu vědomí. Nemusíte čekat na zemětřesení, abyste poznali, jak jste na tom. protože to je vzácné. Ale, jak jsem právě navrhl, podívejte se na ostatní lidi, do jaké míry jsou pro vás zdrojem nepřízně ve vašem životě. To znamená vztahy, jaká je míra konfliktů ve vašem životě. Konflikty s ostatními. Nejde o to, abyste se posuzovali, jen se podívejte. Jaká je reaktivita, stupeň reaktivity ve vašem životě, vůči onomu“naprosto iracionálnímu chování těchto lidí“. Jak moc reagujete, když něco jde špatně, když někdo nedělá, co by měl dělat. Nebo, „Jak se opovažuje tohle říkat?“ Nebo v prosté diskusi, jak často vy znáte pravdu a oni ne? Nebo se podívejte ve svém životě na toto: Jestliže vy máte vždycky pravdu, v různých oblastech života, a jestliže ostatní lidé se vždycky mýlí, zkuste si říci: „Jak je to možné, že já mám ve svých pohledech vždycky pravdu (:-)), a všichni ti lidé v mém osobním životě i v práci nebo kdekoli se vždycky mýlí? Není to zajímavé? Já mám vždycky pravdu.“ (:-))) Takže by vás mohlo napadnout maličké podezření, že by tady mohlo něco nebýt v pořádku, protože vy máte vždycky pravdu. Je možné, aby lidská bytost měla vždycky pravdu? To musím být vyšší  bytost .... (:-)))) (23.00)

Jak harmonizovat dělání a bytí v každodenním životě?

Z přednášky na ET TV, září 2011.
Překlad: OrgoNet

Eckhart Tolle:

"Otázka z každodenního života – to jsou velmi užitečné otázky pro všechny, a v zásadě tohle chtějí vědět všichni: „Jak vytváříte rovnováhu mezi prostým bytím od okamžiku k okamžiku s tím, že musíte vydělávat na živobytí a platit účty? To je pro mě jediná obtížná část.“

Ano, jinými slovy, jak vyrovnáváte nebo spojujete bytí a dělání? Protože jinak můžete zažít přítomnost, jenom když sedíte absolutně v klidu a nejste ničím rušeni. To je také dobré, aspoň ji máte tehdy. Ale to není dost. Takže, jak správně říkáte – ta otázka je velmi dobrá – jak to slaďujete s placením účtů a aktivitou v denním životě, jak můžete mít onu bdělost v denních aktivitách, a neztrácet se v dělání?

Každé cvičení, o němž teď budeme mluvit, předpokládá, že je ve vás aspoň minimum přítomnosti, protože bez toho nemůžete cvičit. Pokud je ve vás v každé situaci aspoň minimální přítomnost, pak je tu něco, co můžete dělat. Minimum přítomnosti, nebo bdělosti, znamená, že nejste totálně ztraceni, ale přinejhorším máte bdělost alespoň na začátku činnosti, takže nejste naprosto utopeni tak, abyste se v ní ztratili. To obyčejně znamená, že budoucnost se stane důležitější než současný okamžik. To znamená, že se ztrácíte v dělání. To je dobrý indikátor. Budoucí okamžik se stává důležitějším než tento okamžik. S tím byste měli něco dělat.

Jako vědomé cvičení si můžete říci: OK, co potřebuji udělat teď? Zmínili jste placení účtů a nutnost vydělat si na živobytí. Ať je to cokoliv, co děláte, je pro vás přítomný okamžik prostředkem k nějakému cílí, nebo ctíte děláni v tomto okamžiku, takže to není primárně prostředek k nějakému cíli? Snažíte se dostat do budoucího okamžiku více, než chcete být v přítomném okamžiku? Obvykle je to při nevědomém žití tak. A obyčejně jsou lidé stresováni kvůli tomu stálému tahu budoucnosti, což není nic jiného než tah myšlenky na budoucnost. Protože budoucnost tam není, já ji nikdy neviděl. Takže budoucnost je myšlenka o budoucnosti.

Takže rovnováha mezi bytím a děláním se tvoří tak, že při dělání věnujete svou nejplnější pozornost dělání, a ne že přemýšlíte, že se musíte dostat na konec toho dělání. Věnujte tu nejplnější pozornost své činnosti, ať je to kterákoli z vašich denních aktivit. Nedělejte z ní prostředek k nějakému cíli.

To se týká i veškerého vzájemného styku s lidmi. Všichni jsme zažili, že vzájemný styk nízké kvality je tehdy, když potkáte jiného člověka, který s vámi zachází jako s prostředkem k nějakému cíli. V restauraci se například stane, že jste redukováni na zákazníka, nejste lidská bytost. Když jdete k lékaři, jste redukováni na pacienta, on nevidí vás, ale pacienta, pokud samozřejmě není vědomý.

Někdo se vám snaží něco prodat, a pro tu osobu jste prostředkem k cíli, on či ona se chce dostat do budoucího okamžiku, kdy bude obchod dokončen. Když odmítnete se tomu poddat, a nekoupíte, co vám nabízí, dostane se do negativního stavu. Ale ten negativní stav je v něm už přítomen, když k vám mluví a chce vám něco prodat. Protože je v něm silná touha dostat se na konec té činnosti. On vás využívá jako prostředku ke svému cíli, aby se dostal do budoucího okamžiku, kde, jak se domnívá, potřebuje být. (:-))) A vy to cítíte, a víte, že to není lidská interakce vysoké kvality.

Mnoho lidské interakce v rámci naší společnosti je tohoto druhu, protože lidé chtějí pouze využít toho druhého ve své touze, nutkání dostat se do budoucího bodu, kde potřebují být. Takže život je redukován na něco nepříjemného, povrchního. Nikdo není tady. Lidé prostě nejsou zde.

Místo požadavku, aby se ti lidé změnili, musíte samozřejmě začít u sebe. Nedělejte z tohoto okamžiku prostředek k cíli, protože tento okamžik je cenný. Je to všechno, co vůbec máte. Cokoli se vyskytuje v tomto okamžiku, je cenné. Je to forma, kterou přijímá tento okamžik.

Když jste s jinou lidskou bytostí, je to cenný okamžik. Je to forma, kterou přijal tento okamžik. Nedělejte z něho prostředek k cíli. Važte si formy tohoto okamžiku. Važte si tohoto okamžiku.

Když jednáte s jinou lidskou bytostí, řekněme obchodně, vážíte si toho okamžiku, vážíte si té lidské bytosti, čili dáváte přítomnému okamžiku svou nejplnější pozornost. Dáváte lidské bytosti, která je tam v ten okamžik, svou nejplnější pozornost. Ta pozornost není z 50, 60, 70 procent v budoucnosti, kde chcete být. Ne, je zde, úplně zde. A pak, pokud jste třeba číšník, zjistíte, že vaše spropitné se zvýšilo stonásobně, když věnujete každému hostu svou plnou pozornost a nejednáte s nimi jako s prostředky k cíli. Pokud jste obchodník, budete extrémně úspěšný, protože lidé vás budou milovat. Každý miluje, když je mu věnována nejplnější pozornost.

Takže si uvědomíte, že každá lidská situace je sekundární. To, z čeho se skládá, je sekundární. Primární je vaše praktikování přítomnosti. Pozornost, bdělost. Ať vám život přinese k dělání cokoliv, věnujte tomu svou plnou pozornost, bdělou přítomnost. Tak se dělání stane prosáklým přítomností. Jestli si myslíte, že vaše zaměstnání je nudné, nejpravděpodobněji ve vašem dělání není dost přítomnosti. I monotónní zaměstnání se transformuje vaší přítomností.

Například člověk, který vybírá mýto, kde každých pár sekund zastaví auto a on řekne Dva dolary prosím, řeklo by se, že to není zajímavé zaměstnání, kde člověk může být přítomen: zažil jsem asi dvakrát v životě, že tam byl někdo, kdo vyzařoval bdělost, či přítomnost, a každému řidiči, který tam zastavil, věnoval plnou pozornost v tom okamžiku. Na slovech nezáleží: „Dva dolary, prosím. Děkuji. Přeji hezký den“. Ale ta energie za tím. Jak už jsme řekli dříve, situace je sekundární, ať se děje cokoli. Jakákoli situace vznikne, je to příležitost přinést jí rozměr plné pozornosti.

Nemyslete si, že situace je něco, na čem absolutně záleží. Na čem skutečně záleží, je stav vašeho vědomí. To, co děláte, je druhotné. Jinými slovy, kdo jste, nebo co jste, je druhotné. Dělání vyplývá z bytí. Denní život je duchovní praxe.

Jeden způsob, jak vyjádřit, co je zen, použil jeden mistr: ten prostě definoval zen jako „Dělání jedné věci v jednom čase.“ To je zen. Jednodušší definici nemůžete dostat. Lidé tráví roky v klášterech, aby zjistili, co je zen, a stejně na to nemohou přijít. A tento zenový mistr říká: Dělání jedné věcí v jednom čase. Je to ono? Ano. To zastaví vaši mysl, a co zůstane potom? Zůstane jen to, že děláte jednu věc v jednom čase. Nebýt támhle, ale být tady, přítomen v dělání. A tím praktikujete přítomnost.

Jedna věc v jednom čase. Nejplnější pozornost této jedné věci již je tento okamžik. A tento okamžik se stává jiným, mění svou kvalitu. Mění se z nízké kvality na vysokou kvalitu, Dělání se mění. Vztah se mění. K vysoké kvalitě. To, čemu říkám vysoká kvalita, implikuje, že je v tom bdělost, stávající se součástí situace. Vnášíte do ní novou dimenzi."

Co je ego a nevědomost 2.

Z Nové země, 3. kapitola, překlad OrgoNet.

Podrážděnost a křivda

Stěžování bývá často doprovázeno záští, ale může být provázeno i silnější emocí jako je hněv nebo jiná forma rozčilení. Tím se ego energeticky více nabíjí. Stěžování se pak promění v podrážděnost, což je jiný způsob, jak ego posiluje samo sebe. Je mnoho lidí, kteří stále čekají na nějaký popud, aby proti němu reagovali, aby se cítili naštvaní nebo ublížení – a nikdy to dlouho netrvá, aby ten popud přišel. Pak říkají: „To je skandál!“ „Jak se opovažuješ …“. „To mě s--e!“ Jsou závislí na rozčilování a hněvu jako na droze. Touto reakcí proti něčemu prosazují a posilují svůj pocit sebe sama.

Dlouhodobá zášť se nazývá křivda. Nosit v sobě křivdu znamená být v neustálém stavu „proti“, a proto ukřivděnost tvoří významnou součást ega mnohých lidí. Kolektivní křivdy mohou v psychice národa nebo kmeni přežívat po staletí a živit nekonečný kruh násilností.

Křivda je silná negativní emoce spjatá s události v dávné minulosti, která je udržována naživu nutkavým myšlením, přeříkáváním historky v hlavě nebo nahlas - „co mi udělali“ nebo „co nám udělali“. Křivda zamoří i jiné oblasti vašeho života. Například když přemýšíte o své křivdě a cítíte ji, její negativní emoční energie  může zkreslit vaše vnímání události, která se děje v přítomnosti, nebo ovlivnit způsob, kterým mluvíte či chováte se k někomu v přítomnosti. Jedna silná křivda stačí, aby nakazila rozsáhlé oblasti vašeho života a udržovala vás ve spárech ega. 

Je třeba upřímnosti, abyse viděli, zda v sobě stále chováte křivdy, zda je ve vašem životě někdo, komu jste úplně neodpustili, „nepřítel“. Pokud je máte, staťe se vědomými křivdy na úrovni myšlení i emocí, to znamená, budťe si vědomi myšlenek, které ji udržují naživu, a prociťujte emoci, která je odpovědí těla na tyto myšlenky. Nesnažte se vzdát se křivdy. Snažit se  vzdát se jí, odpustit, to nefunguje. K odpuštění dojde přirozeně, až uvidíte, že křivda nemá žádný jiný účel než posilovat falešný smysl já, udržovat při životě ego. Prozření je osvobozující. Ježíšovo učení „Odpouštěj svým nepřátelům“ se týká zejména rozpuštění hlavních egoistických struktur v lidské mysli.

Minulost nemá žádnou moc znemožnit vám nyní být v přítomnosti. To může dělat pouze vaše ukřivděnost z minulosti. A co je křivda? Balík starých myšlenek a emocí.

Já mám pravdu, on se mýlí

Stěžování, stejně jako hledání viny a reaktivita posilují pocit ega, že má vlastní území a že je odděleno, a na tom závisí jeho přežití. Ale lidé také posilují ego jiným způsobem, tím, že mu dávají pocit nadřazenosti, z něhož výborně vzkvétá. Nemusí být okamžitě zřetelné, jak vám stěžování řekněme na dopravní zácpu, na politiky, na „lakomé boháče“, na „líné nezaměstnané“, na vaše kolegy či bývalého partnera, na muže či ženy může dát pocit nadřazenosti. Takto: když si stěžujete, plyne z toho, že vy máte pravdu a osoba nebo situace, na kterou si stěžujete nebo proti níž reagujete, jednají chybně.

Není nic, co by lépe posilovalo ego, než mít pravdu. Mít pravdu znamená ztotožnění se s mentální pozicí – stanoviskem, názorem, soudem, příběhem. Abyste vy mohli mít pravdu, samozřejmě, potřebujete někoho, aby neměl pravdu. A tak ego miluje hledat na jiném nepravdu, aby samo mělo pravdu. Jinými slovy: potřebujete obviňovat jiné z nepravdy, abyste získali silnější pocit toho, kdo jste. Nejen osoba, ale i situace může být obviněna  pomocí stěžování a podrážděnosti, čímž je vždy míněno „toto se nemá dít“. To, že máte pravdu, vás ství do pozice imaginární morální nadřazenosti ve vztahu k osobě či situaci, která je souzena a shledána nevyhovující. Ego touží právě po tomto pocitu nadřazenosti a skrze něj se posiluje.

Obhajování iluze

Fakta nepochybně existují. Když řeknete: „Světlo se pohybuje rychleji než zvuk“, a někdo jiný řekne, že je to naopak, vy máte evidentně pravdu a on se mýlí. Může to potvrdit prosté pozorování, že blesk předchází hrom. Takže nejenom máte pravdu, ale víte, že máte pravdu. Je v tom zapojeno ego? Může být, ale nemusí. Když jenom prostě vyjádříte to, o čem víte, že je pravda, v tom ego vůbec není zapojeno, protože v tom není žádné ztotožnění. Ztotožnění s čím? S myslí a s mentální pozicí. Takové ztotožnění se však do toho může snadno vplížit. Když se uslyšíte, že říkáte: „Věř mi, já to vím.“ Nebo „Proč mi nikdy nevěříš?“, pak se do toho už vplížilo ego. Skrývá se za slůvkem „já“. Prosté tvrzení „světlo je rychlejší než zvuk“, naprosto pravdivé, přešlo teď do služeb iluze, ega. Nakazilo se falešným smyslem „já“, stalo se osobním, stalo se mentální pozicí. „Já“ se cítí zmenšováno nebo uraženo, protože někdo nevěří, co jsem „já“ řekl.

Ego bere vše osobně. Objevují se emoce, postoj obrany, dokonce i útočnost. Bráníte pravdu? Ne, pravda v žádném případě nepotřebuje obranu. Světlo či zvuk se nestarají o to, co si vy nebo někdo jiný myslí. Vy bráníte sami sebe, nebo spíš iluzi sebe, náhražku vytvořenou myslí. Bylo by dokonce přesnější říci, že iluze brání sama sebe. Když se i prostý a přímý svět faktů může propůjčit egoistickému zkreslení a iluzi, o to snadněji může být naplněn pojmem „já“ méně kokrétní svět mínění, hledisek a soudů.

Každé ego mísí názory a hlediska s fakty. Také neumí rozlišit rozdíl mezi událostí a svou reakcí na tuto událost. Každé ego je mistrem výběrového vnímání a zkreslené interpretace. Pouze pomocí bdělosti – nikoliv myšlení – můžete odlišit fakt a mínění. Pouze bdělostí můžete vidět: tady to je situace a tado to je hněv, který k ní cítím. Pak si můžete uvědomit, že jsou jiné způsoby, jak přistupovat k této situaci, jiné způsoby, jak ji vnímat a jak s ní zacházet. Pouze pomocí bdělosti můžete vidět celek situace či osoby, namísto abyste se chopili jediného omezeného náhledu.

Co je ego a nevědomost 1.

Pro vysvětlení, co chápe Eckhart Tolle pod pojmy ego a nevědomost, malý úryvek z Nové země (Překlad Orgonet.) (Pro ty, co nečetli jeho knihy.)

Eckhart Tolle: Co je ego

(Nová země, kap. 3. Překlad OrgoNet.)

Většina lidí je tak naprosto identifikována s hlasem ve své hlavě – nepřetržitým proudem bezděčných myšlenek a nutkavého myšlení a emocí, které je doprovázejí, že je můžeme označit za ovládané svou myslí. Dokud jste si naprosto nevědomí tohoto stavu, pokládáte toho, kdo myslí, za toho, kým jste. To je egoistická mysl. Říkáme jí egoistická, protože v každé myšlence – každé vzpomínce, interpretaci, názoru, náhledu, reakci, emoci – je  pocit sebe, já (ego). To je nevědomost v duchovním smyslu. Vaše mysl, její obsah, je samozřejmě podmíněn minulostí: vaší výchovou, kulturou, rodinným zázemím, a tak dále. Ústřední jádro veškeré aktivity vaší mysli spočívá v jistých opakujících se a přetrvávajících myšlenkách, emocich a vzorech reakcí, s nimiž se nejsilněji identifikujete. Tato entita je samotné ego.

Ve většině případů, když řeknete „já“, mluví ego, ne vy, jak jsme již viděli. Sestává se z myšlenek a emocí, se balíku vzpomínek, s nimiž se identifikujete jako „já a můj příběh“, z obvyklých rolí, které hrajete, aniž o tom víte, z kolektivní identifikace jako je národnost, náboženství, rasa, společenská třída nebo politická náležitost, ale také z názorů, vnějšího vzhledu, dlouhotrvajících záští nebo pojetí sebe sama jako lepšího než ostatní či ne tak dobrého jako ostatní, jako úspěšného nebo neúspěšného.

Obsah ega se liší od člověka k člověku, ale v každém egu funguje stejná struktura. Jinými slovy: ega se liší pouze na povrchu. V čem jsou stejná? Žijí z identifikace a separace. Když žijete prostřednictvím myslí vytvořeného já složeného z myšlenek a emocí, což je ego, základ pro vaši identitu je ošidný, protože myšlení a emoce jsou svou povahou velmi prchavé a pomíjivé. Takže každé ego neustále bojuje o přežití a snaží se samo sebe chránit a zvětšovat. Aby obhájilo myšlenku „já“, potřebuje protikladnou myšlenku „ten druhý“. Pojmové „já“ nemůže přežít bez pojmového „ten druhý“. Ti druzí jsou většinou viděni jako moji nepřátelé. Na jednom konci žebříčku tohoto nevědomého egoistického vzorce leží egoistický nutkávý zvyk hledání chyby a stěžování si na ostatní. O tom mluvil Ježíš, když řekl: „Proč vidíte třísku v oku svého bratra a nevidíte trám ve svém vlastním oku?“ Na druhém konci žebříčku je fyzické násilí mezi jednotlivci a války mezi národy. V Bibli zůstává Ježíšova otázka nezodpovězena, samozřejmě: Protože kritizuji či odsuzuji druhého, cítím se tím větší, nadřažený.

Stěžování a zášť

Stěžování je jedna z nejoblíbenějších strategií ega k posílení sama sebe. Každá stížnost je historka, kterou si vytvoří mysl, a v kterou naprosto uvěříte. Ať si stěžujete nahlas nebo pouze v myšlenkách, v tom není rozdíl. Některá ega, která nemají příliš jiných možností, s čím se identifikovat, snadno přežijí pouze tím, že si stěžují. Když jste ve spárech takového ega, stěžování, zejména na jiné lidi, je běžné, a samozřejmě nevědomé, což znamená, že nevíte, co děláte. Přikládání negativních mentálních nálepek na lidi, buď v jejich přítomnosti, nebo běžněji tehdy, když o nich mluvíte s jinými, nebo na ně pouze myslíte, je často součástí tohoto vzorce. Osobní nadávky jsou nehrubší formou takového nálepkování a potřeby ega mít pravdu a triumfovat nad ostatními: „kretén, grázl, mrcha“ – samé rozhodné výroky, o něž se můžete přít. Na dalším stupni žebříčku nevědomosti je křičení a řvaní, a ještě níže je fyzické násili.

Zášť je emoce, která patří ke stěžování a mentálnímu nálepkování lidí a dodává egu energii. Zášť znamená cítit hořkost, rozhořčení, ublíženost či uraženost. Máte zášť k lakotě lidí, k jejich nečestnosti, nedostatku čistoty, k tomu, co dělají, co udělali v minulosti, co řekli, co neudělali, co měli či neměli udělat. Ego to miluje. Namísto abyste přehlíželi nevědomost v ostatních, uděláte si z ní svoji identitu. Kdo to udělá? Nevědomost ve vás, ego. Někdy „chyba“, kterou vidíte na jiném, tam ani není. Jde o naprostou desinterpretaci, o projekci mysli ve stavu, kdy chce vidět nepřítele, mít sama pravdu a cítit se nadřazeně. Jindy tam chyba může být, ale tím, že se na ni soustředíte, někdy z vyloučením všeho ostatního, tím ji zvětšíte. A to, na co reagujete v jiném, posilujete v sobě samém.

Nereagování na ego v ostatních je jednou z nejúčinnějších cest, jak se překonat ego v sobě samém, ale také jak rozpustit kolektivní lidské ego. Ale ve stavu nereagování můžete být jenom tehdy, pokud umíte rozpoznat něčí chování jako pocházející z ega, jako výraz kolektivní lidské dysfunkce. Když si uvědomíte, že to není osobní, už tu není nutkání reagovat tak, jako kdyby bylo. Nereagováním na ego budete často schopni odhalit zdravý rozum v ostatních, což je nepodmíněné vědomi, na rozdíl od podmíněného. Občas budete možná muset učinit praktické kroky, abyste se ochránili před hluboce nevědomými lidmi. To můžete učinit, aniž byste z nich učinili nepřátele. Vaší největší ochranou je být uvědomělý.  Člověk se stane vaším nepřítelem, když si personalizujete jeho nevědomost, kterou je ego. Nereagování není slabost, ale síla. Jiný výraz pro nereagování je odpuštění. Odpustit znamená přehlédnout, anebo spíše dívat se skrz. Díváte se skrze ego na zdravý rozum, který je v každé lidské bytosti jako jeho/její podstata.

Ego miluje stěžování a pocit zášti nejen vůči ostatním lidem, ale i vůči situacím. To, co můžete udělat člověku, můžete udělat i situaci: obrátit si ji v nepřítele. Implikace je vždy: Tohle by se nemělo dít. Já tady nechci být. Já nechci tohle dělat. Zacházejí se mnou nespravedlivě. A největším nepřítelem ega je samozřejmě přítomný okamžik, který je, abychom tak řekli, sám život.

Stěžování nelze směšovat s informováním někoho o chybě či nedostatku, tak aby mohl být napraven. A zdržet se stěžování neznamená nutně smířit se se špatnou kvalitou nebo chováním. Není žádné ego v tom, když řeknete číšníkovi, že vaše polévka je studená a potřebuje ohřát – pokud se držíte faktů, která jsou vždy neutrální. „Jak se opovažujete servírovat mi studenou polévku...“ je stěžování. Je tam „já“, které miluje cítit se osobně uraženo studenou polévkou a chce z toho získat co nejvíc, „já“, které miluje někomu vyčítat, že nemá pravdu. Stěžování, o kterém mluvíme, je ve službách ega, ne ve službách změny. Někdy je zřejmé, že ego ve skutečnosti nechce změnu, aby mohlo pokračovat ve stěžování.

Podívejte se, jestli umíte zachytit, to jest všimnout si hlasu ve vaší hlavě, třeba ve chvíli, kdy si na něco stěžuje, a zkuste ho považovat za to, čím je: hlasem ega, ničím víc než podmíněným vzorcem mysli, myšlenkou. Kdykoli si povšimnete tohoto hlasu, uvědomíte si také, že ten hlas nejste vy, ale jste ten, kdo si je vědom toho hlasu. Ve skutečnosti vy jste uvědomělost, která si je vědoma toho hlasu. V pozadí je uvědomělost. Touto cestou se zbavujete ega, osvobozujete se od nepozorované mysli. Chvíle, kdy se stáváte vědomými ega v sobě, už to není ego, ale jenom starý podmíněný vzorec mysli.  Ego znamená nevědomost. Uvědomělost a ego nemohou existovat společně. Starý vzorec mysli či mentální návyk může ještě přežívat a opět se na chvíli objevit, protože má setrvačnost tisíců let kolektivní lidské nevědomosti, ale pokaždé, když je ego rozpoznáno, je oslabeno.

(Pokračování možná někdy.)