Eckhart Tolle: Pravda vás osvobodí

(Z přednášky 31. 10. 2008, TV leden 2011)

Překlad: Orgonet

Jedno z nejdůležitějších učení zenu je osvobodit se od reaktivity a prostě ztělesňovat absolutní přítomnost. V tom je nesmírná prostota, a je to velmi mocné učení, ztělesněné zenovými mistry. Ti se na většině zobrazení tváří dost přísně, asi takhle (:-)))), ale když jsou to dobré kresby, opravdová umělecká díla, a když se podíváte zblízka, za tou přísností můžete uvidět soucit a jemnost. Ta přísnost tam je, aby proťala mysl a ego v druhém člověku. (:-) 

Před mnoha lety jsem mluvil se zenovým mnichem, bylo to asi dva nebo tři roky poté, co jsem prošel oním probuzením. Byl jsem na návštěvě kláštera, a on řekl:  „Zen je ve skutečnosti o nemyšlení“. A pro mě to bylo veliké učení, protože jsem si najednou uvědomil, proč jsem byl v předchozích dvou letech tak klidný. V mé hlavě už neprobíhalo tolik myšlení. Nějaké nezbytné ano, ale náhle tam nebylo to myšlení, které mě činilo nešťastným, což bylo mé obvyklé myšlení. To mě činilo mě neustále nešťastným, ale já to nevěděl. Myslel jsem, že ta nešťastnost má něco společného s mým životem (:-)), že jsem nešťastný kvůli svému nešťastnému životu. Ale ten život nebyl nešťastný. 

Můj nešťastný život, to byly jenom nešťastné myšlenky v mé hlavě. Na mém životě nebylo nic špatného. Je pravda, že jsem neměl peníze, bydlel jsem v Londýně v malé místnosti, kam se vešla jenom postel, v jedné místnosti jsem musel vařit a dělat všechno, měl jsem společnou koupelnu s dalšími sedmi či osmi lidmi, kteří měli podobné pokoje, musel jsem stát ve frontě na záchod, měl jsem kvůli tomu zácpu, a k tomu spousta drobností, ale celkově to bylo fajn. Celý problém, nešťastnost, byl v mé hlavě. Byly to moje myšlenky. Úzkost, co se mnou bude, zda se dokážu prosadit, všechna mínění o mém životě, jak je to celé hrozné, prostě myšlenky. 

A pak jednu noc ty myšlenky jakoby zkolabovaly, a já jsem se ráno probudil ve stejném hrozném pokoji, který už nebyl hrozný. Do téhož hrozného života, který už náhle nebyl hrozný. Protože „hrozný“ byla myšlenka, a to ostatní byl život. Takže jsem se probudil, a bylo to krásné, prima. Najednou na tom pokoji nebylo nic špatného, ani na čekání na toaletu, prostě jsem jenom počkal. Ale neuvědomil jsem si, odkud ten klid přišel, prostě jsem nevěděl. Navštívil jsem různé učitele, a ptal jsem se. Nakonec jsem potkal toho zenového mnicha, už si ani nepamatuji jeho jméno, a on řekl: Zen je o nemyšlení. A to bylo pro mě velké učení. Náhle jsem si uvědomil, proč jsem byl v předchozích dvou letech tak klidný. Je divné, že jsem nevěděl, že už tolik nemyslím. Prostě jsem jenom tolik nemyslel. A to nemyšlení jsem pociťoval jako klid. Tak jsem tomu říkal klid. Ale teprve až jsem potkal toho mnicha, uvědomil jsem si, že moje mysl už není tak aktivní. Ten hlas, který je v hlavě, už toho tolik neříkal. A to málo, co ještě říkal, nebylo tak důležité. 

Takže ten hlas mě už nečinil nešťastným tím, co povídal. Říkal jen pár věcí, jako třeba „Jé, to je pěkné“. A to vás nedělá nešťastným. Je to velký krok, když hlas ve vaší hlavě ztratí moc činit vás nešťastným. To je konec nešťastnosti. Protože veškerá nešťastnost se ve skutečnosti odvozuje od hlasu ve vaší hlavě, který vám něco říká a vy tomu věříte. (:-) A když se rozhlížíte, říkáte si, copak je nějaká nešťastnost v tomhle stole, v téhle kytce, nebo ve vzduchu, který dýchám, nebo na ulici, kterou vidím, nebo ve stromě, nebo v šálku čaje, ne, nikde není žádná nešťastnost. To všechno je v hlavě. Ale já jsem to nevěděl, myslel jsem si, že je to v hlavě, protože je to i kolem. (:-)) A to je probuzení. Může k tomu dojít postupně, tak jako u mnoha z vás, kteří tu sedíte, nebo se to může stát náhle, skrze nějaký zvrat ve vaší hlavě. Ale tím nezhloupnete. Naopak, stanete se inteligentnějšími. Když ustoupí obsesivní myšlení, mysl by si mohla pomyslet: "Ach, já zhloupnu, protože už nebudu nic vědět". 

Vy nepotřebujete vědět spoustu věci, o nichž si myslíte, že je potřebujete vědět. Například o druhých lidech. Nepotřebujete mít neotřesitelné mínění o tom, kdo jsou, protože potom si je „zmrazíte“. V pojmové struktuře vašeho myšlení ve vaší hlavě „zamrznou“. Když tohle uděláte jiným lidem, je to skoro něco jako násilný čin. Vy si je takhle zmrazíte a víte, jaký on nebo ona jsou. Stačí pár soudů a pojmů, a máte zhodnocenou celou osobu, a to je hrozná věc, kterou můžete někomu udělat, ale samozřejmě je to nevědomé. A když to už ostatním nebudete dělat, ta úleva, tolik to zlepší vztahy k ostatním lidem, a pak to nebudete dělat ani sobě samým, protože lidé to dělají ostatním, ale dělají to i sami sobě. Vytvoří si svazek myšlenek o tom, kdo jsou. Ale to nejste vy, vy jste nekonečně hlubší a rozsáhlejší, tak přestaňte vytvářet mínění o sobě i ostatních. A pak může život plynout. Nádherně, ve vztazích, sám běh života, necháte ostatním jejich svobodu. A i vy sami se stanete svobodnými. Budete se cítit uvnitř svobodní. 

Takže onen mnich mi dal poznání, proč jsem tak klidný. Bylo to v tom myšlení. Později, když ke mně přicházeli lidé a kladli mi otázky, postupně jsem poukazoval na to, že v lidské hlavě je hlas. Nevím, kdy jsem to někomu řekl poprvé. A ten člověk mi řekl: „Cože? Já jsem tedy blázen?“ A já jsem řekl: „Ano, jste. (:-))) A právě tak všichni ostatní, a já jsem byl také.“ A to je také důvod, proč velmi málo lidí chápe zen. Důvod je, že ho nemůžete chápat. Konceptuálně. 

Je jedna zenová historka, kde je žák dotázán mistrem, obvyklým způsobem zenových mistrů, kdy jakoby udeří překvapivě na žáka: „Chápeš zen?“ řekne mistr. „Ne, nechápu“, tetelí se žák. A mistr zahřímá: „Já taky ne.“ (.-))) Takže rozdíl mezi žákem a mistrem je, že žák nechápe, ale myslí si, že by měl chápat. Mistr nechápe, ale je plně spokojen s tím, že nechápe. To je hlubší úroveň. Potřeba konceptuálně pochopit je pryč. Mistr je zakořeněn v bytí v přítomnosti. A žák si myslí: „Měl bych pochopit, měl bych pochopit ...“   

A nejde jenom o zen, jde i o vás. Nemusíte chápat, kdo jste. Mnozí lidé se snaží pochopit nějakou úplnou odpověď o tom, kdo jsou. Kdo jsem, co je na mně špatného. (:-))) Mnozí lidé mají neustálý pocit, že je na nich něco špatně. Mnozí lidé se domnívají, že jsou problémem, který je třeba řešit. Chodícím problémem k řešení. A jdou za psychiatrem:“Můžete vyřešit problém, kterým jsem já?“ (:-)) Takže konečný závěr o sobě není možný. Protože jste mnohem hlubší a širší, než můžete pojmout do několika myšlenek, ať jsou jakkoli komplexní. Ty nejsou to, co jste vy. 

Takže když opustíte potřebu pochopit, kdo jste, je to zrovna tak důležité, jako opustit potřebu pochopit zen, protože zen jste vlastně vy. A pak půjdete hlouběji do inteligence, která nepotřebuje být konceptualizována skrze myšlenky. Pak jste zakořeněni v oné širší inteligenci, a nestáváte se hloupými, ale stáváte se poprvé opravdu inteligentními. Jste zakořeněni v oné hluboké inteligenci. Tam sídli kreativita, živost, svěžest, radost. A vy jste tam, protože už nepotřebujete mít mínění o sobě, o své identitě odvozené od nějakých myšlenek ve vaší hlavě. (13.35)

Probuzení náhlé i postupné. Životní jistoty a transformace.

Eckhart Tolle, z přednášky 31. 10. 2008

Překlad: Orgonet

MP3 anglicky možno stáhnout zde.

Dotaz posluchače: Je probuzení postupný proces, nebo je to náhlý posun, tak, jak popisujete své vlastní probuzení? 

Eckart Tolle: A jak je to zatím s vámi?

Posluchač: Velmi postupné. (:-)))))

Eckhart Tolle:

 

To je docela v pořádku. Velmi drastická a náhlá transformace je vzácná, většinou pouze tváří v tvář extrémnímu utrpení, které buď přichází zevnitř nebo z nějaké životní situace, jako vážná nemoc nebo úplná ztráta čehokoli, nebo jiná forma bolesti, pak je tu možnost velmi radikálního náhlého posunu. Ale pro většinu lidí jde o postupné probouzení, a postupný pohyb dopředu i zpět, není to nutně lineární postup, ale o většinou o pokrok ve formě spirály. Občas můžete spadnout do nevědomých vzorců chování, vyvolaných situací, a pak se zase vrátíte zpátky do více přítomnosti. Ale celkově jde o postupný přírůstek přítomnosti, která plyne do stále více oblastí vašeho života. A pak může i dojít k náhlému propuknutí, vyvolanému nějakou událostí, a obvykle je to něco, o čem se nedá říci, že je to příjemné. A to může přinést náhlé propuknutí bdělosti, a náhlý vzestup na novou úroveň. 

Znám například lidi, kteří nějakou dobu cvičili a jejich přítomnost pomalu narůstala, a bylo nádherné to pozorovat, a pak náhle došlo k závažnému zdravotnímu stavu, a to přineslo velmi rychlou intenzifikaci bdělosti. U některých lidí to může způsobit upadnutí do hlubokého strachu, přičemž ztratí bdělost,  ale u mnoha jiných jsem pozoroval zesílení bdělosti, zejména když dojde na možnost smrtelnosti, a pak tu může být náhlý vpád přítomnosti. Ale ten přišel jen proto, že již po několik let cvičili, a žili v bdělosti. A když potom přišla velká výzva, přinesla s sebou obrovské zesílení, a může to být i konečný průlom v této věci. Ale v tom vlastně není žádný konec, vždy je možné ještě prohloubit přítomnost. Takže, buďte spokojen s tím, co se děje s vámi. A pokud je třeba ještě něco dalšího, život vám to přinese. 

Bolest jako duchovní učitel je méně potřebná a méně nutná k prolomení ega pro ty, kteří dobrovolně přijímají vzrůstající nové vědomí, přítomnost. Ale ti, kteří ji nepřijímají, kteří mají kolem sebe jakousi skořápku, a něco uvnitř nich chce růst, ale nemůže, protože naráží na tu skořápku, a začne to být bolestivé, a skořápka ega je všude kolem, a mnozí lidé mají uvnitř touhu, ale egoistické vzorce jsou příliš silné, a pak má život tendenci prolomit tu skořápku prostřednictvím nějaké události. Může to být cokoli, někteří lidé ztratí zaměstnání, a ztráta vyvolá změnu, přijdete o dům, opustí vás náhle žena, může to být něco fyzického. Ať je to cokoliv, je to šok. A tento šok prorazí skořápku a dovnitř pronikne světlo. A samozřejmě první trhlina je bolestivá, přinese utrpení, a pak náhle poznání, intenzifikace vnímání života. 

Za léta jsem potkal mnoho lidí, ke kterým přišly takové závany něčeho, čemu můžeme říkat jakkoliv, život, vesmír, víra. Závany, o nichž pak zpětně řekli, že to byla nejlepší věc, která se jim kdy mohla přihodit. A mnoho lidí mi řeklo: „Já bych tady nebyl, a nemluvil bych s vámi, kdyby se mi nebylo stalo tamto.“ A jsem si jist, že i tady jsou lidé, kteří mohou říci totéž. Aspoň já určitě můžu říci totéž. Bez onoho intenzívního utrpení bych tu nebyl. Takže za takovými zdánlivě negativními událostmi se vždycky skrývá nějaká milost. 

Mnozí lidé v naší současné ekonomické situaci chápou takové věci jako extrémně negativní, což slyšíte, když posloucháte zprávy. Ale všechny podobné výzvy jsou vlastně potencionální probouzející zkušenosti. Ego si říká: „Kdyby tak bylo v životě všechno absolutně jisté! To by bylo krásné. Měl bych jisté a stálé zaměstnání na smlouvu ... „ Tak to bývalo obzvláště v Japonsku, a do jisté míry i někde na Západě: když jste měli zaměstnání, věděli jste, že je to až do konce života, a že se společnost o vás postará až do hrobu. Vy jste byli naprosto identifikováni s tou společností, a váš veškerý pojem o tom, kdo jste, byl spjat s tou společností. Ale to už neexistuje ani v Japonsku, a tak přichází strach, protože postrádáme jistotu. 

Ego vyžaduje jistotu. “To by bylo skvělé, kdybych měl jistotu a nemusel si dělat starost o zaměstnání. Pak bych se mohl snažit o probuzení, o přítomnost ...“ Ne, to byste šli spát. Se stoprocentní jistotou – pokud by nebyly další faktory – by lidé šli spát. Pěkný měsíční příjem, o němž víte, že tu bude po deset až dvacet let, penzijní plán, životní pojištění, čeká na mě domov pro seniory... na Floridě ... Všechno je naplánováno a nic se nemůže stát. Ale život stejně není takový. I kdyby byl takový v oblasti financí a zaměstnání, samozřejmě byste museli čelit nejistotě ohledně své tělesné schránky, a také s nejistotou ohledně lidí kolem vás. Kdo ví, co udělají. Vaše děti, vaše žena, kdo ví, se může stát. Nebo řízení auta – může se stát všelicos. 

Takže žít v nejistotě ohledně toho, co se s vámi může stát, a umět to přijímat, je vlastně nádherná věc, a lepší, než se pořád strachovat, že nevíte, co se vám může stát. Poddat se nejistotě a nebezpečí, protože to je  život. Život v podstatě plyne daleko mocněji tam, kde je nejistota. 

Proto lidé často zažijí vnitřní transformaci, když jedou na velkou cestu, kde je každý moment nejistý. Každý moment je nebezpečný, nikdo neví, co se může stát v příští chvíli. Cesta, to je téměř metafora pro život. Podstatou každé cesty je, že je nejisté, co se stane zítra, co bude, kde budete. Samozřejmě nikoliv tehdy, když si koupíte zájezd all-inclusive, kde je všechno přesně naplánováno: autobus vás vyzvedne v 10.55 a vysadí u hotelu v 11.30. Jídlo bude podáváno tehdy a tehdy ... a když máte trochu štěstí, tak možná něco neklapne ... (:-))) A pak můžete najednou zakusit život. A právě tehdy se transformace stává možnou. Ale pokud stále odmítáte nejistotu, a chcete jistotu, to je, jako když stále zavíráte vrata, kterými přichází život, a uzavíráte se možnosti transformace. 

Proto tradičně je ve všech kulturách, na Východě i na Západě, významná myšlenka pouti, kdy se vydáte na dlouhou cestu. Obvykle máte nějaký cíl, ve středověké Evropě se chodilo do Říma, a to bylo extrémně nebezpečné třeba pro poutníky ze severu Evropy, trvalo to několik měsíců. Nebo třeba do Santiago de Compostella, a nebo jinam, kam vedly poutnické stezky. A to vše bylo velmi nebezpečné, a skutečným účelem vlastně nebylo dojít do cíle, ale byla to ta samotná nejistota cesty, která měla transformační účinek. Lidé to zřejmě intuitivně věděli, a vracívali se z pouti transformováni. Dnešní pouti, pokud na ně lidé vůbec chodí, spočívají v tom, že se najme letadlo, to přistane v Lourdách nebo kdekoliv jinde, a pak lidé zase letí zpátky letadlem. To už není pouť. 

Život znamená nejistotu života, žít s ní a začít ji milovat, aniž víme, co se stane. Při nadměrné jistotě se zmrazí i veškerá kreativita – podívejte se na životopisy umělců a velkých spisovatelů: většina z nich, až snad na pár výjimek, neměla žádnou jistotu, neměla stálý příjem, mnozí museli neustále bojovat o přežití, v nejistotě. A tak dospěli k životu a probuzení se stalo možným. 

Před lety jsem poznal jednoho buddhistického mnicha, pocházel ze Západu, a ten mi vyprávěl, jak jeho učitel v klášteře v Thajsku, když se domníval, že je připraven, mu dal letenku a poslal ho do Kalkaty. V Kalkatě si měl sám poradit, bez peněz, těch se dokonce nesměl ani dotknout. Žádné peníze, žádné kontakty, nic. Jenom letět do Kalkaty, vystoupit z letadla – a on to dokázal. Podrobil se, stál na rohu se žebráckou miskou. Měl také štěstí, protože byl Zápaďan oblečený jako buddhistický mnich, takže si ho lidé všímali, a také byl vysoký a velmi hezký. (:-))) Ale vůbec jenom přijít do Kalkaty, tak chaotického místa, kde máte konkurenci miliónů žebráků ... ale občas byl pozván k někomu domů. Takže i když měl zpočátku strach – v tom spočívalo jeho cvičení, překonat strach z přijetí nejistoty – bylo to krásné. 

Takže, co svět nazývá negativním, nemusí být nutně negativní. Nemyslete si to pokaždé, když něco slyšíte v médiích. Všechno má i druhou stranu. A zkušenosti, které v těchto dnech kolektivně prožíváme, znamenají pro mnoho lidí i otevření se možnosti probuzení.

Eckhart Tolle: Co můžeme udělat pro změnu?

Úryvek z přednášky Transcendence, která je zveřejněna v novém listopadovém vydání EckhartTolle.tv (placená televize). Eckhart odpovídá na otázku, zda pro transformaci je třeba něco udělat, nebo naopak nemůžeme dělat vůbec nic. Doufám, že si to užijete jako já :-))))

Eckhart Tolle: Máme něco dělat pro změnu?

Úryvek z přednášky "Transcendence".

(Překlad: Orgonet)

My máme dospět k opuštění naléhavého myšlení, to jest posuzování.

Kdyby se právě to neodehrávalo v kolektivním energetickém poli planety, a právě teď, vůbec bychom tu neseděli na přednášce, nebyli bychom tu. Ale my jsme tady, protože právě to se právě odehrává v kolektivním energetickém poli.

Lidé mi často kladou otázku: „To se nám stane jen tak samo, anebo my máme způsobit, aby se to stalo? Anebo máme jenom tak sedět a nechat to, ať se to stane?“

Ať řeknu „Musíme učinit, aby se to stalo“, nebo „Stačí sedět a nechat to, aby se to stalo“, ani jedna z těchto odpovědí není úplná. Musíte je obě spojit dohromady. Protože ve vás není nic, co by nebylo součástí celku. Cokoliv se děje ve vás, je součástí pohybu celku. A váš podíl toho, co celek chce, je, abyste cítili, že můžete způsobit, aby se to stalo. Takto celek pracuje skrze vás.

Takže je dobré cítit, že si můžete zvolit vystoupit z myšlení. Samozřejmě, jen si to zvolit, protože to skrze vás vykonává celek. Ale když to celek dělá skrze vás, skrze jednotlivé vědomí, je to, jako kdybyste to mohli udělat vy. A to je dobré. Zvolil jsem si vystoupit z myšlení. Proč to mohu udělat? Protože se probouzí vědomí, právě teď. Takže to není moje malé já, které dělá posun ve vědomí, ale je to Já jsem, vyjádření toho posunu. Vy Jste. Když řeknu Já jsem, myslím tím velké Já.

Takže učitelé, kteří vám říkají: „Není nic, co byste mohli udělat, ani nechtějte změnit své vědomí, jen dělejte to, co děláte,“ nemají úplně pravdu.  A druzí, kteří říkají: „Musíte tvrdě pracovat, abyste se tam dostali,“ také nemají pravdu. Nechte to vstoupit do svého života, buďte otevření, spolupracujte s evolučním impulsem vesmíru, a to je to, co můžete udělat. Přestaňme klást překážky evolučnímu impulsu vesmíru, žijme ve spojení s přítomným okamžikem, ve vnitřním spojení.

Neříkejme přítomnému okamžiku „ne“, říkejme mu „ano“. A vystupme z myšlení v denním životě tak často, jak můžeme. Ale to vyžaduje, abychom měli záblesk toho, že je potřeba, abychom byli vědomim bez myšlení, právě teď, právě v této chvíli. 

Nemusíte přece pořád myslet, to je iluze. Je přece o tolik krásnější jenom tak sedět, vůbec nic tím neztrácíte, jste zde jako pole vědomí. A to přenesete do svých interakcí. Podívejte se na jinou lidskou bytost. Proč ji potřebujete posuzovat?

Můžete se tomu učit od psa. Pes se na vás dívá a neposuzuje vás. Protože pes je ve stavu předmyšlenkovém. Proto je tak nádherné dívat se na psa, protože se díváte na neposuzování. Ale tam my se nechceme vrátit. My chceme do stavu postmyšlenkového. A tam se setkáme se psem v neposuzování. Pes je v předmyšlenkovém stavu, a my v postmyšlenkovém. Tam najednou poznáte tu krásu, vy i pes: Ano, teď jsme oba v neposuzování. 

Možná že jste slyšeli vtip: Bože, modlím se k tobě, udělej mě takového, jaký si můj pes myslí, že jsem. (:-) Samozřejmě, malá chybička je v tom, že pes nemyslí. (:-) Ale pes vás miluje, protože není blokován myšlením, je v tom otevřenost k radosti a lásce. Pes vás miluje, dívá se na vás, takhle vrtí ocasem – pes nemyslí, nekritizuje vás. Prostě neposuzování, jenom tok energie.

A tam se máme dostat, když půjdeme za to, že musíme myslet, za potřebu myšlení, a tam budeme ve stejném stavu, ale mnohem hlubším, než je stav psa. Protože je v tom hluboké poznání.

A to bude možná ten důvod, proč lidstvo muselo projít tím egoistickým stavem. Proč by se to jinak takhle dělo? Někteří lidé si myslí, že to byla velká chyba, ale já si to nemyslím. Muselo se to stát. A jak to vím? Prostě to vím sám od sebe, že jsem musel projít iluzí ega a hluboce trpět, a skrze toto utrpení způsobené falešnou představou sebe, když se to utrpení stalo nesnesitelným, došlo k uvolnění, probuzení, jako když rozkvete poupě. Takže vlastně celou historii lidstva můžete pozorovat v sobě. Dokonce můžete pozorovat celou historii vesmíru. (1:16)

Zbavte se posuzování

Eckhart Tolle: Zbavte se posuzování 

(Úryvek z přednášky "Creativity", která byla zveřejněna v říjnu 2010 na ET TV (placená televize.)

... Co v životě děláte – jaké zaměstnání, jaké aktivity - to je v podstatě druhořadé. Prvořadé je to, jak děláte to, co děláte. Jak to děláte, to znamená, jaký stav vědomí je za tím, co děláte. To je ono „jak“, které je mnohem více životně důležité, než „co“ děláte. Začněte to praktikovat hned, a neříkejte si: „Počkám si na lepší okolnosti, abych ve svém životě mohl praktikovat bytí v přítomnosti“. To znamená odklad, a bude to trvat dlouho, a možná to neuděláte nikdy. 

Protože život neustále přináší nové problémy a výzvy, a každý problém může být výmluvou, že teď ještě není ten čas, abyste byli v přítomnosti. To znamená, že nikdy nebudete mít čas na přítomnost. Protože jste příliš zaneprázdnění. „Kdybych tak měl více svobody pro praktikování, kdybych měl více peněz, abych mohl jet do lázní, tam by se někdo staral o moje tělo a já bych mohl ležet v lázni s plátky růží, s nádhernou vůní, a masírovali by mě těmi nejexotičtějšími oleji, všude kolem příjemná hudba, pak bych teprve mohl praktikovat bytí v přítomnosti.“ (:-) Ale ono to nemusí tak být, je pravděpodobnější, že místo bytí v přítomnosti byste usnuli. 

Ale když se v životě v čemkoli nedaří, což je jenom jiný výraz pro problém nebo výzvu, vzniká tím mnohem lepší příležitost pro praktikování bytí v přítomnosti. Takže méně vhodné okolnosti jsou vlastně vhodnější než ty zdánlivě nejvhodnější. Ještě prostěji řečeno, špatné věci jsou pro vás duchovně lepší než dobré věci. (:-) Jakmile tohle víte, tak ty špatné věci už nejsou špatné. Protože špatné věci jsou špatné jen tehdy, když je vaše mysl nazve špatnými. „Nic není ani dobré ani špatné, pouze myšlení to takovým činí.“ To řekl někde Shakespeare. 

Takže příště, až se vám stane něco, co se vám bude zdát špatné -  začněte raději s malými věcmi, jako například zpoždění na letišti z důvodu sopečného popela – asi si budete říkat: „Jak je to děsné, příšerné, tři dny strávit na letišti, peníze docházejí, aerolinie nezaplatí hotel, a tak dále, prostě hrůza.“ Někteří lidé v Evropě prý museli cestovat dva až tři dny, aby se dostali na letiště, které ještě fungovalo. Prostě hrůza. Ale četl jsem taky v novinách, že někteří řekli, že se tím cestování vlastně stalo znovu zajímavým. To byli lidé, kteří se vzdali definice, že je to „špatné“, a šli s tím, jak plynul přítomný okamžik. A viděli, že je to vlastně dobrodružství. A budou si ho pamatovat po celý zbytek života. Jak nelétala žádná letadla, a oni museli cestovat vlaky a autobusy, po celé hodiny a dny. A jiní zase z toho všeho byli velice rozčilení. 

Takže co je dobré a co špatné? Lidé, kteří jsou dosud nevědomí, neumějí oddělit událost od její mentální interpretace, od toho, zda ji mysl definuje jako špatnou. Dokud je člověk nevědomý, je pro něj událost, její mentální interpretace i z toho plynoucí emoce jedním celkem. 

Například když si řeknete: „Stala se mi hrozná věc,“ to znamená, že jste neoddělili tu věc a „hrozné“. Spojili jste mentální definici a odsouzení té věci v jedno s tou věcí. Tak to není, ta věc je jedno a „hrozné“ je druhé. (:-)) „Hrozné“ je myšlenka. Ale sama ta věc je taková, jaká je. Ale když máte myšlenku „hrozné“, a ta vám zcela splyne s tou věcí, pak přijde emocionální reakce na tu myšlenku. A tak vznikne ještě další vrstva „hrozného“ navíc. Takže teď máte dvě vrstvy „hrozného“ – jedna je vaše myšlenka, druhá je tělesná reakce na myšlenku, čili vaše emoce. A pak to ještě smícháte dohromady s tou událostí, (:- )) dobře promícháte, a všechno se stane jedním. (:-))) 

A tak jsou lidé, kteří se po celý život nacházejí v „hrozných“ okolnostech. Nikdy si neuvědomí, že na jedné straně je to, co je v tomto okamžiku, okolnosti, událost, situace, v které se nacházím, a na druhé straně je mentální odsouzení a emocionální reakce na tu situaci. Nenapadne je to oddělit. Jejich mentálním vzorcem chování je stavět se situaci na odpor, protože se domnívají, že když budou dostatečně nešťastní, tak se situace zlepší. Ani po 50 let stěžování si neuvědomí, že to nefunguje. (:-))) 

Možná že tenhle vzorec chování začíná pro některé lidi v dětství, kdy dítě ví, že když bude dostatečně řvát, dostane se mu pozornosti rodičů. Možná je to jeden z důvodů, proč tenhle vzorec vzniká. Dítě se naučí, že když bude řvát, dostane to, co chce. Stačí jen řvát dost nahlas. Ááááá ... Tak jo, tady to máš. (:-))) A stane se mentálním návykem, že stačí být dostatečně nešťastným, a pak mi Bůh dá to, co potřebuji. (:-))) Ale tenhle vzorec chování mají i lidé, kteří v Boha nevěří. Takže to udělá někdo, kdo je na místě Boha: nějaký velký otec, či matka. Je třeba být dostatečně nešťastný a stěžovat si, a tím se to změní. Bohužel, nebo bohudík, tomu tak není. Ale mnoho lidí v tomto světě si to nikdy neuvědomí. (:-))) Takže si stěžují i těsně před smrtí. Třeba že jídlo není dobré ... a nikdy si neuvědomí že na jedné straně je to, co je, a na druhé straně moje interpretace toho, co je. To je záležitost myslí. 

Ale jakmile to oddělíte, získáte svobodu. Uvědomíte si, že situace je taková, jaká je: „Uvízl jsem na letišti, nebo na autobusovém nádraží, ležím tu ve spacím pytli někde v koutku“. To je prostě to, co je. Proč k tomu mám přidávat ještě „nešťastnost“ tím, že si to budu určitým způsobem definovat a čekat na emocionální reakci odpovídající mému posouzení? Mysl vám řekne:“To je špatné“.  A hned přijde emoce, vztek. A emoce vzbudí další myšlenku: „Tohle je opravdu špatné“. To vzbudí další emoci, ještě větší vztek. (:-))) Ale nic se nezmění. Takže ve své mysli jste v hrozné situaci. 

Osvobození přijde, když si uvědomíte, že situace je neutrální. Nešťastnost je to, co si k ní přidávám já. A jakmile pochopíte tento mechanismus, můžete to trénovat. Příště, až budou věci špatně - a na to nebudete muset dlouho čekat, při tom, jaký je tento život – řekněte si: „Tohle je to, co je“. Možná tam nějaký odpor vznikne, protože jste na to tolik zvyklí, ale hned potom si řekněte: „Aha, to je jen mentální reakce na situaci.“ A pak to trochu prozkoumejte: „Je možné, abych tuto situaci, tuto událost, nechal být? Mohu brát její mentální posuzování jen jako posuzování? Mohl bych to snad dokonce úplně nechat být?“   

A když už dokážete posoudit mentální posuzování jen jako posuzování, pak jste už jednou nohou venku. Už nevěříte svému posuzování jako absolutní realitě. A budete z toho úplně venku, až si řeknete, že už nepotřebujete žádné posuzování, protože to k situaci nepřidává nic jiného nežli nešťastnost. Samozřejmě, mentálně vykonstruované já žije právě z té nešťastnosti. Samotné ego žije tím, že se identifikuje s myšlením a emocemi. Nešťastnost ho živí. Je tím silnější, čím jste nešťastnější. (46.39)

P. S. Orgonet (překladatel): S údivem dnes zjišťuji, že i v tomto blogu se objevují komentáře ... díky všem za ně. Tak přece to někdo čte :-)))

Eckhart Tolle o roce 2012

Úryvek z přednášky, která byla právě zveřejněna na ET TV. Myslím, že se Eckhart při ní dost pobavil (smajly znamenají, že se chechtal on i obecenstvo). Sám říká, že nikdy předem neví, co vyjde z jeho úst, takže tentokrát z toho vyšla přednáška na téma Konec světa v roce 2012. 

"Hodně lidí se ptá se strachem, jestli svět v roce 2012 skutečně skončí. (:-) Tak já bych tu měl takový malý vzkaz pro budoucnost,  (:-), která neexistuje jinak než jako přítomný okamžik. Zde je vzkaz pro člověka, který nás sleduje na této nahrávce v roce 2013. (:-) Ta osoba to sleduje samozřejmě ve svém přítomném okamžiku, v žádné budoucnosti, protože budoucnost neexistuje, nikdy ji nemůžete zažít. Takže: „Ahoj vy tam v roce 2013. Už víte, že svět neskončil, že?“ (:-) Anebo možná že se nahrávky v roce 2012 rozplynou? (:-)

Já nedělám často předpovědi do budoucnosti, z toho prostého důvodu, že v absolutních pojmech žádná budoucnost neexistuje. Ta existuje pouze v konvenčních pojmech. To jsou různé úrovně.

Abych dal příklad, že v absolutních pojmech budoucnost není a v konvenčních pojmech je: v konvenčních pojmech jsme nejprve tady, pak si dáme přestávku, a potom šálek čaje - takže to vypadá jako budoucnost, což je konvenční realita. V absolutních pojmech nikdy nezažijete to, co jsem teď popsal, jako budoucnost. Jediný způsob, jak prožijete to, co jsme popsal – že strávím chvilku tady, pak půjdu ven a pak si dám čaj – to vše můžete zakusit jen v přítomném okamžiku. Nikdy jako budoucnost. Taková věc, jako zažívat budoucnost, prostě neexistuje. Budoucnost není nikdy zde. Ta je vždycky pouze v mysli. Takže o tom nemusíme filosofovat, protože je to okamžitě zřetelné – v absolutních pojmech budoucnost neexistuje. Protože jinak byste mohli říci: aha, tady to je. (:-). Platí to i o minulosti, tam také nikdy nemůžete jít.

Přes to vše učiním nyní předpověď. (:-) Předpověď o konci světa v rámci konvenční raeality.: Všichni, kdo jsou na této planetě naživu, miliardy lidí, úplně všichni, budou smeteni v průběhu příštích 80 – 90 let – opravdu všichni. (:-) Je to hrozná věc. (:-). Úplné vyhlazení lidí, kteří jsou nyní na této planetě. Vlastně je to už za pár let. No, buďme velkorysí a řekněme, že za 90 let, možná některé malé děti za 100 let. Je to tak. Vy řeknete: Ano, ale budou tady jiní, kteří se narodí, ti tady budou i potom. Ano, to je pravda, ale mluvme opět v konvenčních pojmech: To vám nijak nepomůže, že ano. (:-) Můžete se uklidňovat myšlenkou, že tady budou po vás další, ale to vám nepomůže, vy budete pryč a ostatní také. Pryč z planety. A bude to přes strašnou chorobu, která se nazývá smrt. Způsobuje ji je stáří, nemoce, nehody. ...(:-) Takže v tomto světle konec světa nevypadá už tak hrůzně, že ne?

Viděl jsem před pár lety sci-fi film, možná to byl Star Trek, nejsem si jistý. Byl tam cestovatel v čase, a ten přijel z takzvané budoucnosti do současnosti někde na této planetě, aby byl svědkem katastrofy, která měla přijít. Lidé se dověděli, že přijel z budoucnosti, setkali se s ním, a on jim vysvětloval, že za pár dní má dojít ke katastrofě, která zabije milióny lidí. On že tam je jen jako pozorovatel, protože v jeho době se našly historické záznamy o té katastrofě. Lidé mu řekli: Tomu musíme zabránit, musí se něco udělat. A on řekl: Ne, nedá se tomu žádným způsobem zabránit. A oni se ptali: Copak vy s tím nechcete nic dělat? A on řekl: Ne, vždyť vy jste přece už všichni mrtví. (:-) Pro něj, protože přišel z jiné doby, všichni, se kterými se setkal, už dávno zemřeli. On byl na návštěvě v minulosti ... (:-)

A proč to tu říkám? Protože život formy je tak krátký, prchavý, pomíjející, efemérní, a jaká ještě najdete  pro to ve slovníku synonyma, život formy je tak nestálý, že je možná dobrým nápadem, aby člověk uvažoval o sobě jako o již mrtvém. Je to negativní věc? Pro mysl možná ano. Je to jenom nápad, jaký postoj zaujmout k životu. Je to opuštění připoutanosti k formám života, včetně fyzické formy těla, ke všem formám, které máte kolem sebe. Uvědomíte si, že je to všechno tak krátkodobé, že vlastně nezáleží na tom, co se tady stane. Odpoutáte se od forem. A uvědomíte si, že když už jste mrtví, je to osvobození.

Například: jeden způsob, jak už být mrtvý, je neposuzovat, co se děje. Protože když už jste mrtvý, nepotřebujete posuzovat, co se děje. (:-) A to je velké osvobození. Jste tady a říkáte si: OK, já už jsem mrtvý, mně je to jedno. Neposuzujete, co se děje, a když neposuzujete, něco ve vás umře. A co umře? To, co posuzuje. Ta část vaší osobnosti, která žije prostřednictvím odporu a souzení. Ta část, která se stále vnucuje, dokud jste naživu, jako Já. Já jsem ještě tady, žiju.

Ale čím více něčemu odporujete, tím více se cítíte identifikován se svou formální identitou, psychologickou formou, i fyzikou formou – někteří lidé jsou plni odporu, a kladou důraz i na svou fyzickou přítomnost, třeba i v hádce. Jsou rozhněváni. Na tom staví třeba televizní seriál Angry. Lidem se to moc líbí, proto se na to pořád dívají, když to teď dávají v televizi znovu. Je tam osoba, která když se rozzlobí, stane se obrovskou a velmi silnou – to by chtěl každý! Je tady egoistická potřeba zdůraznit svou formální identitu. Fyzickou formu, ale důležitější je psychologická forma mého Já.

Takže když máte k něčemu odpor, třeba si na něco stěžujete, nebo něco kritizujete, nesouhlasíte, tak se identifikujete se svou mentální pozicí a tím posilujete psychologickou formu svého Já. V tom případě docela jistě nejste mrtví, ale zdůrazňujete formu. A čím více zdůrazňujete formu - ve staré Číně v taoistické filosofii pro to mají výraz hora, a pak mají výraz údolí, Většina lidí chce být horou. To znamená, že  zdůrazňujete svou formální identitu. A čím více zdůrazňujete psychologickou, formální identitu svého já, tím více ztrácíte kontakt se svou základní identitou. Tou, která je za formou, která je bez formy, a které můžeme říkat údolí. Hloubka toho, kým jste, za tou malou osobností. I velké osobnosti, VIP, jsou ve skutečnosti všechny malými Já. Jenom se po určitou dobu nafukují, než jsou smeteny s planety – někdy mezi teď a uplynutím 90 let. (:-) Stačí malý špendlíček, aby se sfoukly při smrti jako nic ... (:-)

To, co říkám, je děsivé – pro formální identitu. Ale něco jiného ve vás se tím uklidní – v podstatě cítí osvobození. Je to osvobození od formální identity. A to je nádherná věc. A tak když řeknu, že už jste mrtví, myslím tím, že můžete jít životem, jako byste již byli mrtví. To znamená, že tu můžete být jako hluboká přítomnost, a ne pouze jako definovaná přítomnost osobnosti a mysli, egoistického já. Může tu být hloubka toho, kým jste. Takže to, co zemře, je forma. Jenom forma se může rozpustit, jenom ta umírá. Smrt je rozpuštění formy.

Takže je tu možnost pro velký pokus – můžete s tím experimentovat v denním životě a jít životem jako někdo, kdo je už mrtvý. To je jen způsobem, jak to vyjádřit.  Neposuzování přítomného okamžiku, to je vše. Pouze přítomný okamžik. Pouze ho nechat být. Nechat být, jak je, protože už je. Když si proti němu nevytváříte odpor, nezdůrazňujete Já, stáváte se údolím. Hloubkou. Takže opuštěním stavění se na odpor se stáváte tím, čím už jste, ale nevěděli jste to. Objeví se hloubka. A je to více než hloubka, hloubka je jen slovo. Je v tom inteligence, je v tom život, moudrost, z té hloubky povstává život. Z té hloubky mohou povstat formy.

Jste úplně jinou entitou, když přistoupíte k dimenzi hloubky v sobě. Ale svět o tom neví. Nedávají to v televizi, nebo leda tak ve dvě v noci, ale myslím ani to ne. Když se toto aktivuje, stáváte se jinou entitou. Ztělesňujete úplně jinou energii. Zde se stáváte napojenými na něco, co má svou vlastní hloubku, která je hlubší než vy. Spojíte se s hloubkou samotného života. A samozřejmě tento život je věčný. Není to forma života, nemusíte zdůrazňovat formu svého Já, můžete začít pociťovat, co je za formou vašeho Já. A to je plné míru, je to mocné, dává vám to sebehodnotu.

Sebehodnota, to v konvenčních pojmech znamená, že se srovnáváte s jinými a vidíte, že nejste tak špatní. Jsou mnozí horší než vy. Řeknete si, nejsem tak špatný a lepší než mnoho jiných. Na tom není nic špatného, to je konvenční realita. Ale my se chceme dostat nad tuto konvenční realitu a neodvozovat svou hodnotu od toho, že jsme v některých oblastech lepší než jiní, že jsme dosáhli více než jiní. Na této úrovni dosahujete toho, aby vás ostatní zmenšovali. Ale můžete se dostat tam, kde nebudete potřebovat, abyste čerpali svou hodnotu z měření s ostatními. Ta hodnota pochází z místa, kde nejsou pojmy, je to cena a síla života samého. A vy, toto vaše fyzické tělo, je jen jeho dočasným vyjádřením, dočasným projevem"

Jak vysvětlit lidem přítomný okamžik?

Eckhart Tolle: Máme poučovat ostatní?

(Úryvek z přednášky v květnu 2002, překlad Orgonet)

Posluchačka: Stále více si volím být v přítomnosti, a ráda bych sdělila lidem kolem sebe poselství o síle přítomného okamžiku, aniž bych musela kázat a dávat každému knihu. I můj otec chápe sílu přítomnosti, ale to je skutečně jediný mezi lidmi, s nimiž se stýkám. Moji přátelé jsou skvělí, ale potřebují přítomnost, kterou já znám. Hledám cestu, jak jim to předat.

Eckahrt Tolle: Zkusila jste něco?

Posluchačka: Ano, a někdy se z toho cítím vyčerpaná, mám pocit, že je to pořád dokola. Zkouším to vysvětlit. Chtěla bych se zeptat, jak je přesvědčit, aniž by to znělo jako kázání.

Eckhart Tolle: Dobrá otázka. Je dobře, že váš otec je tomu otevřen, že máte aspoň jeho. Často slyším o lidech, kteří dávají moji knihu příbuzným a přátelům. Někdy příbuzný nebo přítel řekne: Jsem ti neskonale vděčný za tu knihu, úplně změnila můj život. Kdybys mi ji nedal, pravděpodobně bych trpěl dalších 10 – 15 let, než bych ji objevil. Takže někteří jsou vděční. Ale pak jsou jiní, kteří řeknou: Prosím tě, cos mi to dal za knihu? To mi nedává vůbec žádný smysl. Takže někteří jsou otevření, a jiní ne. A je těžké předvídat, kdo bude otevřený, někdy jsou tomu otevření lidé, do kterých byste to vůbec neřekli, a naopak, o někom si myslíte, tenhle člověk chodí každou neděli do kostela a pokládá se za duchovně rozvinutého, ten tomu musí být otevřen. A on naprosto odmítne, co mu řeknete, i tu knihu. Takže je těžké předvídat. Někdy mi lidé řeknou, že jsou zklamáni, když jim blízký příbuzný nebo přítel řekne: Proč čteš takové věci, to jsou přece úplné nesmysly. Takže ve vás, v každém, v kom probíhá proces probuzení, je přirozená touha sdělit i ostatním lidem, aby přijali toto poselství. Nejlepší je asi nepokoušet se rovnou sdělit toto poselství slovy, pokud není položena pravá otázka. To je náznak. Můžete darovat knihu, to je dobré, a když si ji přečte, to je taky dobré. Někdo ji odloží na polici a dostane se k ní třeba po deseti letech.
Říkali mi někteří lidé, že dostali tu knihu před 10 lety, tenkrát jim připadala nesmyslná, a po nějakých událostech v jejich životě ji v pravou chvíli otevřeli, a každá stránka najednou dávala hluboký smysl. Takže s knihou to jde, buď je přijata nebo ne. Ale mluvit o ní s lidmi je obtížné, a ani bych to nedoporučoval, pokud to nevyvstane ze zvláštní situace, která vám řekne, že tohle by mohla být pravý čas o něčem se zmínit. Nebo pokud se dotyčný přímo na ty věci zeptá: O čem je tohle? Anebo si někdo třeba všiml změny ve vás. Pokud jde o to, může se stát, že se změníte v tu nejosvícenější bytost na světě, a vaši nejbližší si toho vůbec nevšimnou, to je jiná otázka :)))  Protože oni mají v mysli váš obraz a už dávno nevidí vás, ale vidí jen svou představu toho, kdo jste. Takže si toho nevšimnou, ale jiní lidé si mohou všimnout.
Takže když si někdo všimne změny a položí pravou otázku, je nádherná věc, když se vám podaří začít o tom spontánně mluvit, protože pak těmi slovy, která říkáte, prochází síla... Když se to stane, že ten druhý je otevřen a slova jsou přijímána, tím se zahájí ten magický proces, kdy vzniká duchovní učení. V okamžiku, kdy se to stane, kdy je položena pravá otázka, nikoliv povrchní nebo taková, která naznačuje, že tazatel nevěří v takový nesmysl, tedy pravá otázka je taková, kdy tazatel skutečně chce znát odpověď. Prostá otázka.
Například někdo si všimne, že jste se změnili, a ptá se, čím jste se změnili. Nebo se někdo svěří s nějakým problémem, trápením ve svém životě, z nějakého důvodu se vás zeptá na radu nebo začne s vámi o tom mluvit. Z té situace si uvědomíte, že je to asi ta pravá chvíle, a začnete něco říkat, a slova začnou být přijímána, začne ten nádherný proces, a vy se stanete pro toho člověka duchovním učitelem. To neznamená, že to začne být vaše základní identita, to znamená, že v tu chvíli je vaší funkci sdělit vědomí. Vědomí mluví skrze vás. A ucítíte, že když druhý ta slova přijímá, že skrze vás prochází síla. Když to ten druhý nepřijímá, vy se snažíte, začnete být frustrovaní, nemůžete najít správná slova, takže jste frustrovaní, i ten druhý člověk je frustrovaný, a tím to končí. :))
Takže ono to čeká na pravou otázku, naprosto upřímnou otázku, živou otázku, nebo na situaci, kdy spontánně něco řeknete. A přitom probíhá prohloubení i ve vás, když začnete učit jiného, který je otevřený, a nemusí to nutně být příbuzný, nebo přítel, může to být někdo, koho jste náhodou potkali někde v čekárně nebo kdekoli. Takže ta pravda prochází skrze vás, a ve vás se prohlubuje, protože tím, že učíte, se sami učíte. Ale může to být tak, že s lidmi kolem vás taková situace ještě nepřišla, a nebyla položena pravá otázka, a pak je pouze frustrující snažit se učit lidi, kteří nejsou připraveni, nebo v situaci, která ještě není ta správná. V takovém případě je lépe se chovat tak, jak praví Buddha: zachovat vznešené mlčení, a místo snahy něco vysvětlovat prostě žijete to učení, čili přijímáte ostatní lidi takové, jací jsou v té chvíli. A vy tam reprezentujete přítomnost. Existuje také taková věc jako tiché učení nebo učení beze slov. K tomu dochází, kdykoli jste v nějaké situaci přítomni.
A to je další způsob, jak skrze vás může probíhat učení. Nemusí to být slovně, protože lidé třeba ještě nejsou připraveni slyšet slova. Může to být tehdy, když naprosto přijmete, jací jsou lidé právě teď, nežádáte, aby byli více otevření, nežádáte, aby vás chápali, nežádáte je, aby si nevytvářeli ty problémy, které si sami dělají. Musíte být naladěni na to, abyste viděli, kdy je situace pro slova, protože padla správná otázka nebo je správná situace. Někdy není situace k tomu, abyste něco říkali, ale vždycky můžete být přítomni. A to je také učení. A je to takové učení, které neprochází přes ego druhé osoby. Když použijete slova, může se stát, že vyvolají reakci v egu té osoby. Pak začnete diskutovat, a z toho nic dobrého nevzejde. Ten člověk se ještě hlouběji zahrabe do svého stanoviska nebo mentální pozice.
Takže musíte být trpěliví, situace vám řekne, jestli je vhodné, abyste použili slova, nebo abyste tam byli jen jako přítomnost, protože ta osoba zatím nemůže snést nic více. A někteří lidé nikdy nebudou připraveni, po celou dobu, co je budete znát, ne každý je pro to připraven, a může se stát, že když budete procházet procesem probuzení, někteří přátelé prostě zmizí z vašeho života, dojde k nějaké změně. Příbuzní z vašeho života nezmizí, protože jsou to příbuzní, takže se s nimi budete scházet na rodinných oslavách a budete rok za rokem poslouchat, jak povídají možná pořád ty samé věci.
Jedním z aspektů tohoto učení je, že lidé, kteří nejsou pro nic více připraveni, mohou být v některých případech ochotni věnovat pozornost pocitům uvnitř v těle, nic jiného. Pokud je situace vhodná. Nejde si naplánovat, že příště někoho naučíte něco o vnímání pocitů uvnitř v těle. Ale když je vhodná situace, vyplyne to přirozeně. Můžete učit i babičku nebo dědečka vnímat energii uvnitř těla bez jakýchkoliv esoterických slov nebo duchovních slov, proti kterým by asi měli námitky, jejich ego by mělo námitky. Jenom možnost cítit živou energii uvnitř těla.
I lidé, kteří jsou velice zatíženi myslí vyrábějící problémy, kteří si stěžují, že nemohou přestat myslet na své problémy, i těm můžete říci, když mně se někdy něco takového stane, a probudím se v noci, a vidím, že je zbytečné ten problém teď řešit, tak obrátím pozornost nejprve do svých rukou, pak do nohou, pak prociťuji celé tělo, a najednou přestanu myslet na své problémy a cítím se dobře, je to pěkné být naživu. To je taková velice základní věc, kterou mohou přijmout i lidé, kteří jinak odmítají i náznak něčeho duchovního :-)) – i ti mohou být schopni tohle přijmout. Protože to zní velmi reálně, je to tělo, tak to musí být reálné.
Takže to je velmi choulostivá věc, když se s vámi stane velká změna a chtěli byste to hned každému sdělit, je třeba odolat tomu pokušení. Ne každý to chce slyšet právě teď. Počkejte na správnou situaci, na správnou otázku. A pak dojde k učení.

Nejhlubší pravda lidské existence