Eckhart Tolle: Pravda vás osvobodí

(Z přednášky 31. 10. 2008, TV leden 2011)

Překlad: Orgonet

Jedno z nejdůležitějších učení zenu je osvobodit se od reaktivity a prostě ztělesňovat absolutní přítomnost. V tom je nesmírná prostota, a je to velmi mocné učení, ztělesněné zenovými mistry. Ti se na většině zobrazení tváří dost přísně, asi takhle (:-)))), ale když jsou to dobré kresby, opravdová umělecká díla, a když se podíváte zblízka, za tou přísností můžete uvidět soucit a jemnost. Ta přísnost tam je, aby proťala mysl a ego v druhém člověku. (:-) 

Před mnoha lety jsem mluvil se zenovým mnichem, bylo to asi dva nebo tři roky poté, co jsem prošel oním probuzením. Byl jsem na návštěvě kláštera, a on řekl:  „Zen je ve skutečnosti o nemyšlení“. A pro mě to bylo veliké učení, protože jsem si najednou uvědomil, proč jsem byl v předchozích dvou letech tak klidný. V mé hlavě už neprobíhalo tolik myšlení. Nějaké nezbytné ano, ale náhle tam nebylo to myšlení, které mě činilo nešťastným, což bylo mé obvyklé myšlení. To mě činilo mě neustále nešťastným, ale já to nevěděl. Myslel jsem, že ta nešťastnost má něco společného s mým životem (:-)), že jsem nešťastný kvůli svému nešťastnému životu. Ale ten život nebyl nešťastný. 

Můj nešťastný život, to byly jenom nešťastné myšlenky v mé hlavě. Na mém životě nebylo nic špatného. Je pravda, že jsem neměl peníze, bydlel jsem v Londýně v malé místnosti, kam se vešla jenom postel, v jedné místnosti jsem musel vařit a dělat všechno, měl jsem společnou koupelnu s dalšími sedmi či osmi lidmi, kteří měli podobné pokoje, musel jsem stát ve frontě na záchod, měl jsem kvůli tomu zácpu, a k tomu spousta drobností, ale celkově to bylo fajn. Celý problém, nešťastnost, byl v mé hlavě. Byly to moje myšlenky. Úzkost, co se mnou bude, zda se dokážu prosadit, všechna mínění o mém životě, jak je to celé hrozné, prostě myšlenky. 

A pak jednu noc ty myšlenky jakoby zkolabovaly, a já jsem se ráno probudil ve stejném hrozném pokoji, který už nebyl hrozný. Do téhož hrozného života, který už náhle nebyl hrozný. Protože „hrozný“ byla myšlenka, a to ostatní byl život. Takže jsem se probudil, a bylo to krásné, prima. Najednou na tom pokoji nebylo nic špatného, ani na čekání na toaletu, prostě jsem jenom počkal. Ale neuvědomil jsem si, odkud ten klid přišel, prostě jsem nevěděl. Navštívil jsem různé učitele, a ptal jsem se. Nakonec jsem potkal toho zenového mnicha, už si ani nepamatuji jeho jméno, a on řekl: Zen je o nemyšlení. A to bylo pro mě velké učení. Náhle jsem si uvědomil, proč jsem byl v předchozích dvou letech tak klidný. Je divné, že jsem nevěděl, že už tolik nemyslím. Prostě jsem jenom tolik nemyslel. A to nemyšlení jsem pociťoval jako klid. Tak jsem tomu říkal klid. Ale teprve až jsem potkal toho mnicha, uvědomil jsem si, že moje mysl už není tak aktivní. Ten hlas, který je v hlavě, už toho tolik neříkal. A to málo, co ještě říkal, nebylo tak důležité. 

Takže ten hlas mě už nečinil nešťastným tím, co povídal. Říkal jen pár věcí, jako třeba „Jé, to je pěkné“. A to vás nedělá nešťastným. Je to velký krok, když hlas ve vaší hlavě ztratí moc činit vás nešťastným. To je konec nešťastnosti. Protože veškerá nešťastnost se ve skutečnosti odvozuje od hlasu ve vaší hlavě, který vám něco říká a vy tomu věříte. (:-) A když se rozhlížíte, říkáte si, copak je nějaká nešťastnost v tomhle stole, v téhle kytce, nebo ve vzduchu, který dýchám, nebo na ulici, kterou vidím, nebo ve stromě, nebo v šálku čaje, ne, nikde není žádná nešťastnost. To všechno je v hlavě. Ale já jsem to nevěděl, myslel jsem si, že je to v hlavě, protože je to i kolem. (:-)) A to je probuzení. Může k tomu dojít postupně, tak jako u mnoha z vás, kteří tu sedíte, nebo se to může stát náhle, skrze nějaký zvrat ve vaší hlavě. Ale tím nezhloupnete. Naopak, stanete se inteligentnějšími. Když ustoupí obsesivní myšlení, mysl by si mohla pomyslet: "Ach, já zhloupnu, protože už nebudu nic vědět". 

Vy nepotřebujete vědět spoustu věci, o nichž si myslíte, že je potřebujete vědět. Například o druhých lidech. Nepotřebujete mít neotřesitelné mínění o tom, kdo jsou, protože potom si je „zmrazíte“. V pojmové struktuře vašeho myšlení ve vaší hlavě „zamrznou“. Když tohle uděláte jiným lidem, je to skoro něco jako násilný čin. Vy si je takhle zmrazíte a víte, jaký on nebo ona jsou. Stačí pár soudů a pojmů, a máte zhodnocenou celou osobu, a to je hrozná věc, kterou můžete někomu udělat, ale samozřejmě je to nevědomé. A když to už ostatním nebudete dělat, ta úleva, tolik to zlepší vztahy k ostatním lidem, a pak to nebudete dělat ani sobě samým, protože lidé to dělají ostatním, ale dělají to i sami sobě. Vytvoří si svazek myšlenek o tom, kdo jsou. Ale to nejste vy, vy jste nekonečně hlubší a rozsáhlejší, tak přestaňte vytvářet mínění o sobě i ostatních. A pak může život plynout. Nádherně, ve vztazích, sám běh života, necháte ostatním jejich svobodu. A i vy sami se stanete svobodnými. Budete se cítit uvnitř svobodní. 

Takže onen mnich mi dal poznání, proč jsem tak klidný. Bylo to v tom myšlení. Později, když ke mně přicházeli lidé a kladli mi otázky, postupně jsem poukazoval na to, že v lidské hlavě je hlas. Nevím, kdy jsem to někomu řekl poprvé. A ten člověk mi řekl: „Cože? Já jsem tedy blázen?“ A já jsem řekl: „Ano, jste. (:-))) A právě tak všichni ostatní, a já jsem byl také.“ A to je také důvod, proč velmi málo lidí chápe zen. Důvod je, že ho nemůžete chápat. Konceptuálně. 

Je jedna zenová historka, kde je žák dotázán mistrem, obvyklým způsobem zenových mistrů, kdy jakoby udeří překvapivě na žáka: „Chápeš zen?“ řekne mistr. „Ne, nechápu“, tetelí se žák. A mistr zahřímá: „Já taky ne.“ (.-))) Takže rozdíl mezi žákem a mistrem je, že žák nechápe, ale myslí si, že by měl chápat. Mistr nechápe, ale je plně spokojen s tím, že nechápe. To je hlubší úroveň. Potřeba konceptuálně pochopit je pryč. Mistr je zakořeněn v bytí v přítomnosti. A žák si myslí: „Měl bych pochopit, měl bych pochopit ...“   

A nejde jenom o zen, jde i o vás. Nemusíte chápat, kdo jste. Mnozí lidé se snaží pochopit nějakou úplnou odpověď o tom, kdo jsou. Kdo jsem, co je na mně špatného. (:-))) Mnozí lidé mají neustálý pocit, že je na nich něco špatně. Mnozí lidé se domnívají, že jsou problémem, který je třeba řešit. Chodícím problémem k řešení. A jdou za psychiatrem:“Můžete vyřešit problém, kterým jsem já?“ (:-)) Takže konečný závěr o sobě není možný. Protože jste mnohem hlubší a širší, než můžete pojmout do několika myšlenek, ať jsou jakkoli komplexní. Ty nejsou to, co jste vy. 

Takže když opustíte potřebu pochopit, kdo jste, je to zrovna tak důležité, jako opustit potřebu pochopit zen, protože zen jste vlastně vy. A pak půjdete hlouběji do inteligence, která nepotřebuje být konceptualizována skrze myšlenky. Pak jste zakořeněni v oné širší inteligenci, a nestáváte se hloupými, ale stáváte se poprvé opravdu inteligentními. Jste zakořeněni v oné hluboké inteligenci. Tam sídli kreativita, živost, svěžest, radost. A vy jste tam, protože už nepotřebujete mít mínění o sobě, o své identitě odvozené od nějakých myšlenek ve vaší hlavě. (13.35)

Zbavte se posuzování

Eckhart Tolle: Zbavte se posuzování 

(Úryvek z přednášky "Creativity", která byla zveřejněna v říjnu 2010 na ET TV (placená televize.)

... Co v životě děláte – jaké zaměstnání, jaké aktivity - to je v podstatě druhořadé. Prvořadé je to, jak děláte to, co děláte. Jak to děláte, to znamená, jaký stav vědomí je za tím, co děláte. To je ono „jak“, které je mnohem více životně důležité, než „co“ děláte. Začněte to praktikovat hned, a neříkejte si: „Počkám si na lepší okolnosti, abych ve svém životě mohl praktikovat bytí v přítomnosti“. To znamená odklad, a bude to trvat dlouho, a možná to neuděláte nikdy. 

Protože život neustále přináší nové problémy a výzvy, a každý problém může být výmluvou, že teď ještě není ten čas, abyste byli v přítomnosti. To znamená, že nikdy nebudete mít čas na přítomnost. Protože jste příliš zaneprázdnění. „Kdybych tak měl více svobody pro praktikování, kdybych měl více peněz, abych mohl jet do lázní, tam by se někdo staral o moje tělo a já bych mohl ležet v lázni s plátky růží, s nádhernou vůní, a masírovali by mě těmi nejexotičtějšími oleji, všude kolem příjemná hudba, pak bych teprve mohl praktikovat bytí v přítomnosti.“ (:-) Ale ono to nemusí tak být, je pravděpodobnější, že místo bytí v přítomnosti byste usnuli. 

Ale když se v životě v čemkoli nedaří, což je jenom jiný výraz pro problém nebo výzvu, vzniká tím mnohem lepší příležitost pro praktikování bytí v přítomnosti. Takže méně vhodné okolnosti jsou vlastně vhodnější než ty zdánlivě nejvhodnější. Ještě prostěji řečeno, špatné věci jsou pro vás duchovně lepší než dobré věci. (:-) Jakmile tohle víte, tak ty špatné věci už nejsou špatné. Protože špatné věci jsou špatné jen tehdy, když je vaše mysl nazve špatnými. „Nic není ani dobré ani špatné, pouze myšlení to takovým činí.“ To řekl někde Shakespeare. 

Takže příště, až se vám stane něco, co se vám bude zdát špatné -  začněte raději s malými věcmi, jako například zpoždění na letišti z důvodu sopečného popela – asi si budete říkat: „Jak je to děsné, příšerné, tři dny strávit na letišti, peníze docházejí, aerolinie nezaplatí hotel, a tak dále, prostě hrůza.“ Někteří lidé v Evropě prý museli cestovat dva až tři dny, aby se dostali na letiště, které ještě fungovalo. Prostě hrůza. Ale četl jsem taky v novinách, že někteří řekli, že se tím cestování vlastně stalo znovu zajímavým. To byli lidé, kteří se vzdali definice, že je to „špatné“, a šli s tím, jak plynul přítomný okamžik. A viděli, že je to vlastně dobrodružství. A budou si ho pamatovat po celý zbytek života. Jak nelétala žádná letadla, a oni museli cestovat vlaky a autobusy, po celé hodiny a dny. A jiní zase z toho všeho byli velice rozčilení. 

Takže co je dobré a co špatné? Lidé, kteří jsou dosud nevědomí, neumějí oddělit událost od její mentální interpretace, od toho, zda ji mysl definuje jako špatnou. Dokud je člověk nevědomý, je pro něj událost, její mentální interpretace i z toho plynoucí emoce jedním celkem. 

Například když si řeknete: „Stala se mi hrozná věc,“ to znamená, že jste neoddělili tu věc a „hrozné“. Spojili jste mentální definici a odsouzení té věci v jedno s tou věcí. Tak to není, ta věc je jedno a „hrozné“ je druhé. (:-)) „Hrozné“ je myšlenka. Ale sama ta věc je taková, jaká je. Ale když máte myšlenku „hrozné“, a ta vám zcela splyne s tou věcí, pak přijde emocionální reakce na tu myšlenku. A tak vznikne ještě další vrstva „hrozného“ navíc. Takže teď máte dvě vrstvy „hrozného“ – jedna je vaše myšlenka, druhá je tělesná reakce na myšlenku, čili vaše emoce. A pak to ještě smícháte dohromady s tou událostí, (:- )) dobře promícháte, a všechno se stane jedním. (:-))) 

A tak jsou lidé, kteří se po celý život nacházejí v „hrozných“ okolnostech. Nikdy si neuvědomí, že na jedné straně je to, co je v tomto okamžiku, okolnosti, událost, situace, v které se nacházím, a na druhé straně je mentální odsouzení a emocionální reakce na tu situaci. Nenapadne je to oddělit. Jejich mentálním vzorcem chování je stavět se situaci na odpor, protože se domnívají, že když budou dostatečně nešťastní, tak se situace zlepší. Ani po 50 let stěžování si neuvědomí, že to nefunguje. (:-))) 

Možná že tenhle vzorec chování začíná pro některé lidi v dětství, kdy dítě ví, že když bude dostatečně řvát, dostane se mu pozornosti rodičů. Možná je to jeden z důvodů, proč tenhle vzorec vzniká. Dítě se naučí, že když bude řvát, dostane to, co chce. Stačí jen řvát dost nahlas. Ááááá ... Tak jo, tady to máš. (:-))) A stane se mentálním návykem, že stačí být dostatečně nešťastným, a pak mi Bůh dá to, co potřebuji. (:-))) Ale tenhle vzorec chování mají i lidé, kteří v Boha nevěří. Takže to udělá někdo, kdo je na místě Boha: nějaký velký otec, či matka. Je třeba být dostatečně nešťastný a stěžovat si, a tím se to změní. Bohužel, nebo bohudík, tomu tak není. Ale mnoho lidí v tomto světě si to nikdy neuvědomí. (:-))) Takže si stěžují i těsně před smrtí. Třeba že jídlo není dobré ... a nikdy si neuvědomí že na jedné straně je to, co je, a na druhé straně moje interpretace toho, co je. To je záležitost myslí. 

Ale jakmile to oddělíte, získáte svobodu. Uvědomíte si, že situace je taková, jaká je: „Uvízl jsem na letišti, nebo na autobusovém nádraží, ležím tu ve spacím pytli někde v koutku“. To je prostě to, co je. Proč k tomu mám přidávat ještě „nešťastnost“ tím, že si to budu určitým způsobem definovat a čekat na emocionální reakci odpovídající mému posouzení? Mysl vám řekne:“To je špatné“.  A hned přijde emoce, vztek. A emoce vzbudí další myšlenku: „Tohle je opravdu špatné“. To vzbudí další emoci, ještě větší vztek. (:-))) Ale nic se nezmění. Takže ve své mysli jste v hrozné situaci. 

Osvobození přijde, když si uvědomíte, že situace je neutrální. Nešťastnost je to, co si k ní přidávám já. A jakmile pochopíte tento mechanismus, můžete to trénovat. Příště, až budou věci špatně - a na to nebudete muset dlouho čekat, při tom, jaký je tento život – řekněte si: „Tohle je to, co je“. Možná tam nějaký odpor vznikne, protože jste na to tolik zvyklí, ale hned potom si řekněte: „Aha, to je jen mentální reakce na situaci.“ A pak to trochu prozkoumejte: „Je možné, abych tuto situaci, tuto událost, nechal být? Mohu brát její mentální posuzování jen jako posuzování? Mohl bych to snad dokonce úplně nechat být?“   

A když už dokážete posoudit mentální posuzování jen jako posuzování, pak jste už jednou nohou venku. Už nevěříte svému posuzování jako absolutní realitě. A budete z toho úplně venku, až si řeknete, že už nepotřebujete žádné posuzování, protože to k situaci nepřidává nic jiného nežli nešťastnost. Samozřejmě, mentálně vykonstruované já žije právě z té nešťastnosti. Samotné ego žije tím, že se identifikuje s myšlením a emocemi. Nešťastnost ho živí. Je tím silnější, čím jste nešťastnější. (46.39)

P. S. Orgonet (překladatel): S údivem dnes zjišťuji, že i v tomto blogu se objevují komentáře ... díky všem za ně. Tak přece to někdo čte :-)))

Jak vysvětlit lidem přítomný okamžik?

Eckhart Tolle: Máme poučovat ostatní?

(Úryvek z přednášky v květnu 2002, překlad Orgonet)

Posluchačka: Stále více si volím být v přítomnosti, a ráda bych sdělila lidem kolem sebe poselství o síle přítomného okamžiku, aniž bych musela kázat a dávat každému knihu. I můj otec chápe sílu přítomnosti, ale to je skutečně jediný mezi lidmi, s nimiž se stýkám. Moji přátelé jsou skvělí, ale potřebují přítomnost, kterou já znám. Hledám cestu, jak jim to předat.

Eckahrt Tolle: Zkusila jste něco?

Posluchačka: Ano, a někdy se z toho cítím vyčerpaná, mám pocit, že je to pořád dokola. Zkouším to vysvětlit. Chtěla bych se zeptat, jak je přesvědčit, aniž by to znělo jako kázání.

Eckhart Tolle: Dobrá otázka. Je dobře, že váš otec je tomu otevřen, že máte aspoň jeho. Často slyším o lidech, kteří dávají moji knihu příbuzným a přátelům. Někdy příbuzný nebo přítel řekne: Jsem ti neskonale vděčný za tu knihu, úplně změnila můj život. Kdybys mi ji nedal, pravděpodobně bych trpěl dalších 10 – 15 let, než bych ji objevil. Takže někteří jsou vděční. Ale pak jsou jiní, kteří řeknou: Prosím tě, cos mi to dal za knihu? To mi nedává vůbec žádný smysl. Takže někteří jsou otevření, a jiní ne. A je těžké předvídat, kdo bude otevřený, někdy jsou tomu otevření lidé, do kterých byste to vůbec neřekli, a naopak, o někom si myslíte, tenhle člověk chodí každou neděli do kostela a pokládá se za duchovně rozvinutého, ten tomu musí být otevřen. A on naprosto odmítne, co mu řeknete, i tu knihu. Takže je těžké předvídat. Někdy mi lidé řeknou, že jsou zklamáni, když jim blízký příbuzný nebo přítel řekne: Proč čteš takové věci, to jsou přece úplné nesmysly. Takže ve vás, v každém, v kom probíhá proces probuzení, je přirozená touha sdělit i ostatním lidem, aby přijali toto poselství. Nejlepší je asi nepokoušet se rovnou sdělit toto poselství slovy, pokud není položena pravá otázka. To je náznak. Můžete darovat knihu, to je dobré, a když si ji přečte, to je taky dobré. Někdo ji odloží na polici a dostane se k ní třeba po deseti letech.
Říkali mi někteří lidé, že dostali tu knihu před 10 lety, tenkrát jim připadala nesmyslná, a po nějakých událostech v jejich životě ji v pravou chvíli otevřeli, a každá stránka najednou dávala hluboký smysl. Takže s knihou to jde, buď je přijata nebo ne. Ale mluvit o ní s lidmi je obtížné, a ani bych to nedoporučoval, pokud to nevyvstane ze zvláštní situace, která vám řekne, že tohle by mohla být pravý čas o něčem se zmínit. Nebo pokud se dotyčný přímo na ty věci zeptá: O čem je tohle? Anebo si někdo třeba všiml změny ve vás. Pokud jde o to, může se stát, že se změníte v tu nejosvícenější bytost na světě, a vaši nejbližší si toho vůbec nevšimnou, to je jiná otázka :)))  Protože oni mají v mysli váš obraz a už dávno nevidí vás, ale vidí jen svou představu toho, kdo jste. Takže si toho nevšimnou, ale jiní lidé si mohou všimnout.
Takže když si někdo všimne změny a položí pravou otázku, je nádherná věc, když se vám podaří začít o tom spontánně mluvit, protože pak těmi slovy, která říkáte, prochází síla... Když se to stane, že ten druhý je otevřen a slova jsou přijímána, tím se zahájí ten magický proces, kdy vzniká duchovní učení. V okamžiku, kdy se to stane, kdy je položena pravá otázka, nikoliv povrchní nebo taková, která naznačuje, že tazatel nevěří v takový nesmysl, tedy pravá otázka je taková, kdy tazatel skutečně chce znát odpověď. Prostá otázka.
Například někdo si všimne, že jste se změnili, a ptá se, čím jste se změnili. Nebo se někdo svěří s nějakým problémem, trápením ve svém životě, z nějakého důvodu se vás zeptá na radu nebo začne s vámi o tom mluvit. Z té situace si uvědomíte, že je to asi ta pravá chvíle, a začnete něco říkat, a slova začnou být přijímána, začne ten nádherný proces, a vy se stanete pro toho člověka duchovním učitelem. To neznamená, že to začne být vaše základní identita, to znamená, že v tu chvíli je vaší funkci sdělit vědomí. Vědomí mluví skrze vás. A ucítíte, že když druhý ta slova přijímá, že skrze vás prochází síla. Když to ten druhý nepřijímá, vy se snažíte, začnete být frustrovaní, nemůžete najít správná slova, takže jste frustrovaní, i ten druhý člověk je frustrovaný, a tím to končí. :))
Takže ono to čeká na pravou otázku, naprosto upřímnou otázku, živou otázku, nebo na situaci, kdy spontánně něco řeknete. A přitom probíhá prohloubení i ve vás, když začnete učit jiného, který je otevřený, a nemusí to nutně být příbuzný, nebo přítel, může to být někdo, koho jste náhodou potkali někde v čekárně nebo kdekoli. Takže ta pravda prochází skrze vás, a ve vás se prohlubuje, protože tím, že učíte, se sami učíte. Ale může to být tak, že s lidmi kolem vás taková situace ještě nepřišla, a nebyla položena pravá otázka, a pak je pouze frustrující snažit se učit lidi, kteří nejsou připraveni, nebo v situaci, která ještě není ta správná. V takovém případě je lépe se chovat tak, jak praví Buddha: zachovat vznešené mlčení, a místo snahy něco vysvětlovat prostě žijete to učení, čili přijímáte ostatní lidi takové, jací jsou v té chvíli. A vy tam reprezentujete přítomnost. Existuje také taková věc jako tiché učení nebo učení beze slov. K tomu dochází, kdykoli jste v nějaké situaci přítomni.
A to je další způsob, jak skrze vás může probíhat učení. Nemusí to být slovně, protože lidé třeba ještě nejsou připraveni slyšet slova. Může to být tehdy, když naprosto přijmete, jací jsou lidé právě teď, nežádáte, aby byli více otevření, nežádáte, aby vás chápali, nežádáte je, aby si nevytvářeli ty problémy, které si sami dělají. Musíte být naladěni na to, abyste viděli, kdy je situace pro slova, protože padla správná otázka nebo je správná situace. Někdy není situace k tomu, abyste něco říkali, ale vždycky můžete být přítomni. A to je také učení. A je to takové učení, které neprochází přes ego druhé osoby. Když použijete slova, může se stát, že vyvolají reakci v egu té osoby. Pak začnete diskutovat, a z toho nic dobrého nevzejde. Ten člověk se ještě hlouběji zahrabe do svého stanoviska nebo mentální pozice.
Takže musíte být trpěliví, situace vám řekne, jestli je vhodné, abyste použili slova, nebo abyste tam byli jen jako přítomnost, protože ta osoba zatím nemůže snést nic více. A někteří lidé nikdy nebudou připraveni, po celou dobu, co je budete znát, ne každý je pro to připraven, a může se stát, že když budete procházet procesem probuzení, někteří přátelé prostě zmizí z vašeho života, dojde k nějaké změně. Příbuzní z vašeho života nezmizí, protože jsou to příbuzní, takže se s nimi budete scházet na rodinných oslavách a budete rok za rokem poslouchat, jak povídají možná pořád ty samé věci.
Jedním z aspektů tohoto učení je, že lidé, kteří nejsou pro nic více připraveni, mohou být v některých případech ochotni věnovat pozornost pocitům uvnitř v těle, nic jiného. Pokud je situace vhodná. Nejde si naplánovat, že příště někoho naučíte něco o vnímání pocitů uvnitř v těle. Ale když je vhodná situace, vyplyne to přirozeně. Můžete učit i babičku nebo dědečka vnímat energii uvnitř těla bez jakýchkoliv esoterických slov nebo duchovních slov, proti kterým by asi měli námitky, jejich ego by mělo námitky. Jenom možnost cítit živou energii uvnitř těla.
I lidé, kteří jsou velice zatíženi myslí vyrábějící problémy, kteří si stěžují, že nemohou přestat myslet na své problémy, i těm můžete říci, když mně se někdy něco takového stane, a probudím se v noci, a vidím, že je zbytečné ten problém teď řešit, tak obrátím pozornost nejprve do svých rukou, pak do nohou, pak prociťuji celé tělo, a najednou přestanu myslet na své problémy a cítím se dobře, je to pěkné být naživu. To je taková velice základní věc, kterou mohou přijmout i lidé, kteří jinak odmítají i náznak něčeho duchovního :-)) – i ti mohou být schopni tohle přijmout. Protože to zní velmi reálně, je to tělo, tak to musí být reálné.
Takže to je velmi choulostivá věc, když se s vámi stane velká změna a chtěli byste to hned každému sdělit, je třeba odolat tomu pokušení. Ne každý to chce slyšet právě teď. Počkejte na správnou situaci, na správnou otázku. A pak dojde k učení.

Osvícení - video

Eckhart Tolle: Život v přítomném okamžiku

(Interview pro Radio Unity, 1. část)
http://unity.org/eckhartTolle/eckhartTolleVideo.html

Lidská mysl je po tisíce let formována tak, aby hledala naplnění jinde, v prostoru a čase, zejména v čase. Lidská mysl je tedy zformována, aby se dívala do budoucnosti, do příštího okamžiku. (Budoucnost je něco spíše abstraktního. Když řekneme příští okamžik, víme přesně, co to znamená.) Hledá prostě naplnění, úplnost v dalším okamžiku. A takto lidská mysl, její uzpůsobenost, popírá život. Protože jediné místo, kde se koná život, jediné místo, kde se odehrává, je v přítomném okamžiku, teď. Mimo teď není žádný život. A ani minulost a budoucnost vlastně neexistují mimo lidské myšlenkové formy.

Nejprve se může zdát obtížné tomu uvěřit, protože minulost i budoucnost se zdají tak reálné, ale nejde o cvičení ve filosofii, je to snadnější. Stačí se zeptat sami sebe, jestli jsme někdy zažili minulost nebo přítomnost. A když se na to podíváte zblízka, všechno, co jste kdy zažili, bylo teď. Když se to stalo, bylo to teď. Protože něco se může stát jen v prostoru teď. A když přijde budoucnost, může přijít jen jako teď. Takže minulost a budoucnost jsou myšlenkové formy.

Mohou být nezbytné na praktické úrovni, zde: můžeme si dát schůzku, abychom se sešli v určitou dobu. Ale když se na ně díváme mimo praktické záležitosti, přinášejí ve skutečnosti velké omezení, jakmile ovládnou náš život. Protože čas – minulost a budoucnost se nazývají čas – ovládne naše vědomí. A stav vědomí omezený časem ovládá mnoho lidí, a je to základní aspekt egoistického vědomí.

Ego žije v čase a skrze čas. Ego je falešné, myslí vytvořené pociťování sebe samého. Takže lidé to berou jako překvapení, když si uvědomí: ano, vlastně je to pravda, můj život je teď, a nikdy nebyl ne-teď a nikdy nebude ne-teď. To není jen myšlenka, kterou si přidáte do své mysli, tento fakt, že život je jenom teď. To je jen malý, ale účinný ukazatel, a opravdu zastaví vaši mysl. Když se vám opravdu podaří zažít pravdu tohoto tvrzení, musíte udělat krok za mysl, protože pokud budete dále myslet analyticky: ano, vlastně je to pravda, že život je teď, pojďme to promyslet... Je to ukazatel, a když opravdu zažijete jeho realitu, zavede vás do teď. Uvnitř dojde k otevření, vytvoření prostoru, a vy si řeknete: to je ono. Ale co to vlastně je? Nemůžete to definovat, jenom po určitý okamžik víte, že to je život. Život sám, který je prožíván teď.

Pro většinu lidí je teď to, co se děje v přítomném okamžiku. Proto si lidé myslí, že je mnoho různých okamžiků. Každá hodina se sestává z mnoha různých okamžiků, den se skládá z mnoha okamžiků. Ale když se na to podíváte blíže, není to samozřejmě mnoho okamžiků, ale pořád jen tento okamžik. Důvodem, proč lidé myslí, že je mnoho okamžiků, je to, že si pletou teď a to, co se děje v teď. To, co se děje, se samozřejmě stále mění, ale samo teď je moment, pokud ho chceme vyjádřit slovy, tak jsme omezeni. A přece, když víme, že slova nejsou přesně to, slova mohou jen na to ukazovat, můžeme dále aspoň trochu mluvit o přítomném okamžiku. Přítomný okamžik je tedy prostor, ve kterém se vše děje, či světlo, v němž se vše objevuje. Světlo, ve kterém se věci objevují a mizí, přicházejí a odcházejí, v životě se vše neustále mění. To je ta nestálost, o které mluví Buddha. Vše se stále mění, přichází do světla přítomného okamžiku ...

Podstatou každého prožitku je světlo vědomí, což je prostor přítomného okamžiku. Takže tajemství přítomného okamžiku je, že je to beztvarý základ veškerého projeveného života. Neprojevená beztvará dimenze, v níž se objevuje to projevené. A v podstatě tím světlem jste vy. Poznání sama sebe jako tohoto světla se neděje prostřednictvím myšlení. Není to myšlenka, kterou přidáte do své mysli a řeknete si: OK, já jsem světlo. Aha, teď to vím. Sami sebe jako světlo můžete poznat pouze pokud se mysl zastaví v tomto momentě – a pod tím se může dít všechno. Smyslové poznání, emoce z myšlení, pocity - to zůstává spodní vrstvou, která je prostorem samotného vědomí. Můžeme ji také nazvat klid. Každé slovo vám ukazuje jenom maličký aspekt věci, slovo není tou věcí. Řekne se klid – ale je to širší než klid. Je to vědomí, ale i to je omezená pravda, je to jen slovo.

Takže nalezení toho prostoru v sobě, o to tady jde. Tento prostor můžeme najít jenom teď, protože v podstatě ten prostor je oním teď. Takže kým jste na hlubší úrovni, to je neoddělitelné od přítomného okamžiku. A to je ten nejhlubší smysl přítomného okamžiku. A to je realizace, uvědomění. Stačí záblesk přítomného okamžiku, aby změnil váš život. Neznamená to, že vědomí spojené s časem u vás už nikdy nepřevládne, pravděpodobně se to stane. Ale vy máte ten záblesk, což je vlastně iniciace procesu probuzení. A každý, kdo může vidět pravdu těchto slov, už určitě měl tento záblesk. Anebo v okamžiku, kdy jsou pronášena tato slova, někteří lidé mohou mít tento záblesk a probudit se. A tak si uvědomíte podstatu sebe, která nemá co dělat s formou sebe, tělem, myšlenkami, které vytváří mysl, s emocemi, které máte.

To je dobré, to je úroveň formy. Říkám tomu lidská část. Jsme lidské bytosti, lidské je forma, bytost je bez formy. Většina lidí zná jenom lidskou část a zcela se identifikují s lidskou částí, což je fyzická forma, myšlenkové formy a emocionální formy. Identifikují se s vnějšími formami, majetkem, úspěchy. Ale ve skutečnosti vnější formy jsou také myšlenkové formy převedené do mentálních obrazů. Takže vlastně se neustále identifikujete s mentálními obrazy.

Neidentifikujete se se svým autem, ale s mentálním obrazem svého auta. Takže to je ten svět forem, to lidské. A když je to všechno, co znáte, pak jste ztraceni ve světě forem. Protože tento svět je svět forem. A mnozí lidé takto žijí, ztraceni ve světě, což znamená ztraceni ve své mysli, to jest tam, kde začíná svět. A ten svět je svět forem. A za tím vším je bezčasová dimenze, duchovní dimenze. A ta je podstatou toho, kdo jste. A to je ten nejhlubší význam přítomného okamžiku.