Co je příčinou utrpení?

Co je pramenem nešťastnosti? „Příběh ve vaší hlavě,“ učí Eckhart. Nyní odhaluje, co se stane s nešťastností tváří v tvář přítomnosti a přijetí.

Zůstaňte přítomni, neunikejte k myšlení, ani do spánku. Neupadejte níž než je myšlení, povzneste se nad myšlení. Obvykle máme výběr ze tří věcí: můžeme se ztratit v myšlení – když se díváme na lidi, kteří jsou absorbováni svými procesy myšlení, tehdy je nejpříhodnějším slovem „nepřítomen“. Což je samozřejmě protikladem „přítomen“. Bohužel to nemůžete tak dobře vidět na sobě, protože kdybyste viděli svou nepřítomnost, pak byste byli přítomni. Takže nemůžete vidět svou vlastní nepřítomnost, pouze nepřítomnost někoho jiného. A to je taky dost dobrá lekce, řeknete si, jé, to se mi někdy taky stává. Ale mezi stavem nepřítomnosti a přítomnosti je tak výrazný rozdíl, že mžete vidět posuny mezi těmi dvěma stavy. Pár minut jste pryč, a pak jste náhle zase zde. A v bodě přechodu je velmi výrazná změna, změna kvality, vibrace, nebo jak to nazvat.
Pak se také můžete dostat pod myšlení. To se stává lidem, kteří ještě nejsou pevně zakotvení v přítomnosti, že vyjdou z přítomnosti, pak se potopí skrze vrstvu myšlení přímo do stavu podobného spánku. Takže někdo může být v jedné chvíli přítomen, a v příští chvíli už spí ... Jak jsem pozoroval v buddhistických klášterech, někteří mniši, zejména na ranní meditaci, jsou nejprve přítomni, a pak najednou upadají do spánku...
A jiná věc, když procházíte tím posunem, tím procesem, odehrává se jedna důležitá věc, a to, že vaše zaujetí myšlením není již úplné. K myšlení stále dochází, můžete ještě být nepřítomni, ale myšlení už nemá onu závažnost, kterou mělo předtím. Jeden ze způsobů, jak to vyjádřit, je, že máte od svého myšlení jistou distanci. Takže myšlení nad vámi nemá už naprostou moc, a tak vás nemůže činit nešťastnými. Protože tak to obvykle je, nejvíc jsme nešťastní, když nad něčím přemýšlíme. Bez příběhu ve své hlavě nemůžeme být nešťastní. Můžete mít jistou tíži v energetickém poli, ale není to pocit neštěstí. Nešťastná lidská bytost potřebuje příběh o své nešťastnosti. Příběh je myšlenkové hnutí, a tolik vás ovládne, že věříte každé myšlence, která se vynoří, protože je to váš příběh o tom, proč jste nešťastní, a tak jste tedy nešťastní. Nikdy to není situace, která vás činí nešťastnými, vždycky je to vaše myšlení. Je zajímavé to na sobě pozorovat. Přijetí přítomného okamžiku – v tom nemůže být žádná nešťastnost, prostě je to přijetí toho, co je. Takhle to je, v pořádku. A i když jste nešťastní, i to můžete přijmout. Řeknete si: Ne, já jsem nešťastný, já nemohu přijmout současný okamžik, nemůžu být teď přítomen. Ale i to můžete přijmout ... přijetí současného okamžiku je vždy brána do přítomnosti. Přijetí současného okamžiku takového, jaký je. A i když je tento moment nešťastný, řeknete si, dobře, jsem nešťastný, to je to, co právě je. A pak pozorujte, co se děje s nešťastností, když ji úplně přijmete. Ona to přijetí nemůže přežít...

Eckhart Tolle: Forma a přítomný okamžik - video

Eckhart Tolle: Čas

Forma také zahrnuje čas. Nemůžeme popírat, že čas je nebo zdá se být na povrchu života reálným, protože je všude. Pokud jde o formy, zdá se, že čas s nimi něco provádí. S formami života. Je to podivné. Postupně ty formy ničí, eroduje. Někteří lidé se na něj dívají jako na nějakou hroznou nemoc, která postihuje každého. Jako by každý trpěl smrtelnou nemocí. Výsledkem je konec formy. Můj otec, kterému je 87, říká: Zrcadla nejsou stejné kvality jako bývala.

Takže je umění žít v tomto světě, kde na jedné straně se zdá, že čas je všude a všechno ovládá. Ale na druhé straně čas je také chápán jako iluze. Protože když se podíváte hlouběji, žádný čas není, vždycky je pořád jenom tento okamžik. A proto je to brána do dimenze bez forem. Je to ta úzká brána, o níž mluví Ježíš, která vede k životu. Ano, je velmi úzká, je to jenom tento okamžik. Abyste ji našli, a Ježíš říká, že ji najdou jen nemnozí, musíte srolovat svitek svého života, na kterém je napsán váš příběh: minulost, budoucnost – velmi nejasná, kterou si neumíte ani představit.

Lidé si životem obvykle nesou břemeno minulosti, někteří větší, někteří menší. Já a moje historie, a já doufám nebo já se bojím, podle toho, co se děje, střídá se naděje a strach. Takže vy jdete se sebou samým, to má být to já, mysl založená na formě a na čase, a v ní je ta tíže. Čím více si nesete času, minulosti a budoucnosti, a přemýšlíte o ní, mluvíte o ní a odvoláváte se na ni jako na svou identitu, pocit sebe samého, plynoucí z věcí, které se staly v minulosti, a doufáte, že se najdete v budoucnosti, pak jste ztraceni ve formách. Protože to všechno jsou formy. Čas a forma patří k sobě. Takže musíte srolovat ty staré svitky, co byly dříve místo knih.

Je jeden krásný příběh, vize ženy, která napsala knihu Příčiny zázraků. Ta k ní přišla jako vnitřní hlas. Než začal ten svatý diktát, měla vizi, v níž našla velmi starý svitek, a když ho začala rozvíjet, viděla nalevo i napravo různé symboly. Přitom uslyšela hlas: Když přečteš to, co je nalevo, budeš znát minulost, když přečteš to napravo, budeš znát budoucnost. Ona se podívala doleva i doprava, a pak svitek svinula zpátky na prostřední část, kde bylo napsáno: Bůh je. A ona řekla: To je vše, co mě zajímá. To je vše, co chci. Bůh je. A stejný hlas jí řekl: Gratuluji, tentokrát jsi to dokázala. Takže středem jejího zájmu se stal přítomný okamžik. Kdyby se nestal středem jejího zájmu přítomný okamžik, nebyl by tu tento prostor, kudy by mohla procházet moudrost skrze formu, aby se beztvaré stalo formou skrze její mysl. Kdyby řekla: „To je zajímavé, podívejme se na budoucnost,“ o léta později by se ještě pořád na ni dívala a žasla ...  A minulost je taky zajímavá... Ale ona si zvolila Bůh je, jsoucnost přítomného okamžiku...

A to může být příkladem pro váš vlastní život, abyste se zajímali o přítomný okamžik, co nejvíce je to možné. Abyste se dostali z toho proudu, z té kontinuity minulosti a budoucnosti co možná nejčastěji. Abyste si udělali prostor, jako když sundáte závoj, nebo uděláte v něm otvor a prohlédnete do jiné dimenze. Jak se to dělá v některých filmech o kouzlech. A je to úžasné, probuzení do přítomného okamžiku. 

A protože jsme všichni v tomto přechodném vývojovém stádiu lidstva, mnozí lidé jsou nyní přechodné bytosti. Jako představitelé starého vědomí jsou nefunkční, nebo stávají se stále více nefunkčními, protože staré vědomí je zcela identifikováno s myslí, formou a časem. To existuje v lidské historii po mnohá tisíciletí. Tento stav ale nemůže už o mnoho déle přetrvat, přežít. A tak každá lidská bytost v sobě nese také to staré, ale mnozí lidé jsou přechodné bytosti, zejména ti, kteří jsou zde přítomni, v tom smyslu, že to staré v nich ještě působí, ale rodí se to nové. Říkám tomu nové, ale je to vlastně bezčasové, není to nové, ale řekněme, že je to jako jméno jednoho second handu, které jsem viděl: New to you. Nové pro vás.  

Eckhart Tolle: Myšlení - video

My jako lidské bytosti jsme v přechodném stádiu, kdy máme být přitaženi zpět ke zdroji. Takže jsou tu ve vesmíru dva pohyby: Jeden je ven, do stále více formy a stále více myšlení. Ten pohyb tu stále ještě je, je totiž stále mnoho lidí, kteří věří, že problémy tohoto světa mohou být vyřešeny, když o nich budeme více přemýšlet. Když budeme mít více komisí a schůzí o problémech světa. Když budeme diskutovat, že je skutečně vyřešíme. Neuvědomují si, že problémy světa jsou tu proto, že jsme ztratili kontakt se zdrojem, z něhož vše vzešlo. Když půjdeme do další diferenciace, tak problémy nevyřešíme, ale vlastně je zvětšíme. Takže teď potřebujeme vyvážit návrat ke zdroji a cestu ven do světa.
To neznamená, že už nic nebudeme dělat, pořád můžeme tvořit a dělat. Ale nesmíme sebe samé ztratit v tvoření a dělání a v myšlení. Nesmíme se ztratit ve své mysli. Musíme zůstat spojeni z bezčasovým, beztvarým zdrojem všeho života uvnitř nás. S prostorem bez myšlenek. Když zůstaneme s ním ve spojení, pak můžeme tvořit, ne my jako osoby, ale my jako univerzální pohyb vědomí. Vědomí chce, abychom spolu s ním vytvářeli vesmír a formy, takže můžeme být spolutvůrci, ale pouze pokud jsme ve spojení. Potřebujeme vědomé spojení se zdrojem. Takže to je váš osud, smysl vašeho života, proto jsme tady, a jestli to pro vaši mysl zní komplikovaně, platí to jen pro ni, jinak to není komplikované vůbec, je to velmi a velmi prosté.

Eckhart Tolle: Rovnováha tvaru a beztvarosti I.

1. Tvar a beztvarost

Jsem si jist, že všichni, kdo říkají, že svatý František z Assissi kázal ptákům, se mýlí. On samozřejmě naslouchal ptákům. Ptáci nepotřebují kázání. Tak božský zvuk, a tak nádherná výjimečná rovnováha mezi tichem a zvukem. Mezi zvukem a tichem je dlouhá pauza, a pak z ticha vyjde další zvuk, a je vždy tak čerstvý a nový, nikdy stejný pták neopakuje předchozí zvuk. Proto je to tak úžasné. A stačilo by, kdybyste je měli kolem sebe jako své učitele. Co jiného je třeba? Pták učí rovnováhu mezi tvarem a beztvarostí. To je umění žít, žít v obou dimenzích, zvuk a ticho, tvar a beztvarost, věci a bezvěcnost.

V tomto učení je zdůrazňována dimenze ticha, protože celá civilizace je ztracena ve tvaru, formě, ve věcech, v předmětech, v myšlenkách. Celá civilizace je ztracena v této dimenzi věcí, což zahrnuje i myšlenky. A proto je zde v tomto učení zvláštní důraz na to, co chybí. Rovnováha se musí sama znovu utvořit, protože žádná civilizace nemůže přežít bez rovnováhy mezi tvarem a beztvarostí.

Nyní má každý tvarů už dost. Proto tohle učení není založeno na znalostech, nebo na nových zajímavých faktech, nových informacích, in-forma-cích, protože svět už je toho plný. Můžete stisknout kterýkoli knoflík kteréhokoli přístroje, který máte, a dostanete informace. Topíte se v informacích. A musíme se ptát, co je cílem toho všeho. Zachrání více informací, nebo více věcí, svět? Najdeme plnost života skrze více věcí, větší a širší nákupní centra, což je taky forma? Anebo najdeme sebe samé skrze zlepšení schopnosti myslet a analyzovat a řešit analyticky problémy, které jsme vytvořili především nadměrným myšlením? Nebo, jak říká Karl Jung, nemůžete vyřešit problém na stejné úrovni vědomí, která ten problém vytvořila.

A tak to, co vytvořilo problém naší civilizace, je to, že lidé ztratili kontakt z dimenzí beztvarosti, kterou bychom také mohli nazvat duch, posvátno, a kdyby to slovo nebylo tolik zneužíváno, mohli bychom ji nazvat Bůh. Ale já jí nebudu tak říkat.

Ježíš řekl: Co vám prospěje, když získáte celý svět, a ztratíte sebe samé? On již viděl tendenci, kam věci směřují.

Osvícení - video

Eckhart Tolle: Život v přítomném okamžiku

(Interview pro Radio Unity, 1. část)
http://unity.org/eckhartTolle/eckhartTolleVideo.html

Lidská mysl je po tisíce let formována tak, aby hledala naplnění jinde, v prostoru a čase, zejména v čase. Lidská mysl je tedy zformována, aby se dívala do budoucnosti, do příštího okamžiku. (Budoucnost je něco spíše abstraktního. Když řekneme příští okamžik, víme přesně, co to znamená.) Hledá prostě naplnění, úplnost v dalším okamžiku. A takto lidská mysl, její uzpůsobenost, popírá život. Protože jediné místo, kde se koná život, jediné místo, kde se odehrává, je v přítomném okamžiku, teď. Mimo teď není žádný život. A ani minulost a budoucnost vlastně neexistují mimo lidské myšlenkové formy.

Nejprve se může zdát obtížné tomu uvěřit, protože minulost i budoucnost se zdají tak reálné, ale nejde o cvičení ve filosofii, je to snadnější. Stačí se zeptat sami sebe, jestli jsme někdy zažili minulost nebo přítomnost. A když se na to podíváte zblízka, všechno, co jste kdy zažili, bylo teď. Když se to stalo, bylo to teď. Protože něco se může stát jen v prostoru teď. A když přijde budoucnost, může přijít jen jako teď. Takže minulost a budoucnost jsou myšlenkové formy.

Mohou být nezbytné na praktické úrovni, zde: můžeme si dát schůzku, abychom se sešli v určitou dobu. Ale když se na ně díváme mimo praktické záležitosti, přinášejí ve skutečnosti velké omezení, jakmile ovládnou náš život. Protože čas – minulost a budoucnost se nazývají čas – ovládne naše vědomí. A stav vědomí omezený časem ovládá mnoho lidí, a je to základní aspekt egoistického vědomí.

Ego žije v čase a skrze čas. Ego je falešné, myslí vytvořené pociťování sebe samého. Takže lidé to berou jako překvapení, když si uvědomí: ano, vlastně je to pravda, můj život je teď, a nikdy nebyl ne-teď a nikdy nebude ne-teď. To není jen myšlenka, kterou si přidáte do své mysli, tento fakt, že život je jenom teď. To je jen malý, ale účinný ukazatel, a opravdu zastaví vaši mysl. Když se vám opravdu podaří zažít pravdu tohoto tvrzení, musíte udělat krok za mysl, protože pokud budete dále myslet analyticky: ano, vlastně je to pravda, že život je teď, pojďme to promyslet... Je to ukazatel, a když opravdu zažijete jeho realitu, zavede vás do teď. Uvnitř dojde k otevření, vytvoření prostoru, a vy si řeknete: to je ono. Ale co to vlastně je? Nemůžete to definovat, jenom po určitý okamžik víte, že to je život. Život sám, který je prožíván teď.

Pro většinu lidí je teď to, co se děje v přítomném okamžiku. Proto si lidé myslí, že je mnoho různých okamžiků. Každá hodina se sestává z mnoha různých okamžiků, den se skládá z mnoha okamžiků. Ale když se na to podíváte blíže, není to samozřejmě mnoho okamžiků, ale pořád jen tento okamžik. Důvodem, proč lidé myslí, že je mnoho okamžiků, je to, že si pletou teď a to, co se děje v teď. To, co se děje, se samozřejmě stále mění, ale samo teď je moment, pokud ho chceme vyjádřit slovy, tak jsme omezeni. A přece, když víme, že slova nejsou přesně to, slova mohou jen na to ukazovat, můžeme dále aspoň trochu mluvit o přítomném okamžiku. Přítomný okamžik je tedy prostor, ve kterém se vše děje, či světlo, v němž se vše objevuje. Světlo, ve kterém se věci objevují a mizí, přicházejí a odcházejí, v životě se vše neustále mění. To je ta nestálost, o které mluví Buddha. Vše se stále mění, přichází do světla přítomného okamžiku ...

Podstatou každého prožitku je světlo vědomí, což je prostor přítomného okamžiku. Takže tajemství přítomného okamžiku je, že je to beztvarý základ veškerého projeveného života. Neprojevená beztvará dimenze, v níž se objevuje to projevené. A v podstatě tím světlem jste vy. Poznání sama sebe jako tohoto světla se neděje prostřednictvím myšlení. Není to myšlenka, kterou přidáte do své mysli a řeknete si: OK, já jsem světlo. Aha, teď to vím. Sami sebe jako světlo můžete poznat pouze pokud se mysl zastaví v tomto momentě – a pod tím se může dít všechno. Smyslové poznání, emoce z myšlení, pocity - to zůstává spodní vrstvou, která je prostorem samotného vědomí. Můžeme ji také nazvat klid. Každé slovo vám ukazuje jenom maličký aspekt věci, slovo není tou věcí. Řekne se klid – ale je to širší než klid. Je to vědomí, ale i to je omezená pravda, je to jen slovo.

Takže nalezení toho prostoru v sobě, o to tady jde. Tento prostor můžeme najít jenom teď, protože v podstatě ten prostor je oním teď. Takže kým jste na hlubší úrovni, to je neoddělitelné od přítomného okamžiku. A to je ten nejhlubší smysl přítomného okamžiku. A to je realizace, uvědomění. Stačí záblesk přítomného okamžiku, aby změnil váš život. Neznamená to, že vědomí spojené s časem u vás už nikdy nepřevládne, pravděpodobně se to stane. Ale vy máte ten záblesk, což je vlastně iniciace procesu probuzení. A každý, kdo může vidět pravdu těchto slov, už určitě měl tento záblesk. Anebo v okamžiku, kdy jsou pronášena tato slova, někteří lidé mohou mít tento záblesk a probudit se. A tak si uvědomíte podstatu sebe, která nemá co dělat s formou sebe, tělem, myšlenkami, které vytváří mysl, s emocemi, které máte.

To je dobré, to je úroveň formy. Říkám tomu lidská část. Jsme lidské bytosti, lidské je forma, bytost je bez formy. Většina lidí zná jenom lidskou část a zcela se identifikují s lidskou částí, což je fyzická forma, myšlenkové formy a emocionální formy. Identifikují se s vnějšími formami, majetkem, úspěchy. Ale ve skutečnosti vnější formy jsou také myšlenkové formy převedené do mentálních obrazů. Takže vlastně se neustále identifikujete s mentálními obrazy.

Neidentifikujete se se svým autem, ale s mentálním obrazem svého auta. Takže to je ten svět forem, to lidské. A když je to všechno, co znáte, pak jste ztraceni ve světě forem. Protože tento svět je svět forem. A mnozí lidé takto žijí, ztraceni ve světě, což znamená ztraceni ve své mysli, to jest tam, kde začíná svět. A ten svět je svět forem. A za tím vším je bezčasová dimenze, duchovní dimenze. A ta je podstatou toho, kdo jste. A to je ten nejhlubší význam přítomného okamžiku.

Eckhart Tolle: Tao te Ching II.

3. Můj vztah k Tao

Ta kniha ke mně přišla poprvé v mých dvaceti, možná pětadvaceti. Kdosi mi řekl, abych se na ni podíval, že je zajímavá. Podíval jsem se na ni a něco mě na ní přitahovalo, ale bylo to moc záhadné. Věděl jsem, že se v ní něco skrývá, nějaká pravda, ale bylo to tak obtížné, nemohl jsem to uchopit. Pak jsem ji odložil s tím, že mám teď jiné věci na práci. Čas běžel, a když mi bylo něco přes třicet, znovu jsem ji objevil.

Byl to jiný překlad – je mnoho dostupných překladů, ale nejenom že to byl lepší překlad, ale mezitím se událo něco i ve mně, nějaké probuzení, posun vědomí. A skrze to nové vědomí jsem se podíval na tu knihu a řekl si: Ach ... já vím, o čem mluví. Uvědomil jsem si hloubku toho, o čem ta slova mluví. A učení Tao mě pak už nikdy neopustilo – ne ta kniha, ta má různé verze, ale učení Tao v té či oné formě.

Takže to je příběh, který leží za učením Tao. A teď se podívejme, jestli do něho můžeme proniknout hlouběji.

Mám dva oblíbené překlady. Použijeme překlad Stevena Mitchella, poměrně nový. Jiný překlad, který mám velmi rád, je od Tia Fu Feing a Jane English. Spolu udělali další krásný překlad. Ale pro dnešek použijeme překlad Stevena Mitchela.

První dva řádky učení Tao jsou velmi slavné. Mnohokrát jsem je citoval. Překlady se i zde někdy liší. Ty dva řádky jsou: „Tao, které nemůže být pojmenováno, není věčné Tao.“

Tím se říká, že v podstatě o nejvyšší skutečnosti nemůžete mluvit. Cokoli o ní řeknete, není touto skutečností. Avšak Lao Ce o ní dále mluví. Jak to? Říká vám tím, abyste se nepoutali ke slovům. Abyste nezačali věřit ve slova, pojmy. Abyste si z nich neudělali novou víru. Pravda není ve slovech. To je to, co nám říká. Slova pouze poukazují na pravdu. Pravda může být nalezena pouze uvnitř vás, za slovy, myšlenkami, pojmy. Takže to jsou dva velmi významné řádky: „Tao, které nemůže být vyřčeno, není věčné Tao.“

Tak, a teď vám o něm něco povím. Protože Tao je ve vás, a jediné místo, kde ho můžete objevit, je ve vás. Kniha ukazuje cestu, jak objevit, kdo jste za tím, co si jste si mysleli, že jste, za tím, co vám říká vaše mysl, že jste.

Takže nejbližší definice Tao, které nemůže být definováno, dá se jen říci, že se k jeho definici blížíme, je v těch dvou malých řádcích, které jsem vám přečetl. Tato slova se nesmí poslouchat jen hlavou, musíte poslouchat i břichem a vůbec celou bytostí, nedají se pochopit jen skrze mysl. Pokud vám připadají smysluplná nebo cítíte sílu, která je v těch slovech, pak cítíte jenom svou vlastní sílu za myšlenkovou aktivitou.

„Bylo cosi beztvarého a dokonalého předtím, než se zrodil vesmír. Je cosi klidného, prázdného, osamoceného, neměnného, nekonečného, věčně přítomného. Je to matka vesmíru. Pro nedostatek lepšího jména tomu říkám Tao.“ Všimněte si, že říká, že bylo cosi dokonalého dříve, než se zrodil vesmír, před vznikem formy. Před tím, než byl velký třesk, jak se říká. Používá tedy minulý čas. V dalším řádku už říká: „Je to klidné, prázdné, osamocené.“ Je to nejenom to, co tu bylo před vznikem světa, je to to, co pokračuje ve svém bezčasovém bytí uvnitř vašeho bytí. To, co tady bylo před velkým třeskem, je stále přítomno ve vás. Je to neprojevený jediný život, jediné vědomí. Bez něho nejste ničím, je podstatou toho, čím jste.

A samozřejmě když tohle řeknete normálnímu materiálnímu vědci, myslím tím normálnímu a nikoliv velkému vědci, řekne vám: Co je to za nesmysl? Ať to řeknete komukoli normálnímu, zeptá se vás, co je to za bludy, co že to tu bylo před vesmírem, o čem to mluvíte?

A sem dal Steven Mitchel velice moudře citát od jednoho velkého vědce, Alberta Einsteina. Co ten k tomu říká? Einstein byl někdo, kdo hodně přemýšlel, ale jehož myšlení mělo kořeny v onom klidu, který jak víte. je podstatou učení Tao. Jeho myšlení bylo zakořeněno v Tao. V klidu za hlučnou myslí. Odtud vyšla Einsteinova seberealizace. On nebyl jenom v pasti své hlučné mysli, jako většina vědců, kteří potom popírají realitu transcendentálna, ale byl s ním ve spojení.

Nejsem zvyklý při svém povídání citovat z knih, tak chviličku počkejte, než to najdu – Einstein tedy řekl: „Náboženské cítění vědce má formu nadšeného úžasu nad harmonií zákona přírody, který prozrazuje tak nadřazenou inteligenci, že ve srovnání s ní je veškeré systematické myšlení lidských bytostí pouze naprosto bezvýznamným odrazem. Tento pocit je vedoucím principem mého života a práce.“

Uznává rozsáhlou inteligenci, která leží za veškerým stvořením, namísto aby řekl: „Jakže? Něco inteligentnějšího než já? To není možné. To jsou nějaké bludy. Copak je něco, co nemohu pochopit, co nemohu zařadit do kategorie? Jenom bludy.

(Pokračování.)

Eckhart Tolle: Tao Te Ching I.

Eckhart Tolle používá čínského pojmu Tao, aby nám pomohl najít přítomnost. Nebojte se, nejde o výklad filosofie, je to vlastně meditace. Trošku delší, bude na pokračování. 

http://www.youtube.com/watch?v=mAXSUZFqmQQ 

1. Tao Te Ching a vlny probuzení

Chvíle ticha, ještě než začneme. Nečekáme na nic, co by se mělo stát. Jsme v přítomném okamžiku, teď.

Ujistěte se, že se cítíte ve své kůži pohodlně, když zde sedíte. Jestli se necítíte pohodlně, tak si všimněte, že se necítíte pohodlně a dovolte si necítit se pohodlně. Pak se budete cítit pohodlně.

Mám pro vás takovou lahůdku, o které budeme mluvit, ale nejenom mluvit, půjdeme do její podstaty. Je to kniha, která byla se mnou a doprovázela mně po uplynulých 30 let. Kniha, ke které se občas stále vracím, přečtu si z ní jednu, dvě, tři stránky, a medituji na ni.

Je to jeden z pokladů světové duchovní literatury a byla napsána v Číně před 2 500 lety: Tao Te Ching. Zdánlivě je tu velká propast, která nás dělí od toho období, a přesto je ta kniha stále vitální a živá. A když je kniha, která byla napsána před tak dlouhou dobou, stále živá, znamená to, že musela být napsána z velmi hlubokého místa, a ukazuje na něco bezčasového. Kdyby nebyla napsána autorem z tak hlubokého místa a nebyla bezčasová, byla by takováto kniha stará 2 500 let irelevantní, bez smyslu, nepochopitelná. Mnohé knihy, které byly napsány před 20 lety, jsou už zastaralé. Když si přečtete včerejší noviny, taky jsou už zastaralé.

Takže, aby něco bylo tak dlouhou dobu vitální a plné smyslu pro mnoho lidí, musí v tom být něco bezčasového, a to je podstata té knihy. A na to bych se chtěl s vámi podívat. Takže nebudeme jenom číst knihu, studovat text, ale budeme používat text k tomu, abychom hluboko pronikli do sebe a objevili něco, co je uvnitř nás samých.

Celá kniha je tedy prostředkem, který nám umožní odhalit sebe samé, naše spojení s velkým celkem, vesmírem.

Jen velmi krátce o historickém kontextu, který nám pomůže do knihy proniknout. Byla napsána před 2 500 – 2 600 lety v Číně, tedy v letech 500 – 600 před Kristem. To byla velmi vzrušující a významná časová epocha: po dobu 150 až 200 let se dělo něco neuvěřitelného – tehdy poprvé došlo na světě k velké vlně duchovního probuzení, která prošla celou planetu. Autor učení, Lao Ce, je tedy víceméně současníkem Buddhy v Indii - jejich učení vznikla přibližně ve stejnou dobu.

Takže, v Indii se objevil a začal učit Buddha, a byl tam ještě jeden velmi významný učitel, Mahavíra, jehož učení ani dnes příliš nepřesáhlo hranice Indie, ale tehdy měl hluboký a velký význam pro Indii, a to také přibližně ve stejné době jako Buddha. Jeho učení se vyvinulo v džinismus, což je velmi krásné náboženství dosud běžně praktikované v Indii, založené na ahimse (nenásilí) a respektu ke všem živým bytostem. Všechny ty věci byly velké objevy, když se začaly učit.

Takže máme ta učení, která vznikla současně: Buddha, Mahavíra, a v Persii Zuluhastra, někdy zvaný Zarathustra, ale nesmí se plést s Zarathustrou od Niezscheho, to je úplně jiná postava.  Zarathustra byl prorokem v Persii. Ve starém Řecku to byla doba předtím, než začali učit velcí filosofové jako Sokrates, Platón, Aristoteles. Ale dříve před nimi byli první filosofové, takzvaní presokratikové, protože byli před Sokratem. Z nich se nám zachovaly pouze zlomky učení, ale podle těch zlomků můžeme soudit, že jejich učení byla v některých ohledech, aspoň si myslím, hlubší než pozdější diferencovanější učení Platóna, Sokrata a Aristotela.
Moji oblíbení předsokratičtí filosofové jsou Herakleitos a Parmenides. Máme z nich jen malé fragmenty, ale ty stačí k tomu, aby nám ukázaly, že jejich učení je ještě v kontaktu s pramenem bytí, s pramenem života, v jednotě, která leží za všemi jevy. Později, když se filosofie více diferencovala, se to postupně ztrácelo. Filosofie se stávaly se velmi zajímavými a diferencovanějšími, ale spojení s kořeny všeho života,  s neprojevenou jednotou, transcendentální dimenzí, se postupně ztratily.

Tito filosofové 500 – 600 let před naším letopočtem tedy ještě to spojení měli. Rovněž si uvědomili a ukázali lidem, že se ztratilo. Bylo to součástí vlny probuzení, která přicházela na planetu.

Učení těchto filosofů není filosofie, jak to chápeme dnes, není spekulativní, je to o vnitřní transformaci. Nebyli to spekulativní filosofové, ani Buddha a Mahavíra nebyli spekulativní, jejich učení je transformační. Týká se vnitřní transformace, ne toho, že si něco vymýšlíme svou myslí.

V Indii, v Persii, ve starém Řecku tedy dochází k onomu probuzení, a v Číně ve stejnou dobu vzniká učení Lao Ce. Všechno to byly součásti probuzení, které dnes zakoušíme opět, a to v mnohem větším měřítku. Jsme v podobném období, ve vlně probuzení, duchovního probuzení, která přichází do světa, a je to v mnohem větším, vše prostupujícím měřítku. My jsme právě uprostřed toho.

Před sto, dvěma sty lety na  Západě nikdo nediskutoval o učení Tao, a my se k němu vracíme a chceme ho pochopit proto, protože se právě probouzíme. O životě Lao Ce víme velmi málo. Měl na starosti státní archív v království zvaném Ču, nevíme ani, kolik mu bylo let, když ho znechutil život u dvora a intriky a konflikty, a tak se rozhodl opustit své místo,  svou zemi, a odejít do samoty. A jeden příběh – nikdo neví, jestli je to pravda - říká, že šel na hranice království, a tam byl přechod a  závora, a hlídač řekl: Nenechám tě projít, dokud nesepíšeš svou moudrost. On tedy musel mít již nějakou reputaci jako moudrý muž, ale ještě nic nenapsal. A tak řekl: Dobře, sepíšu to. Nevíme, jak dlouho mu to trvalo, ale napsal to a strážce ho pustil dál. Tak vznikla ta kniha, Tao. A poslední příběh o něm je, že se posadil na vodního buvola a nechal se nést a nikdo ho nikdy už neviděl. To je jedna verze. A jiná verze říká, že dále učil a dosáhl věku 160 let.

2. Co je Tao?

Učení Tao je název knihy, který se většinou nepřekládá. Lidé se pokoušejí ho přeložit, ale neúspěšně. Obvykle se přidává podtitul. Jeden z tradičních podtitulů je Cesta a její ctnost. A to je už určitým způsobem chybný překlad. Tao se sice dá přeložit jako cesta. Ale vlastně se nedá se přeložit vůbec, nedává to význam. Ani kdybyste byli Číňané, moc by vám to při překladu nepomohlo, pořád byste nevěděli, co je Tao. Je to něco, co se nedá označit jménem. K tomu dojdeme za chvilku.

Ctnost, to je chybný překlad slova Ce v názvu. Ctnost se v našem jazyce stalo mrtvým slovem. Kdy jste naposledy řekli slovo ctnost? Možná před mnoha lety, pokud vůbec někdy. Takže slovo ctnost je neživé. K čemu se skutečně vztahuje, je síla. Možná by se dalo přeložit jako síla ducha, síla transcendentální dimenze.

Cesta a její síla, to by byl pro učení Tao lepší podtitul. Způsob, jak žít ve spojení s jedinou silou, která leží za celým vesmírem, s tou jedinou věcí, kterou nemůžete pojmenovat, která není věcí. Žití v jednotě s něčím, se někdy nazývá Bůh, ale jakmile to nazvete Bůh, není to ono. Tím jste z toho udělali něco, ale ono to není něco.
Je to cosi, co plyne celým vesmírem, oživuje celý vesmír, a současně je to za ním. To je Tao. A je to něco, co můžete objevit v sobě samém. Můžete žít takovým způsobem, který vás spojuje s pramenem celého života, celého bytí. Tedy Cesta a její síla.

Tao je něco, co nás učí, jak žít, abychom byli v jednotě se silou, která je za veškerým životem. Jak říká Lao Ce: „Z nedostatku lepšího slova to nazývám Tao.“ A Tao je dobrá věc, protože s tím slovem toho nemůžete moc udělat, nemůžete přesně vědět, co znamená. Je to totéž, jako když Buddha užívá slovo prázdnota. Nemůžete uctívat prázdnotu. To je negativní termín. Neguje formu. Lidé měli vždycky tendenci uctívat pojmy. Například pojem Bůh: vznikne ve vaší mysli, a vy začnete mluvit o Bohu, a pojem Bůh se stává idolem, a zatím je to jenom myšlenka.

To nemůžete udělat s Tao, nemůžete si vytvořit žádný jeho obraz, žádnou jeho image. Stejně jako si nemůžete udělat obraz slova prázdnota. Kniha poukazuje na transcendentální realitu a ukazuje nám cestu k ní. Je v ní velká síla.  

(Pokračování).

Eckhart Tolle a jeho síla přítomného okamžiku - video

Význam učení Eckharta Tolle možná naznačí toto video z českými titulky, které je jeho úvodním slovem pro jeho nově zakládanou televizi.