Nakolik máme svůj život pod kontrolou?

Eckhart Tolle: Nakolik máme svůj život pod kontrolou?

Z Eckhart Tolle TV, září 2012

Překlad: OrgoNet

Posluchačka: Měla jsem dvě otázky, a jednu z nich už jste zodpověděl … Takže, nakolik máme svůj život pod svou kontrolou? Potřebujeme si plánovat svou budoucnost, nebo jen důvěřovat tomu, co je, a mít víru, že se vše stane tak, jak se má stát?

Eckhart Tolle: OK, často se stane, že jedna odpověď pokryje dvě otázky … možná existuje i univerzální odpověď, která pokryje všechny otázky (:-)))

Budete-li se snažit mít pod kontrolou budoucnost svého života, bude to dost frustrující, mít pod kontrolou to, co se stane. Ale můžete kontrolovat, nebo ani ne tak kontrolovat, ale převzít odpovědnost za přítomný okamžik. Za svůj stav vědomí v tomto okamžiku.

Můžete dát pozor, jaký je stav vašeho vědomí v tomto okamžiku. A můžete třeba zjistit, že váš stav vědomí v tomto okamžiku je stav nikoliv úplné identifikace s myšlením nebo vaší emocionálními pohyby, ale že tam je jistá identifikace s myšlenkami a formou, čili dysfunkční stav, setrvávání v negativitě. Jakmile si to uvědomujete, už to není totálně dysfunkční. Totálně dysfunkční znamená, že jste totálně identifikováni s myšlením, a nevíte o tom. V extrémních formách jsou lidé doopravdy šílení, ale vůbec netuší, že jsou šílení. Ale když víte, že jste šílení, tak nejste úplně šílení. Když víte, že se ztotožňujete s negativním stavem, třeba že máte strachuplné myšlenky, co by se mohlo stát, co se pravděpodobně stane, co byste mohli ztratit, třeba zaměstnání, nebo máte myšlenky o minulosti, tak pokud si uvědomíte, že se to děje, tak v tom je samozřejmě už jistá přítomnost. Pak můžete převzít odpovědnost, být bdělostí, uvědomělostí, a nebýt myšlenkou. Uvědomělost, to je ztotožnění s přítomností, to je to, co skutečně jste. Vy jste uvědomělost.

Takže, převezměte odpovědnost za tento okamžik, berte ho správně, což znamená, buďte v jednotě s tím, co je v tomto okamžiku. Cokoli se vyskytuje kolem vás, je takové, jaké je. Není ve vás žádný odpor k tomu, co je. Žijete ve stavu ne-odporu, jste v jednotě s tím co je zvenčí, i uvnitř. Pokud je uvnitř emoce, také je to to, co je. To vám řekne bdělost. Musíte přijmout to, co je zevně i uvnitř, jinak trpíte. Takže, přijmete to, co je, stanete se prostorem pro to, co je. A to je jediný rozdíl mezi obyčejným člověkem a duchovním mistrem. Ten je zajedno s jsoucností tohoto okamžiku. Například zenový mistr, který je v naprosté jednotě s čímkoli, co se vyskytne. Nejsou k tomu potřeba žádné znalosti. Ale to, co je třeba v tomto stavu jednoty, přijde z této jednoty.

Když tedy převezmete odpovědnost za přítomný okamžik, tak se budoucnost o sebe samozřejmě postará sama. Protože to není nic jiného než další přítomný okamžik. Neboli jeden věčný přítomný okamžik. Budoucnost jako taková neexistuje. To dobře víte, protože jste se s ní nikdy ještě nesetkali. Ani nikdo jiný. Nic takového jako budoucnost neexistuje, je to jenom myšlenka.

Budoucnost nemůže být víc než myšlenka. Jinak byste ji už někdy zažili. Musela by nějak přijít. Ale nemůže, protože je to budoucnost. (:-))) Takže budoucnost existuje pouze ve formě myšlenky. Snažíte-li se mít kontrolu nad svou budoucností, tak jste v pasti určité mentální formy, ale nevíte to, a samozřejmě, ovládat budoucnost je nemožné. Ale můžete převzít odpovědnost za přítomný okamžik, a budoucnost se o sebe postará sama. Je taky nějaké takové přísloví, něco jako „Postarej se o dnešek, a zítřek se o sebe postará sám“. (:-)))

A ke druhé části otázky: máme důvěřovat, že všechno se stane tak, jak má? Mocnou vírou je myšlenka, že cokoli se děje nyní, je dobré. Důvěřujete v jsoucnost. Protože formu, kterou má nyní přítomný okamžik, přinesl celek vesmíru. Všechno, co se děje ve vesmíru, má nesčetné příčiny. Kdybyste se snažili je zpětně vystopovat, museli byste se dostat až k počátku stvoření. Takže, jakákoli forma existuje nyní ve vašem vědomí, je tam proto, že celek vesmíru tuto specifickou formu vytvořil. Ta nebude trvat věčně, ale v této chvíli má tuto formu. A vy důvěřujete tomu, co je, a neptáte se: Proč se mi to děje? Co jsem udělal, že jsem si to zasloužil? Proč se špatné věci stanou vždycky mně? To není fér! Kéž bych tak byl někde jinde! Kéž bych tak byl někdo jiný! Kéž bych nemusel žít s těmito lidmi! Kéž bych měl jiné zaměstnání! Můžete si i dát nálepku na auto: Radši bych byl na rybách/na golfu! - Před pár týdny jsem navštívil Ram Dase v jeho domě na Maui, a ten má na svém autě nálepku: Radši bych byl tady a teď! (:-)))

Tady to „radši bych“ je jeden z mnoha způsobů, kterými mysl popírá přítomný okamžik a vytváří z něho utrpení. Někde jsem napsal: přijměte každý okamžik, jako byste si ho zvolili. Každý okamžik vlastně znamená tento okamžik, protože vždycky je jen ten jeden přítomný okamžik. Takže: Přijměte tento okamžik, věčné teď, jako byste si jej zvolili. To je stav jednoty s jsoucností tohoto okamžiku, života. Neříkám lidem: „Když se vám stalo tohle, tak jste si to na nějaké úrovni zvolili“. To jim neříkám. To je učení New Age. Možná to není zcela chybné, ale neříkám to, protože je nechci rozzlobit. (:-))) A není to úplně správné.

Více pomáhá, když se řekne: „Přijměte to, jako byste si to zvolili.“ Pak nemusíte přesvědčovat sami sebe: „OK, tak mám tuhle nemoc. Zvolil jsem si to. Ale proč jenom? Proč?“ Nebo cítíte extrémní vinu: „Propadl jsem. Hluboce jsem propadl. Musel jsem udělat něco opravdu hrozného, když po deseti letech meditace jsem dostal tuhle nemoc. Proč?“ V některých učeních, která jsou jinak krásná, se klade takový důraz na aspekt fyzického uzdravování, že je to poněkud nevyrovnané, a každý, kdo se jimi řídí, a dostane nějakou nemoc, okamžitě cítí vinu. To vytváří další velký problém, ještě navíc k jeho nemoci. „Nejsem dost dobrý.“ Takže, tohle nepotřebujeme. Vše, co potřebujeme, je přijmout přítomný okamžik, jako bychom si ho zvolili.  A sledovat, jak se život pro nás vyvíjí, rozvíjí, rozplétá.

Při této praxi nemůžete nic ztratit. Řekněte si třeba jenom na jeden den, nebo půl dne: „Dobrá, vyzkouším to. Cokoli přijde, cokoli se objeví, každá osoba, každá situace, každá událost, okamžitě se s tím vnitřně sjednotím, jako bych si to zvolil, ať se stane cokoli. Budu to praktikovat v příštích třech hodinách.“ Možná že to tři hodiny nevydržíte. Vy, co jste tady, pravděpodobně ano, ale někteří lidé spíš ne. A sledujte, jak vnímáte život, jaké je to, když vaše vědomí je ve stavu přijímání. Uvidíte nesmírné zlepšení, nejen v tom, jak se cítíte, ale i v tom, jak se k vám věci odrážejí zpět, od ostatních lidí. Když budete v opravdové jednotě s tím, co je, uvidíte zlepšení i v tom, jak se ostatní lidé chovají k vám, i v tom, jak se vám dějí události, i když ne možná tak okamžitě. A je to opravdu zázračná věc, kterou můžete prožít. Ale k tomu bude třeba trochu víc než tři hodiny. (:-))) Ale abyste vyzkoušeli, jak to chutná, začněte jednou hodinou, nebo aspoň deset minut … (:-)))

Je-li místo, které nemáte rádi, řekněme hlučný provoz ve městě, nebo supermarket, nákupní centrum (někteří lidé milují nákupní centra, tak ti použijí něco jiného), prostě místo, kde jste neradi, řekněte si: „OK, přijímám tohle místo, jako bych jsem si ho zvolil. Ten hluk, ti lidi, to okolí.“

Někdy, když trénujete „jako bych si to zvolil“, se vaše myslící mysl zpomalí, a otevře se něco, co je hlubší než myšlení. Je to bdělost, uvědomění. Protože když není o co se hádat, tak mysl nemá tak moc o čem přemýšlet. Když nejste v neshodě s přítomným okamžikem. A vaše ego se začne sfukovat, protože nemáte nic, na co byste si mohli stěžovat. Když si ego nemá na co stěžovat, začne se sfukovat. A samozřejmě může zareagovat, protože si všimne, že slábne. A než si toho všimnete, začne: „Já to tu nesnáším!“ Může přijít zpátky a zase se vás zmocnit. Ale to je v pořádku, to vše je součástí cvičení.

Takže, nejsilnější je samozřejmě jednota s přítomným okamžikem.

Ale druhá věc: kdykoli něco děláte, nedělejte to primárně jako prostředek k nějakému cíli. Zkuste, jestli ta činnost může být pro vás cílem sama o sobě. Jednoduchý příklad: Jdete nebo jedete autem do supermarketu na nákup. Ta chůze nebo jízda autem není méně důležitá než dostání se do supermarketu. A chození po supermarketu není méně důležité než dokončení nakupování. A pak cesta s nákupem domů, zpáteční cesta, není méně důležitá než příjezd domů.

To je staré vědomí, nevědomost, že příští okamžik je vždy důležitější než cesta k němu. Vždycky máme něco v cestě, co nám překáží, abychom se tam dostali. Takže, když jedete do supermarketu, vadí vám cesta v autě. Když jste v supermarketu, vadí vám nakupování, abyste se dostali odtud pryč, protože už chcete být doma. A když jedete zpátky, taky vám to překáží, protože už chcete být doma, a až budete doma, bude překážet zase něco jiného.

Takže, vždycky chcete, aby vám něco ustoupilo z cesty, co možná nejrychleji, protože to není naplňující. Samozřejmě, ani příští věc nebude naplňující, protože mysl je nastavena tak, že přítomný okamžik není naplňující. Nikdy není dost dobrý, ten příští je vždycky lepší.

Takže, to znamená, nebrat konání jako prostředek k cíli, ale brát ho samo o sobě jako cíl. A to je spojeno s praktikováním sjednocení s přítomným okamžikem. To je jeho aktivní součást. Jeho pasívní součást, zdánlivě pasívní, je prostě přijmout jsoucnost všeho, co nastane v přítomném okamžiku. A takto můžete mít pod kontrolou svůj život. Vašemu egu se bude zdát, že váš život je naprosto mimo kontrolu …

Posluchačka: OK, zkusím metodu „jako bych si to zvolila“, až se můj teenager zase bude se mnou hádat ...

Klid je vaše priorita

Díky čtenáři za odkaz na video s českými titulky.

Další videa s Eckhartem Tolle, která přeložil petadelfler: http://www.youtube.com/playlist?list=PL39ED250E20821F5B&feature=plcp

Rozhovor s Geneen Roth 3

1. část rozhovoru zde: http://orgo-net.blogspot.com/2012/04/eckhart-tolle-rozhovor-s-geneen-roth-1.html
2. část rozhovoru zde: http://orgo-net.blogspot.com/2012/05/eckhart-tolle-rozhovor-s-geneen-roth-2.html

Geneen: Zdá se, že pro vás se probuzení – to velké probuzení, to „příští ráno“, - odehrálo najednou. Tu kapitolu vaší knihy Síla přítomného okamžiku jsem četla mnohokrát. A to byla zase jiná zkušenost než moje. Cítit tu živou bdělost, a už nikdy nemuset jít zpátky, abyste zkoumal cokoliv ze své minulosti. Nechat jít bolest a utrpení, o kterém jste mluvil.

Eckhart: Ano, to je pravda. Bylo to odtotožnění od mysli, od myšlení, a také od emocionálního pole. Nebylo to potlačení ani nic podobného, jen kolem toho všeho velký prostor. Nicméně integrace stavu přítomnosti do života a jeho ovlivnění nějakou chvíli trvalo. A to se nezmiňuji o pochopení toho, co se vlastně stalo. Neměl jsem ani tušení, co se stalo, jen jsem si uvědomoval, že jsem v klidu. Vůbec jsem nevěděl proč, jak si to vysvětlit, a trvalo několik let, než jsem doopravdy pochopil to odtotožnění od mysli. Neměl jsem ani tušení, že se to stalo. Jenom jsem cítil hluboký mír, aniž jsem věděl proč. Nezměnilo to okamžitě všechno, co jsem v životě dělal. Bylo to, jako by moje staré já, zejména vnější konání, mělo jakousi setrvačnost.

Takže jsem pokračoval v tom, co jsem dělal, byl jsem stále v akademickém světě, pak jsem začal dělat Ph. D., aniž jsem věděl, že už to dávno není cílem mého života. Ale starý způsob života měl setrvačnost, a než se vyčerpala, a pak jsem teprve pocítil, že je rozpor mezi tím, co dělám a mým vědomím, tím, kdo jsem. A to mi umožnilo vystoupit z toho, kde jsem byl, opustil jsem akademický svět a odešel do nicoty, neměl jsem zaměstnání, peníze ani nic, ale byl jsem šťastný. A ani pak to ještě nebylo zcela integrováno. Dva roky jsem se jen tak potloukal, ale pak jsem musel hledat nějakou práci. Nevěděl jsem, co dělat, o co se ucházet. Dokonce jsem se ucházel o zaměstnání v bance, i na univerzitě, protože jsem se musel nějak živit.

A na univerzitě byl moudrý profesor, jeden z těch, co se mnou dělali pohovor. Odpovídal jsem spontánně na otázky, které mi dávali, a ten starý profesor si asi něco uvědomil, protože na konci pohovoru se mě zeptal: „A co chcete doopravdy dělat?“ (:-))) Pro mě to byl velký vhled, sám vesmír mi řekl  něco skrze něj.

A pak se mě lidé začali příležitostně na něco ptát, říkat mi o svých problémech, a já jsem začal něco říkat, a ani pak jsem si hned neuvědomil, že tohle je to, co mám dělat. Uplynula nějaká doba, než jsem si řekl: „Aha, já mám dělat to, co už dělám.“

G.: Takže v každodenní interpretaci, dělat to, co srdce miluje, co přichází přirozeně ... Než jsem začala učit - už jsem o tom trochu psala v knize Ženy, jídlo a Bůh - myslela jsem si, že mám jít na lékařskou fakultu. Měla jsem maturitu, a nevěděla, co dělat, a řekla jsem si, že mám být lékařkou. Jenže jsem nesnášela chemii a fyziku, vůbec jsem tomu nerozuměla, ale pořád jsem si myslela, že mám být lékařkou – až do toho velkého probuzení, jak jsem říkala. Řekla jsem si: „Aha, s jídlem se to dá dělat jinak“,  a pomyslela jsem si, že o tom budu říkat lidem. Neměla jsem zaměstnání, ani peníze, žila jsem jako chůva u přítelkyně ve sklepě, starala jsem se o její dvouletou dceru, a pořád jsem měla nadváhu, asi o 30 – 35 kilo více než vážím teď. Ale věděla jsem, že jsem něco našla, anebo lépe, že něco si našlo mě. Chtěla jsem to dát lidem vědět.

Tak jsem se rozhodla dát do novin inzerát: Skupina na podporu impulzívních jedlíků. Může přijít kdokoliv, kdykoliv. A chtělo přijít mnoho lidí, takže moje přítelkyně mi řekla, že to můžu udělat v jejím domě. A já jsem se rozhodla, že si nechám udělat trvalou na vlasech, protože jediná hubená věc na mně byly vlasy, tak jsem chtěla mít trvalou, abych měla pořádné kudrnaté vlasy. A byla to trvalá, co se suší vzduchem, takže jsem musela spát přes noc v natáčkách, a když jsem si šla další den nechat sundat natáčky, to byl den, kdy jsem měla učit první skupinu, u kadeřnice na dveřích byl nápis: Musela jsem na náhlou operaci, nesundávejte si natáčky z vlasů až do zítřka. Takže jsem musela začít mou úplně první výuku mnohem tlustší, než jsem teď, s opravdovou nadváhou, měla jsem na sobě uprostřed prosince letní šaty, protože jsem neměla žádné šaty, co by mi padly, a musela jsem stát před obchodem s lihovinami a ukazovat lidem parkování, protože jinak by nenašli místo. Takže jsem tam stála, natáčky ve vlasech, před obchodem s lihovinami, mávala jsem na všechny a říkala jim: „Ahoj! Já vám pomůžu zbavit se impulsivního jedení!“ (:-))))))

A lidé s křikem neutekli, zaparkovali, a pak jsme pár let zůstali spolu. To všechno se stalo více či méně organicky, ale od toho, že jsem nevěděla, co se bude dít, jsem náhle věděla, co mám dělat a co mám ráda.

E.: To je dobrý ukazatel pro mnoho lidí. Mohla byste vyjádřit několika slovy, co je příčinou každé závislosti? Zdá se, že mají všechny společnou příčinu. Mohl bych to říci svými slovy, jak to vidím, ale rád bych to slyšel od vás, co je závislost, závislé chování, nutkavé chování, obsese, jaká je jeho základní příčina a jak to překonáváte?

G.: Myslím, že obsese a závislost jsou velká slova, a já je většinou neužívám, protože si myslím, že nálepky lidi moc postraší  - oni se pak sami nálepkují, a bojí se té nálepky. Takže ta slovy obvykle nepoužívám. Slovo obsese používám snadněji než závislost. To, co jsem přímo zažívala na sobě, a vidím i na svých studentech, je, že ve vaší mysli je nějakým způsobem „změněn kanál“, a mysl vám říká, že nesnášíte to, co se přes vás řítí. Také   z toho vyvstává  přesvědčení: Já nemohu být s tím, co je právě teď tady. Musím to změnit, napravit. Když si dovolím to cítit (za to si doplňte svůj problém), nebudu schopen snášet tu bolest, budu naštvaný.“

Na začátku „léčby“, když má takový člověk zůstat tichý, neví, jak na to – pokud už nejste aspoň trochu seznámeni s tichostí, tak jste stále naštvanější a úzkostnější, neklidnější, a dokonce panikaříte. Nevíte, jaké to je. Takže si myslím, že jde o deficity, které cítí mnozí z nás, založené na minulosti, a které patří do našeho podmíněného chování a názorů. A mnozí si neuvědomují, že jsou naprosto ztotožněni s těmito deficity z minulosti. Totálně.

Ty věci cítíme jako nesnesitelné. A tak saháme po něčem vnějším, třeba po jídle, abychom je změnili. Nebo abychom je necítili. Pomohou nám, abychom se buď cítili více živí. V okamžiku, kdy si dáte jídlo do úst, jenom ten první okamžik, to je „mňam“ – vaše pozornost, vaše bloudící mysl odejde od čehokoli k „ach, to je dobrota“. Takže na okamžik dojde k uklidnění, přestane to, co vám způsobuje tolik bolesti. Nebo o čem si myslíte, že vám způsobuje bolest.

E. Jeden psychoterapeut řekl, že lidé nedokáží tolerovat ani malý kousek utrpení. Dítě potlačuje utrpení, protože nemůže jinak. A co je pro dítě obrovské utrpení, to je pro dospělého relativně malé utrpení.  Ale vzorec „nemohu si dovolit, abych to cítil, nesmím se na to dívat“ je vzorec, který pochází z dětství. Ale pro dospělé už to neplatí. Pro dítě to má smysl, aby to dělalo, perfektně to funguje. Ale pro dospělého je to dysfunkční chování. Ale jakmile si dospělý uvědomí „vždyť to není tak zlé, mohu tomu vlastně dovolit, abych to cítil, mohu tomu věnovat bdělou pozornost“, to je ten krok k překonání.

G. Ano, přesně tak. Jde o to pochopit, že často vidíme, cítíme a prožíváme bolest tak, jak jsme to dělali jako děti, kdy jsme neměli na výběr. Tak jsme ji zablokovali, aby mlčela, aby nás více netrápila, abychom s ní nemuseli bojovat. Ale dospělý člověk má na výběr. A jedna z možností je začít se zajímat a být zvědavý na to, co se děje, a tím získat bdělou pozornost. A bdělá pozornost a nutkavé jednání nemohou existovat v jednom prostoru. Jakmile se stanete zvědavými na to, co se tu děje, už je v tom bdělost. Už vidíte, že jste tu vy a ta věc, které říkáte moje bolest, a můžete vidět, že bdělost je větší než to, čemu říkáte nebo o čem si myslíte, že je to nesnesitelné. Je to tak nesnesitelné, že musíte jíst, abyste na to nemysleli.

E. Bdělost je nejen větší než bolest, ona je větší než celý váš pojem o svém Já, který založený na vaší mysli. Pocit toho, kdo jste, byl předtím založen na vaší hlavě, takže jste si sami vyprávěli, kdo jste. Všechny ty názory, to jsou jen myšlenky, ale existuje široký prostor, dá se říci, že uvnitř vás. Nejprve je to pociťováno jako široký prostor uvnitř vás, ale je to transcendentní šíře, jde to daleko za vše. Teologové říkají, a je to ve skutečnosti dosti hluboké, že Bůh je imanentní a transcendentní. Imanentní znamená, že sídlí uvnitř vás, jako Já, a transcendentní – je něco, co je naprosto nepoznatelné, daleko za vším, co je svět forem. Je to átman i brahman. Je to skutečná jednota. A to je právě ono. Proto název knihy Ženy, jídlo a Bůh, protože to přímo vede k uvědomění Boha. Já často slovo Bůh nepoužívám ...

G. Já taky ne, a přesto jsem to dala do názvu knihy (:-)))

E. A podtitul knihy je „Neočekávaný průchod téměř k čemukoli“. To je nádherné.

G. Nechtěla jsem tam dávat „ke všemu“, ale opravdu si myslím, že je to ke všemu, protože učitelé zenu říkají, že způsob, jak děláme cokoli, je způsob, jak děláme všechno. A tak když se podíváte na způsob, jak jíte, nebo jak vedete své vztahy, když všechno děláte s podtextem myšleky „nic není dost“, tak se přejídáte. To, co opravdu chci, je nemožné, tak si aspoň sním tyhle šťouchané brambory. Nebo, zase jsem zklamal.

E. Já mám přítele, co má nadváhu. Žije v Anglii. Říká vždycky: "Měl jsem perný den, zasloužím si odměnu."

G. Ano, je to tak. Chození kolem a kolem ... ale já bych se zeptala: Co se stane, když si dáte tu odměnu? Opravdu to něco zlepší? Protože když to sníte, pak si uvědomíte: Ach jo, já jsem si myslel, že s tím odejde moje utrpení, ale místo toho jsem si ho zdvojnásobil. Protože pořád mám to, kvůli čemu jsem měl perný den – ten neodejde, když sníte tabulku čokolády – ale pak se do toho vloží vaše mysl: „Ach jo, snědl jsem celou čokoládu, co teď s tím budu dělat, bla bla bla ... (:-)))

E. Možná bych měl sníst ještě jednu, jestli by se to nezlepšilo (:-)))

G. Přesně tak!! Já jsem si vždycky říkala: V pondělí začnu dietu. A měla jsem digitální hodiny, a bylo 11.30, 11.56, a já jsem pořád jedla, protože dietu jsem měla začít až ve dvanáct. Musím se najíst teď, protože zítra už držím dietu. (:-))) (56)

(Pokračování)

Rozhovor s Geneen Roth 2

První část rozhovoru: http://orgo-net.blogspot.com/2012/04/eckhart-tolle-rozhovor-s-geneen-roth-1.html

Geneen: Ano. A myslím, že to je skutečně podstata toho, co bylo mou přímou zkušeností. Po dlouhou dobu svého života jsem myslela jenom na jedno, a nebyl to světový mír ani dobro pro Zemi, ale abych se zítra probudila štíhlá. (:-)) Tak to bylo. Žádné ušlechtilé přání. (:-)) Protože jsem si myslela, že moje utrpení pramení z toho. Že kdybych nebyla tlustá, byla bych šťastná.

Eckhart. A jak jste si uvědomila, že to tak není – přišlo to najednou nebo postupně?

G. To je dobré, já jsem se vás chtěla zeptat na totéž. (:-))) Tak já odpovím první. Pro mě a pro můj život to byl největší zlom. Já už jsem si plánovala, jak se zabiju. Pár let předtím jsem pracovala v krizovém centru jako poradkyně pro sebevrahy – takže jsem věděla, že když se dostanete do bodu, kdy máte metodu a čas, tak je to skutečně vážné.

E. To by byla hrozná rána pro lidi, kterým jste radila ohledně sebevraždy – jejich poradkyně spáchala sebevraždu. (:-)))) To je jako psychiatr, který se dostane do blázince (:-)))

G. Ano. Je to tak. Lidi mě sledujou, když někam přijdu, třeba do restaurace, a tam někdo zná mou knihu, tak se všichni dívají, co jím. Nejí příliš mnoho? Stojí přitom? Sedí přitom? Nechává zbytky? Ano, tak to je.

E. Na mě se také dívají: Proč pijete kávu? Proč chodíte do Starbucks? Někdy tam chodím, vypiju jeden nebo dva šálky za den ...

G. A to kvůli své představě, jak by to mělo vypadat ... Ale zpět k vaší otázce, i k mojí otázce ... Já jsem tedy během svého života mnohokrát hubla – většinu času jsem měla nadváhu, ale nějaký čas jsem byla taky anorektická a vážila jsem asi 40 kg.

E. Říkáte v knize, že jste ztratila a nabrala 500 kg. Tedy ne všechno najednou ... (:)))

G. Ano, to je typická věc pro lidí, kteří jsou nutkaví jedlíci. Ale i když jsem byla anorektická a podívala jsem se do zrcadla, viděla jsem tuk ... Říká se, že když se díváte na svět rozbitými brýlemi, svět vypadá rozbitý.

E. Ano. Já jsem se taky zmínil o anorexii, myslím v Nové zemi, že místo aby člověk viděl své tělo, vidí obraz svého těla, který má ve své mysli. Takže, problém je to, že je v pasti své mysli.

G. Ano. Takže, pár dní před tím, co jsem měla naplánováno, že se zabiju, to přestalo. Došlo k onomu průlomu, a už se to nikdy nevrátilo zpět. Už jsem nikdy nedržela další dietu, nikdy jsem nemusela jíst, když jsem neměla hlad. Občas jím víc, než moje tělo chce, ale nikdy jsem se nevrátila k názoru, že budu navždy šťastná, když zhubnu. V tom momentě jsem prostě přestala bojovat a přestala jsem chtít být jiná, než jsem byla. Uvědomila jsem si, že předtím jsem si myslela, že závislost na jídle je to, co je na mně špatné, ale uvědomila jsem si, že možná je to to, co je na mně dobré. A že bych se měla pokusit poslouchat, co se mi to snaží říci. A nějakým způsobem to přivítat a ne s tím bojovat. Vím, že vy říkáte, že když člověk přestane klást odpor, bojovat, chtít, aby něco šlo pryč, tak se otevře prostor.

E. Ano. Takže to byl pro vás ten průlom. A je to dobrý příklad, jak se překážka stane průlomem. 

G. Ano. To, o čem si myslíte, že je to pro vás ta nejhorší věc, je vlastně branou k nečekané radosti, obrovské radosti. Většina lidí tomu nevěří, zejména pokud jde o váhu, bojují s váhou a říkají: Ale Geneen, podívej se, já ani nevyjdu do schodů, dochází mi dech, já opravdu potřebuju zhubnout 15 kilo. Možná jsem jediný na celém světě, ale pro mě je to jinak.“ A já jim říkám, jak jsem dostala dopis od jedné z těch, co si jsou ve spolku „hlídačů váhy“, která napsala: „Zhubla jsem 5 kilo, a pořád si připadám jako ubožák.“ (:-))) Je to tak, ztráta váhy to nespraví ...

E. A to samozřejmě platí téměř pro cokoli, o čem jste si řekli, že to vyřeší vaše problémy,  odstraní vaši nešťastnost, nebo vás učiní šťastnými. Když to získáte, vidíte, že nedělá, co to mělo udělat ... Kdosi to řekl takto: „Jsou dva způsoby, jak být nešťastný: Jeden je nedostat, co chcete, a druhý je dostat, co chcete.“ (:-)) A to platí tak dlouho, dokud neumíte žít v přijímání, v jednotě, v souladu s tím, co je, poddat se tomuto okamžiku takovému, jaký je. Ať získáte cokoli, neučiní vás to šťastnými.

G. Já jsem tohle prožívala velmi silně. Říkala jsem si, kdybych neměla ty kila a byla štíhlá, pak bych byla šťastná. A můžete si říkat cokoli, kdybych tak měl, tělo, vztah, peníze, zaměstnání, dům, úspěch, na tom nezáleží.

Eckhart: U mnoha lidí jejich pocit identity je spojen s tím, co pokládají za své problémy. Buď věci, které v životě postrádají, nebo věci, kterých se chtějí zbavit, jedno či druhé. Musím získat toto, abych se cítil naplněn a šťasten, anebo se zbavit něčěho, abych byl naplněn a šťasten. Takže pohybovat se v tomto kruhu problémů mysli se stává pro mnoho lidí centrem jejich osobní identity. Já a moje problémy. A lidé se dívají na sebe samé jako na problém, který musí být řešen. Zmínila jste to v knize, dívat se na svůj život, jako by to byl problém, který vyžaduje řešení. To je docela zajímavý stav vědomí, ale když už to můžete vidět, tak to vidění je již počátkem změny: Aha, tak tohle dělám se svým životem. To je počátek příchodu bdělosti.

Geneen: Ano, je to tak. Pro mě se to tak stalo s jídlem. Přestala jsem držet diety a přestala jsem vést válku uvnitř sebe. Přestala jsem se snažit napravit. A začala jsem rozumět sama sobě. A také to znamenalo zkoumání mnoha vzorců chování, které jsem měla ve svém životě. Byla jsem velmi identifikována se svou minulostí, se zneužíváním. Já jsem totiž zažila hodně zneužívání, fyzické i sexuální, a měla jsem velmi silné tělo bolesti, jak vy tomu říkáte. Bylo velmi obtížné se od něho odpoutat. Nebylo obtížné odpoutat se od vzorce jídla, z nějakého důvodu. Ale pokud jde o ostatní, musela jsem se vracet zpět po mnoho let. A stále ještě to do jisté míry dělám, když cítím, že něco je hodně velkého v prostoru. Víte, říkám tomu fenomenální loyalita k utrpení (:-)).  Vím, kdo jsem, protože trpím.

Mám přítele, který se ráno probudí a řekne: „Něco je špatně, na koho to mám svést?“ A já se někdy taky tak cítím. Na koho to svedu? Na sebe, na někoho jiného? Je třeba někoho obvinit, je to takové přitahování k negativitě a k utrpení.

A pro mě jsou chvíle, kdy mi nestačí něco označit jako bolest či utrpení, ale musím to zkoumat. Pak se to stává tenčím a tenčím a já začnu rozumět – ano, to je něco, co se mi stalo, hněv, smutek, osamění, nuda, je to tak jak jsem si myslela. Není to story, kterou si sama vyprávím, je to přímý pocit zkušenosti smutku, který ještě cítím. A to už teď umím snášet. Jaké to je, když to cítím ve svém těle.

Zajímalo by mě slyšet od vás, jak poznáte, že jste úplně chycen ve své mysli, a jak poznáte, že nejste chycen v mysli. (37.21)

Film: Praktikování přítomnosti

http://youtu.be/cM2R_GxndDw



Další videa s Eckhartem Tolle, která přeložil petaderfler: http://www.youtube.com/playlist?list=PL39ED250E20821F5B&feature=plcp

Rozhovor s Geneen Roth 1

Povzbuzující čtení na neděli. Moje oblíbená přednáška z dubnového vydání Eckhart Tolle TV. 
Eckhart hovoří s autorkou bestsellerů Geneen Roth. Úžasný zážitek, koncert dvou osvícených duší, je to vtipné, veselé, lehké, prostě přímo ze zdroje. Nic dalšího k duchovnímu vývoji mi netřeba.
Záznam má 112 minut, tohle je počátečních 20, a dál je to čím dál lepší, doufám, že toho přeložím co nejvíc.

Eckhart Tolle: Rozhovor s Geneen Roth

Eckhart Tolle TV, duben 2012

Překlad: OrgoNet

Eckhart Tolle - Úvod:

Jak víte, prociťování celého energetického pole těla pomáhá být v přítomnosti. Takže přítomného okamžiku se zmocníte tak, že se zmocníte těla, neboli obydlíte tělo. Přítomnost je jev týkající se celého těla. Jde hlouběji než fyzické tělo. Je tam oživující přítomnost, kterou můžete cítit, jak proniká celým energetickým polem. A ještě zbývá dost pozornosti, kterou věnujete svému okolí, abyste se dívali a poslouchali, a přesto byli zakořeněni v prostorné přítomnosti. V bytí, dá se říci. Zakořeněni v bytí. A pak je dělání méně problematické a nevytáhne vás zcela ven ze sebe samých. 

Chvíle, kdy začnete dělat – a myšlení je také druh dělání – je kritickým bodem pro mnoho lidí, kteří jsou již schopni být přítomni v chráněném prostředí, jako zde, nebo doma, v místnosti. Chráněné prostředí je pro přítomnost jako skleník, kde pěstujete rostliny, aby nebyly vystaveny živlům, protože by rychle zahynuly. V našem případě živly jsou obtížné situace denního života. A v naší metafoře rychle zahynout znamená, že rychle ztratíte přítomnost. 

Nemusí to být ani těžká situace, stačí chvíle, kdy začnete mluvit s lidmi, diskutovat o něčem, a ihned jde veškerá pozornost do hlavy, do myšlenek, a tak už nemáte obsazeno tělo, ale jste obsazeni svými myšlenkami. (:-))) Jiné slovo pro obsazení je ovládnutí. A výsledek je, že ztratíte to, co jste, že se identifikujete s myšlenkami, svým scénářem v mysli, a to se stává vaším já. A to znamená téměř nepřetržitý stav neklidu, úzkosti, obav, starostí, tísně, frustrace z toho všeho. Protože většina věcí se neměla stát, nebo alespoň ne takhle, ale jinak. Mysl vám řekne, že nějaká věc vás učiní šťastnými, ale s ní vždycky přijde i něco jiného, co nebylo plánováno. To je ta stinná stránka.

Takže, namísto abyste byli ovládáni, obsazeni, okupováni svou myslí, okupujte své tělo. A pak, když chcete, můžete jít ven a okupovat Wall Street. (:-))) Ale až půjdete okupovat Wall Street, nebo nějakou jinou ulici, aniž máte obsazeno své tělo, to znamená, aniž jste přítomni, pak nebudete součástí řešení, ale součástí problému. (:-))) To se stalo v historii mnohokrát, že revolucionáři, nebo kdokoli to byl, měli nádherné záměry, ale stali se součástí problému, zejména když měli úspěch. (:-)))

Můžete se cítit živí, aniž byste potřebovali mentální či emocionální stimuly, které  způsobují, že se cítíte naživu. Jestliže nedokážete cítit onu vrozenou živost, pak zoufale toužíte po nějakém stimulu, aby vám pomohl cítit, že jste naživu. V minulosti to mohlo být problematické, ale v naší civilizaci je celý průmyslu určený k poskytování stimulů pro vaši mysl. Nemusí nést žádný významný obsah, jejich důvodem k bytí je poskytovat stimulus pro mysl. Jako disky, jako rozhlasový moderátor, který mluví mezi hudbou vzrušeným hlasem. 

Když přijedete do cizí země, jedete taxíkem, a je puštěné rádio, a vy nerozumíte jazyku, ale slyšíte vzrušený hlas, myslíte si, že se muselo stát něco neuvěřitelně důležitého, (:-))), ale kdybyste rozuměli, viděli byste, že je to naprosto bezvýznamné. Je v tom obrovská síla, ale je to zbaveno veškerého obsahu. Neříká se nic významného, je to jen proto, aby se poskytl stimul a prchavá emoce, někdy hněv. Televizní a rozhlasové stanice jsou často založeny na tom, aby vám dodávaly pocit spravedlivého rozhořčení nebo hněvu. Jsou tam na to specializovaní lidé, stále se na něco hněvají, a lidé milují naladění na hněv, protože pak se mohou cítit také rozzlobeni, dává jim to náhradní pocit živosti. A pak to přejde a potřebujete něco dalšího, a samozřejmě stimulů rozhodně není nedostatek. Můžete taky psát komentáře – na webu je mnoho míst, kde můžete vyjádřit své myšlenky, (:-))) .

Nádherná věc je, když to vše už nepotřebujete, když umíte cítit, že jste živí, aniž potřebujete stimuly nějakých myšlenek nebo emocí nebo událostí nebo nějakých umělých vnějších látek, které musíte spolknout, abyste se cítili naživu: jídlo, léky, drogy, pití, nebo potřebujete nějaký sex, vzrušení z toho, že si s někým začnete aféru, to je nádhera, že, ale samozřejmě to dlouho netrvá, protože na aféře je zajímavý jen začátek, ale pak začne problematická mysl. 

Jak řekl jeden francouzský filozof, myslím Pascal: „Všechny problémy lidstva vznikly z toho, že lidé nejsou schopni sedět klidně v místnosti“. Schopnost klidně sedět v místnosti – to zní velmi povrchně, ale implikace je, že abyste mohli sedět klidně v místnosti, musíte být napojeni na onen hluboký pocit živosti v sobě. Jestli s tím nejste spojeni, pak nemůžete sedět klidně v pokoji, protože buď usnete, nebo se stanete velmi neklidnými a úzkostnými: „Nic se neděje. Necítím se naživu.“ A v partnerském vztahu bez tohoto pocitu živosti, pocitu bytí, potřebujete drama. Bez dramatu se zdá, že vztah není živý, protože vy se bez něho necítíte živí. Drama možná není příjemné, ale aspoň se něco děje.

Takže, být zakořeněn v bytí je životně nejdůležitější věc. Mít tu schopnost a neztratit ji, když přejdete do dělání. To je umění. Můžete to trénovat při sledování televize – současně prociťujte své tělo. Dívejte se na diskusní pořady v televizi, zprávy, a prociťujte tělo. Poslouchejte ostatní lidi z onoho vnitřního stavu spojení. Pak nepotřebujete myslet. Kromě případů, kdy se myšlení vyžaduje, a když vychází z vnitřního stavu, pak je to inspirované myšlení, svěží, živé, nové.

Teď, když jsme všichni přítomni, zakořeněni v bytí, mohu jít dál a říci něco o dnešním hostu, ale předtím bych vám rád přečetl dvě krátké pasáže z této knihy. Pak vám řeknu, co to je.

První krátká pasáž popisuje někoho, kdo vystoupil z proudu identifikace s myšlením a vymýšlením problémů uprostřed noci, vyšel z toho na krátký okamžik, do úplně jiné dimenze vědomí, do přítomnosti.

„Bylo to jako obvykle, když nemůžu spát, obracím se v posteli, jsem horká a zpocená, zapletená do horečné aktivity mysli. Tu přišla myšlenka jako modlitba: „Jdi ven. Vyjdi ze dveří a podívej se na oblohu, jen na minutku. Poslechni si noc.“ Povstanu z hypnotického tranzu probírání, co je špatně, hodím na sebe svetr, vyjdu ze dveří a vstoupím do světa noci. Chlad, ticho, milióny zářivých bodů, srdce bije jednou, podruhé, potřetí. Mysl zastavuje svůj šílený běh, a svět se nepodobá tomu před deseti minutami, který si ustavičně konstruuji ve své hlavě. Vklouznu zpět do domu, jako bych i já byla součástí dimenze bez hranic, myšlenková vata ustupuje, až nakonec zase usnu.“

A druhá pasáž o odevzdání se, o tom, co se stane, když se odevzdáte.

„Jsem si tím jista. Něco se stane pokaždé, když přestanu bojovat s tím, jak věci jdou. S každým mým studentem se cosi stane pokaždé, když přestane provozovat své důvěrně známé programy o strachu, výkonnosti, a prázdnotě. Nevím, jak tuto událost nazvat, ani tu svěžest, která po ní následuje, ale vím, jaký je to pocit. Je to pocit úlevy, nekonečné dobroty, jako extrakt všech sladkých vůní, jako každá krása, která vám zastaví srdce, jako každá ve vás přetrvávající melodie, kterou jste kdy slyšeli. Je to pociťováno jako esence něžnosti, soucitu, radosti, míru, jako sama láska.

A ve chvíli, kdy to cítíte, poznáte, že to jste vy. A že jste tu byli celou dobu a čekali na svůj návrat. Když zapomenete, a to se pokaždé stane, náhle pochopíte, že laskavost k čemukoli, k rostlině, zvířeti, cizímu člověku, partnerovi, vás přivede k tomu blíže. Že péče o své tělo znamená péči o toto. Že péče o Zemi je péčí o toto. A že se odvrátíte od každého a od všeho, co po vás chce, abyste to opustili, protože to je to, co jste chtěli, to je to, po čem jste toužili, to jste milovali po věky. Víte, aniž víte jak, že každý krok, který jste kdy udělali, každý člověk, kterého jste milovali, každý úkol, který jste splnili, byl setkáním s tímto. S návratem k sobě. A že peklo není nic jiného, než to opustit. Nebe je už tady, na Zemi.“

Kniha, ze které jsem četl, je „Ženy, jídlo a Bůh“, bestseller New York Times číslo 1. Autorkou je dnešní host, Geneen Roth. Prosím, Geneen, přijďte sem ... (Pozn. Orgonet: Vyšlo i slovensky, Ženy, jedlo a Boh, Tatran 2011.)

Bylo nádherné poslechnout si tyto dvě krátké pasáže. Jen je mi líto, že si tu knihu nepřečtou muži (:-)), ale velice ji doporučuji i mužům. Taky lituji, že si ji možná nepřečtou ani ženy, které nemají problém s jídlem, ale taky by měly.

Zajímavé je, že v této knize je vstupním bodem do duchovní dimenze to, co je pro mnohé lidi životním problémem, a to je závislost, anebo nutkavé chování, a v tomto případě závislost na jídle. Vy na to zde dáváte odpověď, a je to něco úplně jiného, než by člověk očekával, když se mluví o hubnutí. Odpovědí je samozřejmě bdělost. Nutkavé chování nemůže dlouho existovat v přítomnosti bdělosti. Možná byste nám mohla něco říci o tomto spojení. Máte s tím samozřejmě mnoho zkušeností z vlastního života, také jste měla nutkavé jedení – ale já už příliš moc mluvím, tak nechám mluvit vás.

Geneen: Jen mluvte, i příliš mnoho, já vás nesmírně ráda poslouchám (:-)).

Ve svém životě jsem byla naprosto bláznivá až šílená. Posedlá velikostí svého těla a jídlem. Každý týden se moje váha lišila až o pět kilo. Trvalo to asi 17 let. A přestalo to proto, že utrpení bylo tak silné, že už jsem tak nechtěla žít. Ale jak říkám v knize, ne u všech lidí takhle intenzívní utrpení vede k tak intenzívnímu otevření.

Eckhart: Ale je tomu tak často.

Geneen: Ano. Zdá se, že utrpení je bránou, pamatuji se, že jsem to četla v Síle přítomného okamžiku.

Eckhart: Ano. A váš největší problém je vaší největší bránou. To, co se zdá být největší překážkou, se může stát největší branou. (20:56)

(Na pokračování se pracuje.)

Může být přítomnost použita k manipulaci a zneužívání ostatních?

Překlad z Eckhart Tolle TV, duben 2012.

Otázka posluchače: Potkal jsem v životě lidi, kteří měli uvědomění i intuici a byli probuzeni do přítomnosti. To je velmi atraktivní a vyvolává to důvěru. Takže, moje otázka je: Může být přítomnost využita pro manipulaci a zneužívání ostatních?

Eckhart Tolle: Aniž bychom šli do detailů, zažil jste něco takového?

Posluchač : Ano.

Eckhart Tolle: Přítomnost nemůže být takto využita, ale může vyvstat a pak být zase překryta, a tehdy se ego může vrátit a dělat si nároky. Domáhá se vlastnictví přítomnosti. To se stát může. Ego si dělá nárok na vlastnictví síly, která sídlí v přítomnosti.

A to je příčina pádu mnohých duchovních učitelů, kteří mají období bez ega, kdy jejich ego dřímá či je odloženo stranou. Přítomnost vyvstane, ale ego číhá v pozadí a znovu se prosadí. Poznáte to tehdy, když si duchovní učitel dělá nárok na nějakou zvláštnost pro sebe, třeba Já jsem ta nejpokročilejší lidská bytost, která kdy žila a bude žít na této planetě. Pak víte, že se do toho pravděpodobně opět vložilo ego. Tentýž učitel mohl před pouhými pár týdny pronášet nádherná, inspirovaná slova. Takže, to se stát může a stává se to.

A druhá část odpovědi: Jsou jisté schopnosti, které mají někteří lidé, a ostatním lidem se zdá, že jsou to schopnosti, které mohou mít pouze probuzené lidské bytosti. Například to, čemu v Indii říkají siddhi. To jsou psychické síly. Lidé mají například jasnovidnost, třeba vám řeknou, jak se jmenovala vaše babička a v kolika letech zemřela. Také mohou ovlivnit ostatní. Mohou třeba přimět lidi dělat věci, které by jinak neudělali, mohou mít hypnotický vliv na ostatní. A pro vnějšího pozorovatele to může vypadat, že mají před sebou vysoce vyvinutou osvícenou bytost. Ale nutně tomu tak být nemusí, protože psychické síly nesouvisejí s duchovní realizací. A když to nevíte, můžete snadno uvěřit, že tyto věci pocházejí pouze z duchovní realizace.

Třeba kdybych já tady a teď levitoval, a někdo to nafilmoval, pak by mnozí lidé na celém světě uvěřili, že jsem ta nejvyvinutější lidská bytost na této planetě. Ale mohlo by jít o to, že bych pouze měl určité psychické síly. Tak jako si někteří lidé vyvinou určité fyzické schopnosti, které ostatní lidé nemají, když trénují určité svaly a určité pohyby, a zdá se, že je to téměř nadlidské, právě tak jsou někteří lidé, kteří mají psychické schopnosti, dá se říci nadlidské schopnosti v této oblasti, a neznamená to nutně, že je to spojeno s absencí ega. Naopak, a to je dost nebezpečné. Může tam být velké ego, skryté - ego je velmi dobré v sebeukrývání. Ta osoba umí třeba ohýbat lžíce, nebo manifestovat věci z ničeho (vypadá to jako z ničeho, ale možná rukáv nelze pokládat za nic – já jsem to dost necvičil (:-)))) ... Prostě, tyhle věci jsou často používány ve službách ega. Ale přítomnost sama nemůže být egem použita.

Ego se tam může vplížit, když přítomnost je překryta, když ustoupí do pozadí. Pak tam ego může vstoupit a něčeho se domáhat. Předtím tam inspirace třeba byla. U některých duchovních učitelů slyšíte rozdíl, když byla přítomnost překryta – kvalita jejich projevu je snížena, jejich slova už nemají tu inspirovanou sílu, kterou měla předtím.

Také je rozdíl mezi přítomností a charismatem. To se často plete dohromady. Jsou lidé, mohou to být duchovní učitelé i jiní lidé v mocenských pozicích, z nichž se jakoby line velice silné pole energie. Nevědomí lidé to opět mohou považovat za duchovní osvícení či probuzení. Někteří duchovní učitelé mají obojí – přítomnost i charisma. Někteří mají jenom přítomnost.

Přítomnost je jemnější a má vyšší vibrační energii než charisma. Charisma je velmi silná energie - čchi nebo šakti -  která z nich vychází. Čchi, nebo šakti, nebo jak to chcete nazývat, tvoří most mezi manifestovaným fyzickým světem a nemanifestovanou beztvarostí. Jako když se z beztvarosti rodí tvar, a prvním projevem toho je energie. Smysly ji nemůžete vnímat. A tato energie plyne směrem k vytvoření formy. Je to most mezi energií a formou. Někteří lidé jsou v kontaktu s touto úrovní, a právě tito lidé mají charisma.

Jak jsem řekl, duchovní učitelé někdy mají přítomnost a příležitostně i charisma, a s charismatem mohou být někdy spojeny i psychické síly. Jsou i jiní lidé ve vysokých pozicích ve světě, a protože skrz ně protéká energetické pole a jsou v centru pozornosti ostatních lidí, rozvine se u nich charisma, kontakt s touto energií čchi. Samozřejmě, někteří z nich nejsou nutně dobrými lidmi, protože tato energie může být využita pro egoistické účely. Třeba Hitler měl velké charisma. Nebo Bill Clinton, lidé říkají, že když vstoupil do místnosti, i když už nebyl prezidentem, cítili, jak z něho vyzařuje energie. V minulosti to měli králové. Ve středověku mnozí králové měli schopnost léčit, a tak se tomu říkalo královský dotek. Nemocní lidé byli přiváděni do přítomnosti králů, a král se dotkl jejich hlavy a oni byli vyléčeni. Možná silou té energie, ale přídavnou energií byla i víra, že v přítomnosti krále budou uzdraveni. Takže to asi byla velmi často jejich vlastní síla, která je vyléčila.

Často je těžké poznat rozdíl mezi charismatem a přítomností, pokud nejste ještě sami pevně zakotveni v přítomnosti. Duchovní učitelé – nebudu samozřejmě říkat žádná jména – mají někdy velký tok energie, a lidé se stanou závislými na této energii, ucítí ji, když přijdou do jeho přítomnosti.

S přítomností je to někdy také tak.  Ale váš duchovní učitel dlící v přítomnosti vám musí zdůraznit, že to, co zažíváte, jste vy sami. Energie učitele probouzí vaši přítomnost.

Zde je často nepochopení. Když jsou lidé závislí na nějaké vnější osobě, na energii, která z ní vychází, tak je na ní závislý jejich vlastní příjem energie, sají jejich čchi nebo šakti a myslí si, že jsou osvíceni. Ale velmi jasným znamením, že nejsou osvíceni, je, že když přijdou zpět do normálního života, jsou právě tak nevědomí jako všichni ostatní. Takže, není tu žádná změna, je to jenom absorpce energie. Ale vy si máte najít zdroj energie v sobě, a ne být závislí na vnějším zdroji.

Takže: přítomnost nemůže být zneužita. Mohou se stát dvě věci: buď nejde o přítomnost, ale čchi ve službách ega, anebo tu byla přítomnosti, která byla překryta a vnutilo se tam ego a uplatnilo své nároky a snažilo se manipulovat lidi pro své vlastní účely. Nevím, co to bylo ve vašem případě, ale možná že už to teď poznáte sám. Důležitá věc je, že přítomnost a ego nemohou existovat společně a současně. Ego může být v pozadí, ale nemůže využívat přítomnost, pokud je přítomna.

Posluchač: Děkuji.