pondělí 31. ledna 2011

Eckhart Tolle: Pravda vás osvobodí

(Z přednášky 31. 10. 2008, TV leden 2011)
Překlad: Orgonet

Jedno z nejdůležitějších učení zenu je osvobodit se od reaktivity a prostě ztělesňovat absolutní přítomnost. V tom je nesmírná prostota, a je to velmi mocné učení, ztělesněné zenovými mistry. Ti se na většině zobrazení tváří dost přísně, asi takhle (:-)))), ale když jsou to dobré kresby, opravdová umělecká díla, a když se podíváte zblízka, za tou přísností můžete uvidět soucit a jemnost. Ta přísnost tam je, aby proťala mysl a ego v druhém člověku. (:-) 

Před mnoha lety jsem mluvil se zenovým mnichem, bylo to asi dva nebo tři roky poté, co jsem prošel oním probuzením. Byl jsem na návštěvě kláštera, a on řekl:  „Zen je ve skutečnosti o nemyšlení“. A pro mě to bylo veliké učení, protože jsem si najednou uvědomil, proč jsem byl v předchozích dvou letech tak klidný. V mé hlavě už neprobíhalo tolik myšlení. Nějaké nezbytné ano, ale náhle tam nebylo to myšlení, které mě činilo nešťastným, což bylo mé obvyklé myšlení. To mě činilo mě neustále nešťastným, ale já to nevěděl. Myslel jsem, že ta nešťastnost má něco společného s mým životem (:-)), že jsem nešťastný kvůli svému nešťastnému životu. Ale ten život nebyl nešťastný. 

Můj nešťastný život, to byly jenom nešťastné myšlenky v mé hlavě. Na mém životě nebylo nic špatného. Je pravda, že jsem neměl peníze, bydlel jsem v Londýně v malé místnosti, kam se vešla jenom postel, v jedné místnosti jsem musel vařit a dělat všechno, měl jsem společnou koupelnu s dalšími sedmi či osmi lidmi, kteří měli podobné pokoje, musel jsem stát ve frontě na záchod, měl jsem kvůli tomu zácpu, a k tomu spousta drobností, ale celkově to bylo fajn. Celý problém, nešťastnost, byl v mé hlavě. Byly to moje myšlenky. Úzkost, co se mnou bude, zda se dokážu prosadit, všechna mínění o mém životě, jak je to celé hrozné, prostě myšlenky. 

A pak jednu noc ty myšlenky jakoby zkolabovaly, a já jsem se ráno probudil ve stejném hrozném pokoji, který už nebyl hrozný. Do téhož hrozného života, který už náhle nebyl hrozný. Protože „hrozný“ byla myšlenka, a to ostatní byl život. Takže jsem se probudil, a bylo to krásné, prima. Najednou na tom pokoji nebylo nic špatného, ani na čekání na toaletu, prostě jsem jenom počkal. Ale neuvědomil jsem si, odkud ten klid přišel, prostě jsem nevěděl. Navštívil jsem různé učitele, a ptal jsem se. Nakonec jsem potkal toho zenového mnicha, už si ani nepamatuji jeho jméno, a on řekl: Zen je o nemyšlení. A to bylo pro mě velké učení. Náhle jsem si uvědomil, proč jsem byl v předchozích dvou letech tak klidný. Je divné, že jsem nevěděl, že už tolik nemyslím. Prostě jsem jenom tolik nemyslel. A to nemyšlení jsem pociťoval jako klid. Tak jsem tomu říkal klid. Ale teprve až jsem potkal toho mnicha, uvědomil jsem si, že moje mysl už není tak aktivní. Ten hlas, který je v hlavě, už toho tolik neříkal. A to málo, co ještě říkal, nebylo tak důležité. 

Takže ten hlas mě už nečinil nešťastným tím, co povídal. Říkal jen pár věcí, jako třeba „Jé, to je pěkné“. A to vás nedělá nešťastným. Je to velký krok, když hlas ve vaší hlavě ztratí moc činit vás nešťastným. To je konec nešťastnosti. Protože veškerá nešťastnost se ve skutečnosti odvozuje od hlasu ve vaší hlavě, který vám něco říká a vy tomu věříte. (:-) A když se rozhlížíte, říkáte si, copak je nějaká nešťastnost v tomhle stole, v téhle kytce, nebo ve vzduchu, který dýchám, nebo na ulici, kterou vidím, nebo ve stromě, nebo v šálku čaje, ne, nikde není žádná nešťastnost. To všechno je v hlavě. Ale já jsem to nevěděl, myslel jsem si, že je to v hlavě, protože je to i kolem. (:-)) A to je probuzení. Může k tomu dojít postupně, tak jako u mnoha z vás, kteří tu sedíte, nebo se to může stát náhle, skrze nějaký zvrat ve vaší hlavě. Ale tím nezhloupnete. Naopak, stanete se inteligentnějšími. Když ustoupí obsesivní myšlení, mysl by si mohla pomyslet: "Ach, já zhloupnu, protože už nebudu nic vědět". 

Vy nepotřebujete vědět spoustu věci, o nichž si myslíte, že je potřebujete vědět. Například o druhých lidech. Nepotřebujete mít neotřesitelné mínění o tom, kdo jsou, protože potom si je „zmrazíte“. V pojmové struktuře vašeho myšlení ve vaší hlavě „zamrznou“. Když tohle uděláte jiným lidem, je to skoro něco jako násilný čin. Vy si je takhle zmrazíte a víte, jaký on nebo ona jsou. Stačí pár soudů a pojmů, a máte zhodnocenou celou osobu, a to je hrozná věc, kterou můžete někomu udělat, ale samozřejmě je to nevědomé. A když to už ostatním nebudete dělat, ta úleva, tolik to zlepší vztahy k ostatním lidem, a pak to nebudete dělat ani sobě samým, protože lidé to dělají ostatním, ale dělají to i sami sobě. Vytvoří si svazek myšlenek o tom, kdo jsou. Ale to nejste vy, vy jste nekonečně hlubší a rozsáhlejší, tak přestaňte vytvářet mínění o sobě i ostatních. A pak může život plynout. Nádherně, ve vztazích, sám běh života, necháte ostatním jejich svobodu. A i vy sami se stanete svobodnými. Budete se cítit uvnitř svobodní. 

Takže onen mnich mi dal poznání, proč jsem tak klidný. Bylo to v tom myšlení. Později, když ke mně přicházeli lidé a kladli mi otázky, postupně jsem poukazoval na to, že v lidské hlavě je hlas. Nevím, kdy jsem to někomu řekl poprvé. A ten člověk mi řekl: „Cože? Já jsem tedy blázen?“ A já jsem řekl: „Ano, jste. (:-))) A právě tak všichni ostatní, a já jsem byl také.“ A to je také důvod, proč velmi málo lidí chápe zen. Důvod je, že ho nemůžete chápat. Konceptuálně. 

Je jedna zenová historka, kde je žák dotázán mistrem, obvyklým způsobem zenových mistrů, kdy jakoby udeří překvapivě na žáka: „Chápeš zen?“ řekne mistr. „Ne, nechápu“, tetelí se žák. A mistr zahřímá: „Já taky ne.“ (.-))) Takže rozdíl mezi žákem a mistrem je, že žák nechápe, ale myslí si, že by měl chápat. Mistr nechápe, ale je plně spokojen s tím, že nechápe. To je hlubší úroveň. Potřeba konceptuálně pochopit je pryč. Mistr je zakořeněn v bytí v přítomnosti. A žák si myslí: „Měl bych pochopit, měl bych pochopit ...“   

A nejde jenom o zen, jde i o vás. Nemusíte chápat, kdo jste. Mnozí lidé se snaží pochopit nějakou úplnou odpověď o tom, kdo jsou. Kdo jsem, co je na mně špatného. (:-))) Mnozí lidé mají neustálý pocit, že je na nich něco špatně. Mnozí lidé se domnívají, že jsou problémem, který je třeba řešit. Chodícím problémem k řešení. A jdou za psychiatrem:“Můžete vyřešit problém, kterým jsem já?“ (:-)) Takže konečný závěr o sobě není možný. Protože jste mnohem hlubší a širší, než můžete pojmout do několika myšlenek, ať jsou jakkoli komplexní. Ty nejsou to, co jste vy. 

Takže když opustíte potřebu pochopit, kdo jste, je to zrovna tak důležité, jako opustit potřebu pochopit zen, protože zen jste vlastně vy. A pak půjdete hlouběji do inteligence, která nepotřebuje být konceptualizována skrze myšlenky. Pak jste zakořeněni v oné širší inteligenci, a nestáváte se hloupými, ale stáváte se poprvé opravdu inteligentními. Jste zakořeněni v oné hluboké inteligenci. Tam sídli kreativita, živost, svěžest, radost. A vy jste tam, protože už nepotřebujete mít mínění o sobě, o své identitě odvozené od nějakých myšlenek ve vaší hlavě. (13.35)

neděle 9. ledna 2011

Probuzení náhlé i postupné. Životní jistoty a transformace.

Eckhart Tolle, z přednášky 31. 10. 2008
Překlad: Orgonet
Dotaz posluchače: Je probuzení postupný proces, nebo je to náhlý posun, tak, jak popisujete své vlastní probuzení? 
Eckart Tolle: A jak je to zatím s vámi?
Posluchač: Velmi postupné. (:-)))))

Eckhart Tolle:
 
To je docela v pořádku. Velmi drastická a náhlá transformace je vzácná, většinou pouze tváří v tvář extrémnímu utrpení, které buď přichází zevnitř nebo z nějaké životní situace, jako vážná nemoc nebo úplná ztráta čehokoli, nebo jiná forma bolesti, pak je tu možnost velmi radikálního náhlého posunu. Ale pro většinu lidí jde o postupné probouzení, a postupný pohyb dopředu i zpět, není to nutně lineární postup, ale o většinou o pokrok ve formě spirály. Občas můžete spadnout do nevědomých vzorců chování, vyvolaných situací, a pak se zase vrátíte zpátky do více přítomnosti. Ale celkově jde o postupný přírůstek přítomnosti, která plyne do stále více oblastí vašeho života. A pak může i dojít k náhlému propuknutí, vyvolanému nějakou událostí, a obvykle je to něco, o čem se nedá říci, že je to příjemné. A to může přinést náhlé propuknutí bdělosti, a náhlý vzestup na novou úroveň. 

Znám například lidi, kteří nějakou dobu cvičili a jejich přítomnost pomalu narůstala, a bylo nádherné to pozorovat, a pak náhle došlo k závažnému zdravotnímu stavu, a to přineslo velmi rychlou intenzifikaci bdělosti. U některých lidí to může způsobit upadnutí do hlubokého strachu, přičemž ztratí bdělost,  ale u mnoha jiných jsem pozoroval zesílení bdělosti, zejména když dojde na možnost smrtelnosti, a pak tu může být náhlý vpád přítomnosti. Ale ten přišel jen proto, že již po několik let cvičili, a žili v bdělosti. A když potom přišla velká výzva, přinesla s sebou obrovské zesílení, a může to být i konečný průlom v této věci. Ale v tom vlastně není žádný konec, vždy je možné ještě prohloubit přítomnost. Takže, buďte spokojen s tím, co se děje s vámi. A pokud je třeba ještě něco dalšího, život vám to přinese. 

Bolest jako duchovní učitel je méně potřebná a méně nutná k prolomení ega pro ty, kteří dobrovolně přijímají vzrůstající nové vědomí, přítomnost. Ale ti, kteří ji nepřijímají, kteří mají kolem sebe jakousi skořápku, a něco uvnitř nich chce růst, ale nemůže, protože naráží na tu skořápku, a začne to být bolestivé, a skořápka ega je všude kolem, a mnozí lidé mají uvnitř touhu, ale egoistické vzorce jsou příliš silné, a pak má život tendenci prolomit tu skořápku prostřednictvím nějaké události. Může to být cokoli, někteří lidé ztratí zaměstnání, a ztráta vyvolá změnu, přijdete o dům, opustí vás náhle žena, může to být něco fyzického. Ať je to cokoliv, je to šok. A tento šok prorazí skořápku a dovnitř pronikne světlo. A samozřejmě první trhlina je bolestivá, přinese utrpení, a pak náhle poznání, intenzifikace vnímání života. 

Za léta jsem potkal mnoho lidí, ke kterým přišly takové závany něčeho, čemu můžeme říkat jakkoliv, život, vesmír, víra. Závany, o nichž pak zpětně řekli, že to byla nejlepší věc, která se jim kdy mohla přihodit. A mnoho lidí mi řeklo: „Já bych tady nebyl, a nemluvil bych s vámi, kdyby se mi nebylo stalo tamto.“ A jsem si jist, že i tady jsou lidé, kteří mohou říci totéž. Aspoň já určitě můžu říci totéž. Bez onoho intenzívního utrpení bych tu nebyl. Takže za takovými zdánlivě negativními událostmi se vždycky skrývá nějaká milost. 

Mnozí lidé v naší současné ekonomické situaci chápou takové věci jako extrémně negativní, což slyšíte, když posloucháte zprávy. Ale všechny podobné výzvy jsou vlastně potencionální probouzející zkušenosti. Ego si říká: „Kdyby tak bylo v životě všechno absolutně jisté! To by bylo krásné. Měl bych jisté a stálé zaměstnání na smlouvu ... „ Tak to bývalo obzvláště v Japonsku, a do jisté míry i někde na Západě: když jste měli zaměstnání, věděli jste, že je to až do konce života, a že se společnost o vás postará až do hrobu. Vy jste byli naprosto identifikováni s tou společností, a váš veškerý pojem o tom, kdo jste, byl spjat s tou společností. Ale to už neexistuje ani v Japonsku, a tak přichází strach, protože postrádáme jistotu. 

Ego vyžaduje jistotu. “To by bylo skvělé, kdybych měl jistotu a nemusel si dělat starost o zaměstnání. Pak bych se mohl snažit o probuzení, o přítomnost ...“ Ne, to byste šli spát. Se stoprocentní jistotou – pokud by nebyly další faktory – by lidé šli spát. Pěkný měsíční příjem, o němž víte, že tu bude po deset až dvacet let, penzijní plán, životní pojištění, čeká na mě domov pro seniory... na Floridě ... Všechno je naplánováno a nic se nemůže stát. Ale život stejně není takový. I kdyby byl takový v oblasti financí a zaměstnání, samozřejmě byste museli čelit nejistotě ohledně své tělesné schránky, a také s nejistotou ohledně lidí kolem vás. Kdo ví, co udělají. Vaše děti, vaše žena, kdo ví, se může stát. Nebo řízení auta – může se stát všelicos. 

Takže žít v nejistotě ohledně toho, co se s vámi může stát, a umět to přijímat, je vlastně nádherná věc, a lepší, než se pořád strachovat, že nevíte, co se vám může stát. Poddat se nejistotě a nebezpečí, protože to je  život. Život v podstatě plyne daleko mocněji tam, kde je nejistota. 

Proto lidé často zažijí vnitřní transformaci, když jedou na velkou cestu, kde je každý moment nejistý. Každý moment je nebezpečný, nikdo neví, co se může stát v příští chvíli. Cesta, to je téměř metafora pro život. Podstatou každé cesty je, že je nejisté, co se stane zítra, co bude, kde budete. Samozřejmě nikoliv tehdy, když si koupíte zájezd all-inclusive, kde je všechno přesně naplánováno: autobus vás vyzvedne v 10.55 a vysadí u hotelu v 11.30. Jídlo bude podáváno tehdy a tehdy ... a když máte trochu štěstí, tak možná něco neklapne ... (:-))) A pak můžete najednou zakusit život. A právě tehdy se transformace stává možnou. Ale pokud stále odmítáte nejistotu, a chcete jistotu, to je, jako když stále zavíráte vrata, kterými přichází život, a uzavíráte se možnosti transformace. 

Proto tradičně je ve všech kulturách, na Východě i na Západě, významná myšlenka pouti, kdy se vydáte na dlouhou cestu. Obvykle máte nějaký cíl, ve středověké Evropě se chodilo do Říma, a to bylo extrémně nebezpečné třeba pro poutníky ze severu Evropy, trvalo to několik měsíců. Nebo třeba do Santiago de Compostella, a nebo jinam, kam vedly poutnické stezky. A to vše bylo velmi nebezpečné, a skutečným účelem vlastně nebylo dojít do cíle, ale byla to ta samotná nejistota cesty, která měla transformační účinek. Lidé to zřejmě intuitivně věděli, a vracívali se z pouti transformováni. Dnešní pouti, pokud na ně lidé vůbec chodí, spočívají v tom, že se najme letadlo, to přistane v Lourdách nebo kdekoliv jinde, a pak lidé zase letí zpátky letadlem. To už není pouť. 

Život znamená nejistotu života, žít s ní a začít ji milovat, aniž víme, co se stane. Při nadměrné jistotě se zmrazí i veškerá kreativita – podívejte se na životopisy umělců a velkých spisovatelů: většina z nich, až snad na pár výjimek, neměla žádnou jistotu, neměla stálý příjem, mnozí museli neustále bojovat o přežití, v nejistotě. A tak dospěli k životu a probuzení se stalo možným. 

Před lety jsem poznal jednoho buddhistického mnicha, pocházel ze Západu, a ten mi vyprávěl, jak jeho učitel v klášteře v Thajsku, když se domníval, že je připraven, mu dal letenku a poslal ho do Kalkaty. V Kalkatě si měl sám poradit, bez peněz, těch se dokonce nesměl ani dotknout. Žádné peníze, žádné kontakty, nic. Jenom letět do Kalkaty, vystoupit z letadla – a on to dokázal. Podrobil se, stál na rohu se žebráckou miskou. Měl také štěstí, protože byl Zápaďan oblečený jako buddhistický mnich, takže si ho lidé všímali, a také byl vysoký a velmi hezký. (:-))) Ale vůbec jenom přijít do Kalkaty, tak chaotického místa, kde máte konkurenci miliónů žebráků ... ale občas byl pozván k někomu domů. Takže i když měl zpočátku strach – v tom spočívalo jeho cvičení, překonat strach z přijetí nejistoty – bylo to krásné. 

Takže, co svět nazývá negativním, nemusí být nutně negativní. Nemyslete si to pokaždé, když něco slyšíte v médiích. Všechno má i druhou stranu. A zkušenosti, které v těchto dnech kolektivně prožíváme, znamenají pro mnoho lidí i otevření se možnosti probuzení.