Udělal vesmír s egem chybu?

Udělal vesmír chybu, když vytvořil ego?

Z Eckhart Tolle TV, říjen 2012

Překlad: OrgoNet

Otázka: Ego je často vámi označováno jako nepřítel, proti kterému je třeba bojovat, a tak se mi zdá, že vesmírná inteligence možná udělala s egem chybu?

Eckhart Tolle:

Z jisté perspektivy se ego může jevit jako naprostá šílenost. Z vyšší perspektivy to však není nic víc než součást evolučního procesu lidstva. Je to stupeň evoluce. A jak se nyní blížíme k dalšímu stupni evoluce, začínáme vidět, že ego se již úplně přežilo, nemá žádnou užitečnost. Ale dříve ji mělo.

Teprve až nyní začínáme vidět, jak je šílené, protože se blížíme k dalšímu stupni evoluce. Předtím to neviděl nikdo, s výjimkou velkých mistrů. Již Buddha řekl, že je to iluze. Ježíš řekl: Zapři sám sebe. Což znamená, uznej nereálnost ega. Ale jen málo lidí pochopilo to, co řekli. Byli takovými předchůdci dalšího stupně. Upozorňovali na to ještě předtím, než na planetě došlo k pravému probuzení.

Takže z naší perspektivy, kdy jsme na konci jedné vývojové etapy, se jeví ego jako totálně absurdní, jakmile zjistíte, jaké je a jak mnoho zmatku vytváří. Ale z jiné perspektivy by bez něj nemohlo dojít k žádnému osvícení. I ve svém vlastním životě vidíte, jak jste museli projít nevědomostí. Nemyslím tím nedostatek vzdělání, ale duchovní nevědomostí, nevěděli jste, kdo jste svou podstatou. Udělali jste mnoho chyb na základě iluzorního ega, ale teď už to vidíte a můžete z toho vyváznout.

V dávných dobách lidstvo ještě nemělo ego. Je to zachyceno v mýtech, které najdete u všech kultur, i když neměly mezi sebou kontakt. V mýtech o Zlatém věku, kdy lidé žili ve vzájemné harmonii, v harmonii s přírodou, život byl snadný. .. Ten mýtus ukazuje pravděpodobně na fakt, že kdysi dávno lidé žili ve sjednocení, v jednotě s přírodou, protože ještě neměli vyvinuté ego. A vzpomínka na to patrně přežila v mýtu o Zlatém věku. Je to vyjádřeno i ve Starém zákoně, jako Ráj. To je jedna podoba Zlatého věku, kdy život byl snadný. Ale pak se něco stalo. Nějaký pád, nebo jak to chcete nazvat, a vstoupila do toho ošklivost.

Ten pád, to byl zřejmě počátek lidské schopnosti myslet. Zpočátku to byla zázračná věc, když došlo k myšlení. Někteří říkají, a myslím, že mají pravdu, že když se lidem poprvé přihodilo myšlení, byli velice překvapení, a mysleli si, že k nim v jejich hlavě mluví nějaký bůh. V té fázi se taky vyvinul jazyk. V lidských hlavách vznikl jazyk. Kdo to tam mluví? A tak podle toho jednali, přišla myšlenka a oni to udělali. Zabij toho člověka! Nepřítel, jiný kmen, to nejsou lidé, tak mi to říkají ty hlasy. A hlasy v hlavě, jazyk, se usadily uvnitř. 

Byl to zázrak, protože to umožnilo mnoho věcí, které by bez toho nebyly možné. Vznikly vědomosti, předávání vědomostí, bez toho by nevznikla civilizace taková, jak ji známe. Předávaly se všechny možné druhy znalostí, architektura, začala filozofie, vznikly pojmové vědomosti. A za ta tisíciletí se tyto hlasy staly všepronikajícími, a převážily v pocitu identity. Ještě dlouhou dobu po vzniku myšlení měli lidé smysl pro zakotvenost v bytí, přirozený smysl pro své kořeny. Ale za ta tisíciletí byli stále více vtahováni do myšlení, do režimu hlavy. A tak se jejich pocit identity přenesl z hloubky bytí k hlasům v hlavě. Ale umožnilo to také mnoho věcí.

A nyní je dalším krokem v evoluci návrat k stavu před egem, navíc s dimenzí vědomého uvědomění spojenosti s Jednotou. Zatímco dříve byli lidé spojeni s Jednotou, aniž to vůbec věděli. Byl to přirozený stav spojení. Když se vracíme před ego, vracíme se k jedinému vědomí uvědoměle, a to je ten další stupeň. Není to krok zpět, nevracíme se před Zlatý věk, protože teď už víme.

V bibli je podobenství o marnotratném synu. Otec mu dá dědictví, a on jde do vzdálené země, promarní všechny prostředky a dostane se do bídy. Otec mu pošle vzkaz, aby se vrátil domů. A syn si začne vzpomínat, kdo je. Pak přijde zpět do otcova domu, a jak říká podobenství, je milován hlouběji než předtím.  

Takže, nejdříve jste to ztratili – nikdy jste to vlastně neztratili úplně, protože to byste nemohli existovat – a když se k tomu zase vrátíte, je k tomu přidána hloubka. Vědění. A tam směřujeme. Když si to uvědomíme, tak jsme vlastně egu vděčni, protože bylo součástí naší cesty.

P. S. Orgonet:

Neuškodí zopakovat si mýtus Čtvero věků: http://www.lastura.cz/duchovno/ctvero_veku_podle_reckeho_bajeslovi.html

Moc přítomného okamžiku ke stažení

Dobrý den,

posílám link, kde si můžete stáhnout knihu od  Eckharta Tolleho...Moc přítomného okamžiku.

# http://www.wyda.kvalitne.cz/download/moc_pritomneho_okamziku.pdf

P. S. Orgonet: 

V komentářích se vyskytují námitky proti zdarma sdílené elektronické formě. Něco na tom je, ale cítím to tak, že tu nejde o parazitování na cizí práci, nýbrž o dar vesmírného vědomí, se kterým by pan Tolle, a věřím, že i překladatel, souhlasili, a který se nemusíme bát přijmout. 

Tahle kniha už změnila život tolika lidem na celém světě, že v rámci vesmíru nevznikne žádný dluh, když pár Čechům bude takto dána možnost si ji přečíst, nebo aspoň nakouknout zdarma. Je to jedna z forem, jak vesmír pracuje na probuzení vědomí.

Je hrdost na své úspěchy překážkou duchovnosti?

Z Eckhart Tolle TV, říjen 2012.

Překlad: OrgoNet

Otázka: 

Je na překážku duchovnosti, když je člověk pyšný na sebe a na jiné? Je to pýcha, když má člověk radost ze svých úspěchů?

Eckhart Tolle:

Když jste pyšní na někoho jiného, samozřejmě to znamená, že má na něj vaše ego nějaké napojení . Třeba  vaše děti, nebo někdo blízko vás, členové rodiny.

Je rozdíl, jestli cítíte dobrý pocit z něčeho, co jste udělali, a jestli cítíte pýchu. Pýcha je obvykle založena na nesprávném vnímání: „To jsem udělal já. Já jsem to dokázal“. Nikoliv na hlubším vesmírném Já, jehož já jsem dočasným vyjádřením. Pýcha je založena na omezeném vnímání Já, mého ega: „Já jsem to udělal. Podívejte se na mě.“

Když tohle dělají děti, musíme je nechat. Když malý chlapec nebo holčička řeknou: „Podívejte, co umím!“, anebo řeknou: „Ty neumíš udělat to, co já, já skočím výš než ty!“, tak jim samozřejmě nemůžeme říci:“To je tvoje ego, přestaň s tím!“ (:-))))

Ego, to by mělo být něco jako dětská nemoc. Jako spalničky. Spalničky, to je něco, čím si musejí děti projít. Ego by mělo být něco jako dětský stav vědomí, než člověk vyroste. Když lidská bytost dosáhne zralosti, měla by vyrůst z ega. To je to, kam směřujeme. Ale u většiny lidí tomu tak není. Nevyrostou z ega, ba jejich ego je ještě větší.

Takže, u dítěte je v pořádku, když řekne: „Hele co umím!“, a rodič je hrdý a řekne: „To je skvělé, že to umíš.“ Ale když pak ještě třicetiletý říká: „Podívejte se na mě, podívejte co jsem udělal, podívejte na moje auto, na můj dům, podívejte, co vím, nebo podívejte, jak vypadám, líbí se vám, jak vypadám?“ (:-))))))

Ať je to cokoliv, ego se chvástá, a obvykle si vybere tu nejnápadnější věc ve vašem životě. Když dobře vypadáte, ale nemáte moc vědomostí, tak se samozřejmě soustředíte na dobrý vzhled jako na to nejdůležitější. Nebo dobře nevypadáte, ale získali jste třeba mnoho vědomostí, a tak ostatním otloukáte o hlavu své vědomosti. (:-))) Nebo jste získali majetek, a máte moc, světskou moc, a je tu velmi elementární ego, téměř fyzické, takhle se nosíte po místnosti (:-))))

Pýcha má obvykle co činit s tím, že „to jsem udělal já“, a obvykle i implikuje, že ostatní nedosáhli toho, co já. Pýcha obvykle znamená srovnání sebe sama s ostatními, a já z toho vycházím vítězně. Vím/umím udělat/mám více než ostatní. A to mi přináší pýchu. Což je ego.

Něco jiného je pocit uspokojení s něčím, co se stalo skrze vás, a ne z něčeho, co jste „udělali vy“. Já to mám například, když ke mně přijdou lidé a řeknou: „Vy jste změnil můj život,“ nebo „Vaše kniha změnila můj život.“ To je příjemný pocit. Ale já vím, že tu knihu nenapsalo moje já, tato entita. Tu napsalo vědomí. Evidentně tu knihu napsalo ono jediné vědomí, a změnilo něčí život. Já se s tím nijak velice neidentifikuji. Stává se to i na zcela nepravděpodobných místech, třeba jsem nastupoval do letadla, muž u kontroly si vzal můj pas a letenku, a řekl: „Vy jste změnil můj život.“ Ale já nad tím necítím pýchu, protože to jsem neudělal já, moje malé já. Pouze malé já může cítit pýchu. Ale je to dobrý pocit, pocit správnosti a něčeho dobrého. Vzniklo tu probuzení, a došlo k němu skrze toto.

Pokud máte pocit, že jste samostatný konající, je to iluze. Pokud neuznáte spojení s celkem, a že skrze vás koná vědomí, pak jste v iluzi oddělenosti. A když je tu iluze oddělenosti, může do toho proniknout pýcha. Anebo protiklad pýchy, deprese. Když nedosáhnete, čeho jste chtěli dosáhnout, nebo svět neuznává vaše úspěchy, pak přijde protiklad, deprese. Cítíte se bezcenní, protože se něco v tomto světě nestalo, nějaká forma nevznikla, aby vám dala pocit hodnoty.

Takže pýchu, nebo protiklad pýchy - depresi, máte, když je zde oddělenost. Samostatný konající, já. Jako ten vrcholek ledovce, který zná sám sebe pouze jako onen vrcholek, to, co je nad vodou.

Mít dobrý pocit z něčeho, co se stalo skrze vás, to není moc odlišné od pýchy. A je to v pořádku. Třeba z toho, že lidé k vám rádi přicházejí. Řekněme že máte nějakou živnost, přicházejí si třeba ostříhat vlasy, nebo něco jiného, a chodí tam rádi, a vy víte, že tam chodí rádi. Nejen proto, že jste dobrý holič, ale jsou rádi ve vaší přítomnosti, protože vy uznáváte jejich bytí. Necítíte kvůli tomu pýchu, ale dobrý pocit, něco dobrého, co se děje skrze vás v rámci celku. Ne mimo celek, ne že jste to udělali vy sami. To by vám bralo sílu. Čím větší je iluze oddělenosti, tím méně síly vědomí může skrze vás protékat do tohoto světa.

Můžete být pyšní na své dítě, to je vývojový stupeň vědomí. Moje matka třeba – myslím, že její generace měla možná více ega než nyní, vysoce vyvinuté ego – ta byla na mě velmi pyšná. Ale až potom, co jsem vydal Moc přítomného okamžiku. (:-)))))) Viděl jsem, kolik je v tom jejího ega. Nikdy si nepřečetla celou knihu ... (:-))) Já jsem plně přijal, že tomu nemohla rozumět, ale čemu rozuměla, že to byl světský úspěch. (:-))) Vzala si z toho, že její syn je slavný autor. To je naprosto z ega, a to je pýcha. Ale to je v pořádku. Neřekl jsem jí, že by to neměla dělat, jenom jsem plně přijal, že je to její vývojový stupeň a že to, co dělá, je v pořádku.

Můžete být hrdi na to, co dokáže váš šestiletý, ale buďte si vědomi, že je to vývojový stupeň ega, které se musí vyvíjet. Ale když se vaše malé dítě stane dospělým dítětem, to už je jiná. Když potom budete pořád přátelům i jiným vyprávět o tom, že můj syn, moje dcera umí to a to, má to a to, dosáhl to a to, tak jste nevyrostli z ega. Je to sekundární ego, mají ho mnozí rodiče.

Dokonce jsem si všiml v některých případech, že někdo má egoistickou identifikaci na člena rodiny v některých případech, a v jiných případech jeho ego se stejným členem rodiny soupeří. Například, matka, když mluví s přítelkyní, mluví s pýchou o postavení své dcery, jejích úspěších, majetku, samozřejmě s podtextem, že moje dcera má více než tvoje dcera, je lepší než tvoje dcera. Ale když se matka setká se svou dcerou, žárlí na její úspěch, a tak se její identifikace ega mění v boj ega proti někomu. Takže ego se může posouvat, v jednu chvíli se identifikuje, když se to hodí, a v příští chvíli soupeří. Obojí je stav nevědomosti, samozřejmě.

Ego je identifikací s formou a s ideou, kdo jsem já, nebo kdo je někdo v mé blízkosti, tak blízko, že se stává součástí mého ega. Když to u někoho pozorujete, tak se tomu můžete usmívat, anebo připouštím, že některá ega mohou být dost protivná … ale tak to prostě je. (:-))))

Jak využít neuspokojivé situace k duchovnímu růstu?

Eckhart Tolle: 

Jak využít nepřijatelné situace k duchovnímu růstu?

Z přednášky na Eckhart Tolle TV, září 2012

Překlad: OrgoNet

Eckhart Tolle (čte otázku):

"V žádném případě nemohu ani nechci odejít z třicetiletého manželství. Prosím, poraďte mi, jak mám využít jeho neuspokojivosti k duchovnímu růstu?"

Publikum: (:-))))))))

Eckhart Tolle (hledá v papíru): Je to muž nebo žena? To neříká, ale mám pocit, že je to žena.

Publikum: (:-))))))))

Eckhart Tolle: Takže, ona je už pevně rozhodnuta, ví, že ho nehodlá opustit. Ví také, že je to neuspokojivé. Takže, co teď? Jak toho využít?

To mi připomíná súfijský příběh, který jsem už někde říkal, a ta historka je pravdivá. Súfijci, jak možná víte, jsou islámští mystikové, kteří putují nebo dříve putovali z místa na místo. Někteří jsou asketové, mniši. Takže, jeden mladý súfijec takhle putoval z místa na místo, a přišel do města. Tam ho uviděl bohatý obchodník a řekl: „Ty jsi určitě uprchlý otrok a hledáš pána.“ A mladý súfijec řekl: „Ano, už dlouhou dobu hledám pána.“ „Tak od nynějška budeš pracovat pro mě.“ Mladík šel tedy s ním a stal se na mnoho let jedním ze sluhů toho bohatého obchodníka. Asi za 15 let mu pán, který asi zatím duchovně trochu vyrostl, řekl: „Dávám ti svobodu, sloužil jsi mi 15 let, můžeš odejít.“ Muž řekl: „Velmi dobře, pane,“ a odešel. Putoval dál, cestoval i do Mekky a stal se velmi slavným súfijským duchovním učitelem.

Podle příběhu vědomě souhlasil, že se stane sluhou, aby využil situace k prohloubení realizace, k růstu a k odtotožnění od všech vnějších forem včetně své vnější funkce, místa ve společnosti. Využil vědomě situace, při níž se stal otrokem, ke svému duchovnímu růstu. Stalo se to jeho duchovní praxí. A když potom dále cestoval, vyrostl natolik, že se stal duchovním učitelem. Tu situaci nevyhledal, ale ona k němu přišla, a stala se jeho jedinou duchovní praxí, aby byl v naprostém míru v naprosto neuspokojivé situaci.

Moje odpověď na otázku tedy je: Přemýšlejte o tom příběhu, a využijte neuspokojivost situace, a překročte za ni. Poddejte se, odložte veškerý odpor a souzení. Neříkám odejděte, protože už jste se pevně rozhodla neodejít. Využijte ji k duchovní praxi, a zkuste, zda její neuspokojivost vás může dovést k transcendenci, k přesažení.

To platí pro každého, kdo vězí v nějaké neuspokojivé situaci, buď proto, že se rozhodl ji neopustit, nebo protože mu okolnosti brání, aby ji mohl opustit nebo změnit, například pobyt ve vězení, tělesné postižení, nebo nemoc, jakákoli podobná situace. Takže, kdo se rozhodl neopustit tuto situaci, nebo ji nemůže opustit či změnit, má nádhernou příležitost získat transcendenci, překročení. Překročení za vnější omezení té situace. A vnější hranice té situace překročíte tak, že budete žít každý okamžik v naprostém odevzdání tomu, co je v tomto okamžiku. Žádný vnitřní odpor. Tohle je to, co je. Děláte pouze jednu věc v jednom okamžiku. Věnujete absolutní pozornost tomu, co děláte v tomto okamžiku. Umožňujete neuspokojivé situací, aby vás postrkovala, nutila do přítomného okamžiku. To dokáže vážné onemocnění, nebo nějaká jiná neuspokojivá situace. Dotlačí vás do přítomného okamžiku. Teď je pouze toto.

A přitom pouštíte i zbytky odporu, které tam mohou být. Například to, jak váš manžel žvýká večeři, tu iritaci, kterou cítíte, když slyšíte ten zvuk (:-))) - to je jen jedna z mnoha věcí, které mohou posloužit jako příklad – protože právě takové věci mnohdy vytvářejí neuspokojivou situaci s jinou osobou. Nemůžete ji vystát - způsob, jak se směje, škrábe se na zádech, jak pije. „Já už to nevydržím! Je to hrozné!“ Třeba po dvaceti, třiceti, čtyřiceti letech. Ale co to vlastně nemůžete vystát? Je to myšlenka, že ho nesnášíte, že je to hrozné, jak žvýká, a že to nevydržíte. Tu musíte pustit, nesmíte jí věřit. Ta myšlenka totiž nemá pravdu, protože si ji myslíte už 50 let a vydrželi jste to (:-))) až doteď. Nikdy to nebyla pravda.

A uvědomíte si, že způsob, jak žvýká, je v pořádku. Problém není v tom, jaký při tom vydává hluk, když kouše, problém je v tom, jaký hluk vydává vaše mysl, když on kouše...(:-)))) To byl vždycky ten problém. Nikdy to nebyl on, nebo ona. (:-))

A teď k osobě, která je rozhodnuta neodejít. Pokud je odchod jednou z možností, pak to možná máte udělat. Ale tato osoba je buď ze své volby či okolnostmi nucena zůstat. Pak si uvědomte, že veškeré utrpení v té situaci, i v případě fyzického postižení, to skutečné utrpení není fyzické postižení, ale to, co mysl říká o fyzickém postižení. Jak s vámi život zachází nespravedlivě, jak jsou mnozí lidé horší než vy, a netrpí žádným postižením, jak jsem si to zasloužil, samozřejmě že jsem si to nezasloužil. Podívej se na ty zlé lidi, mají zdravá silná těla, a já, proč já mám – a tak dále a tak dále. Cokoli mysl říká, jak je to všechno hrozné, to je to opravdové utrpení. Ale bez toho je to jenom to, co je. Může to být nepříjemné, fyzicky bolestivé, nepohodlné, ale bez psychologického utrpení. Psychologické utrpení je produkováno myslí.

Takže, necháte neuspokojivost vnější situace, aby vás dotlačila do té absolutní přítomnosti, kde se již více nehádáte s realitou, a kdy je vše prostě jenom tak, jak to je, a samozřejmě, je to v pořádku, když to mysl už nesoudí. To je absolutní přítomnost. Takže v podstatě už nemyslíte ani na minulost, tu nepotřebujete, nemyslíte ani na to, jak dlouho ještě budete muset žít s tím člověkem, jste dotlačeni do přítomného okamžiku.

Dokáže to i nemoc, a ještě účinněji, když víte, že možná už byste nemuseli žít dlouho. Diagnóza je třeba rok .. Kdo ví, můžete být jako Stewen Hawkins, tomu dávali dva roky a dnes po třiceti letech je pořád ještě naživu. Tohle vás může také dotlačit do absolutní přítomnosti. Prostě, v některých situacích, když opustíte přítomný okamžik, začnete trpět.

To jsou limitní situace. Ty limitní situace vás učiní buď nešťastnými, nebo přítomnými. Ty limitní situace vás dotlačí do teď, takže minulost a budoucnost se stávají irelevantními. Je jenom jednoduchost přítomného okamžiku. A tak žije duchovní mistr, zenový mistr, v tom je podstata zenu. Jenom toto. Naprostá pozornost. Osobnost se v tom úplně spálí. Stáváte se jenom přítomností. Pouze živou přítomností. Nádherné. To je transcendence. Přesáhnete to, co jste jako osoba. Přesáhnete omezení svého života. Mám dopisy od lidí z vězení, kteří to dokázali.

Takže, to je odpověď na vaše neuspokojivé manželství, anebo odpověď na každou životní situaci, která je zdánlivě nepřijatelná, ale je tady. A když ji nemůžete změnit nebo odejít, nechte ji, aby vás přinutila k přítomnému okamžiku. To udělal ten súfijský mistr, když vědomě řekl: „Dobrá, budu pro vás pracovat, stanu se vaším otrokem.“ Věděl, že se to stane jeho duchovním cvičením. Naprosté odtotožnění od mentálního posuzování, od všech mentálních obrazů toho, kdo jsem, od toho, aby mi mysl říkala skrze své obrazy, kdo jsem – jsi otrok, nemáš velkou cenu a trpíš. V případě toho súfijského mistra jeho osobnost, jeho osoba, jeho myslí vytvořené já bylo za těchto podmínek za těch 15 let naprosto spáleno. A pak se stal velkým mistrem. A to je milost, která se skrývá za zdánlivě velmi zlými věcmi nebo zlými situacemi.

Nakolik máme svůj život pod kontrolou?

Eckhart Tolle: Nakolik máme svůj život pod kontrolou?

Z Eckhart Tolle TV, září 2012

Překlad: OrgoNet

Posluchačka: Měla jsem dvě otázky, a jednu z nich už jste zodpověděl … Takže, nakolik máme svůj život pod svou kontrolou? Potřebujeme si plánovat svou budoucnost, nebo jen důvěřovat tomu, co je, a mít víru, že se vše stane tak, jak se má stát?

Eckhart Tolle: OK, často se stane, že jedna odpověď pokryje dvě otázky … možná existuje i univerzální odpověď, která pokryje všechny otázky (:-)))

Budete-li se snažit mít pod kontrolou budoucnost svého života, bude to dost frustrující, mít pod kontrolou to, co se stane. Ale můžete kontrolovat, nebo ani ne tak kontrolovat, ale převzít odpovědnost za přítomný okamžik. Za svůj stav vědomí v tomto okamžiku.

Můžete dát pozor, jaký je stav vašeho vědomí v tomto okamžiku. A můžete třeba zjistit, že váš stav vědomí v tomto okamžiku je stav nikoliv úplné identifikace s myšlením nebo vaší emocionálními pohyby, ale že tam je jistá identifikace s myšlenkami a formou, čili dysfunkční stav, setrvávání v negativitě. Jakmile si to uvědomujete, už to není totálně dysfunkční. Totálně dysfunkční znamená, že jste totálně identifikováni s myšlením, a nevíte o tom. V extrémních formách jsou lidé doopravdy šílení, ale vůbec netuší, že jsou šílení. Ale když víte, že jste šílení, tak nejste úplně šílení. Když víte, že se ztotožňujete s negativním stavem, třeba že máte strachuplné myšlenky, co by se mohlo stát, co se pravděpodobně stane, co byste mohli ztratit, třeba zaměstnání, nebo máte myšlenky o minulosti, tak pokud si uvědomíte, že se to děje, tak v tom je samozřejmě už jistá přítomnost. Pak můžete převzít odpovědnost, být bdělostí, uvědomělostí, a nebýt myšlenkou. Uvědomělost, to je ztotožnění s přítomností, to je to, co skutečně jste. Vy jste uvědomělost.

Takže, převezměte odpovědnost za tento okamžik, berte ho správně, což znamená, buďte v jednotě s tím, co je v tomto okamžiku. Cokoli se vyskytuje kolem vás, je takové, jaké je. Není ve vás žádný odpor k tomu, co je. Žijete ve stavu ne-odporu, jste v jednotě s tím co je zvenčí, i uvnitř. Pokud je uvnitř emoce, také je to to, co je. To vám řekne bdělost. Musíte přijmout to, co je zevně i uvnitř, jinak trpíte. Takže, přijmete to, co je, stanete se prostorem pro to, co je. A to je jediný rozdíl mezi obyčejným člověkem a duchovním mistrem. Ten je zajedno s jsoucností tohoto okamžiku. Například zenový mistr, který je v naprosté jednotě s čímkoli, co se vyskytne. Nejsou k tomu potřeba žádné znalosti. Ale to, co je třeba v tomto stavu jednoty, přijde z této jednoty.

Když tedy převezmete odpovědnost za přítomný okamžik, tak se budoucnost o sebe samozřejmě postará sama. Protože to není nic jiného než další přítomný okamžik. Neboli jeden věčný přítomný okamžik. Budoucnost jako taková neexistuje. To dobře víte, protože jste se s ní nikdy ještě nesetkali. Ani nikdo jiný. Nic takového jako budoucnost neexistuje, je to jenom myšlenka.

Budoucnost nemůže být víc než myšlenka. Jinak byste ji už někdy zažili. Musela by nějak přijít. Ale nemůže, protože je to budoucnost. (:-))) Takže budoucnost existuje pouze ve formě myšlenky. Snažíte-li se mít kontrolu nad svou budoucností, tak jste v pasti určité mentální formy, ale nevíte to, a samozřejmě, ovládat budoucnost je nemožné. Ale můžete převzít odpovědnost za přítomný okamžik, a budoucnost se o sebe postará sama. Je taky nějaké takové přísloví, něco jako „Postarej se o dnešek, a zítřek se o sebe postará sám“. (:-)))

A ke druhé části otázky: máme důvěřovat, že všechno se stane tak, jak má? Mocnou vírou je myšlenka, že cokoli se děje nyní, je dobré. Důvěřujete v jsoucnost. Protože formu, kterou má nyní přítomný okamžik, přinesl celek vesmíru. Všechno, co se děje ve vesmíru, má nesčetné příčiny. Kdybyste se snažili je zpětně vystopovat, museli byste se dostat až k počátku stvoření. Takže, jakákoli forma existuje nyní ve vašem vědomí, je tam proto, že celek vesmíru tuto specifickou formu vytvořil. Ta nebude trvat věčně, ale v této chvíli má tuto formu. A vy důvěřujete tomu, co je, a neptáte se: Proč se mi to děje? Co jsem udělal, že jsem si to zasloužil? Proč se špatné věci stanou vždycky mně? To není fér! Kéž bych tak byl někde jinde! Kéž bych tak byl někdo jiný! Kéž bych nemusel žít s těmito lidmi! Kéž bych měl jiné zaměstnání! Můžete si i dát nálepku na auto: Radši bych byl na rybách/na golfu! - Před pár týdny jsem navštívil Ram Dase v jeho domě na Maui, a ten má na svém autě nálepku: Radši bych byl tady a teď! (:-)))

Tady to „radši bych“ je jeden z mnoha způsobů, kterými mysl popírá přítomný okamžik a vytváří z něho utrpení. Někde jsem napsal: přijměte každý okamžik, jako byste si ho zvolili. Každý okamžik vlastně znamená tento okamžik, protože vždycky je jen ten jeden přítomný okamžik. Takže: Přijměte tento okamžik, věčné teď, jako byste si jej zvolili. To je stav jednoty s jsoucností tohoto okamžiku, života. Neříkám lidem: „Když se vám stalo tohle, tak jste si to na nějaké úrovni zvolili“. To jim neříkám. To je učení New Age. Možná to není zcela chybné, ale neříkám to, protože je nechci rozzlobit. (:-))) A není to úplně správné.

Více pomáhá, když se řekne: „Přijměte to, jako byste si to zvolili.“ Pak nemusíte přesvědčovat sami sebe: „OK, tak mám tuhle nemoc. Zvolil jsem si to. Ale proč jenom? Proč?“ Nebo cítíte extrémní vinu: „Propadl jsem. Hluboce jsem propadl. Musel jsem udělat něco opravdu hrozného, když po deseti letech meditace jsem dostal tuhle nemoc. Proč?“ V některých učeních, která jsou jinak krásná, se klade takový důraz na aspekt fyzického uzdravování, že je to poněkud nevyrovnané, a každý, kdo se jimi řídí, a dostane nějakou nemoc, okamžitě cítí vinu. To vytváří další velký problém, ještě navíc k jeho nemoci. „Nejsem dost dobrý.“ Takže, tohle nepotřebujeme. Vše, co potřebujeme, je přijmout přítomný okamžik, jako bychom si ho zvolili.  A sledovat, jak se život pro nás vyvíjí, rozvíjí, rozplétá.

Při této praxi nemůžete nic ztratit. Řekněte si třeba jenom na jeden den, nebo půl dne: „Dobrá, vyzkouším to. Cokoli přijde, cokoli se objeví, každá osoba, každá situace, každá událost, okamžitě se s tím vnitřně sjednotím, jako bych si to zvolil, ať se stane cokoli. Budu to praktikovat v příštích třech hodinách.“ Možná že to tři hodiny nevydržíte. Vy, co jste tady, pravděpodobně ano, ale někteří lidé spíš ne. A sledujte, jak vnímáte život, jaké je to, když vaše vědomí je ve stavu přijímání. Uvidíte nesmírné zlepšení, nejen v tom, jak se cítíte, ale i v tom, jak se k vám věci odrážejí zpět, od ostatních lidí. Když budete v opravdové jednotě s tím, co je, uvidíte zlepšení i v tom, jak se ostatní lidé chovají k vám, i v tom, jak se vám dějí události, i když ne možná tak okamžitě. A je to opravdu zázračná věc, kterou můžete prožít. Ale k tomu bude třeba trochu víc než tři hodiny. (:-))) Ale abyste vyzkoušeli, jak to chutná, začněte jednou hodinou, nebo aspoň deset minut … (:-)))

Je-li místo, které nemáte rádi, řekněme hlučný provoz ve městě, nebo supermarket, nákupní centrum (někteří lidé milují nákupní centra, tak ti použijí něco jiného), prostě místo, kde jste neradi, řekněte si: „OK, přijímám tohle místo, jako bych jsem si ho zvolil. Ten hluk, ti lidi, to okolí.“

Někdy, když trénujete „jako bych si to zvolil“, se vaše myslící mysl zpomalí, a otevře se něco, co je hlubší než myšlení. Je to bdělost, uvědomění. Protože když není o co se hádat, tak mysl nemá tak moc o čem přemýšlet. Když nejste v neshodě s přítomným okamžikem. A vaše ego se začne sfukovat, protože nemáte nic, na co byste si mohli stěžovat. Když si ego nemá na co stěžovat, začne se sfukovat. A samozřejmě může zareagovat, protože si všimne, že slábne. A než si toho všimnete, začne: „Já to tu nesnáším!“ Může přijít zpátky a zase se vás zmocnit. Ale to je v pořádku, to vše je součástí cvičení.

Takže, nejsilnější je samozřejmě jednota s přítomným okamžikem.

Ale druhá věc: kdykoli něco děláte, nedělejte to primárně jako prostředek k nějakému cíli. Zkuste, jestli ta činnost může být pro vás cílem sama o sobě. Jednoduchý příklad: Jdete nebo jedete autem do supermarketu na nákup. Ta chůze nebo jízda autem není méně důležitá než dostání se do supermarketu. A chození po supermarketu není méně důležité než dokončení nakupování. A pak cesta s nákupem domů, zpáteční cesta, není méně důležitá než příjezd domů.

To je staré vědomí, nevědomost, že příští okamžik je vždy důležitější než cesta k němu. Vždycky máme něco v cestě, co nám překáží, abychom se tam dostali. Takže, když jedete do supermarketu, vadí vám cesta v autě. Když jste v supermarketu, vadí vám nakupování, abyste se dostali odtud pryč, protože už chcete být doma. A když jedete zpátky, taky vám to překáží, protože už chcete být doma, a až budete doma, bude překážet zase něco jiného.

Takže, vždycky chcete, aby vám něco ustoupilo z cesty, co možná nejrychleji, protože to není naplňující. Samozřejmě, ani příští věc nebude naplňující, protože mysl je nastavena tak, že přítomný okamžik není naplňující. Nikdy není dost dobrý, ten příští je vždycky lepší.

Takže, to znamená, nebrat konání jako prostředek k cíli, ale brát ho samo o sobě jako cíl. A to je spojeno s praktikováním sjednocení s přítomným okamžikem. To je jeho aktivní součást. Jeho pasívní součást, zdánlivě pasívní, je prostě přijmout jsoucnost všeho, co nastane v přítomném okamžiku. A takto můžete mít pod kontrolou svůj život. Vašemu egu se bude zdát, že váš život je naprosto mimo kontrolu …

Posluchačka: OK, zkusím metodu „jako bych si to zvolila“, až se můj teenager zase bude se mnou hádat ...

Klid je vaše priorita

Díky čtenáři za odkaz na video s českými titulky.

Další videa s Eckhartem Tolle, která přeložil petadelfler: http://www.youtube.com/playlist?list=PL39ED250E20821F5B&feature=plcp

Rozhovor s Geneen Roth 3

1. část rozhovoru zde: http://orgo-net.blogspot.com/2012/04/eckhart-tolle-rozhovor-s-geneen-roth-1.html
2. část rozhovoru zde: http://orgo-net.blogspot.com/2012/05/eckhart-tolle-rozhovor-s-geneen-roth-2.html

Geneen: Zdá se, že pro vás se probuzení – to velké probuzení, to „příští ráno“, - odehrálo najednou. Tu kapitolu vaší knihy Síla přítomného okamžiku jsem četla mnohokrát. A to byla zase jiná zkušenost než moje. Cítit tu živou bdělost, a už nikdy nemuset jít zpátky, abyste zkoumal cokoliv ze své minulosti. Nechat jít bolest a utrpení, o kterém jste mluvil.

Eckhart: Ano, to je pravda. Bylo to odtotožnění od mysli, od myšlení, a také od emocionálního pole. Nebylo to potlačení ani nic podobného, jen kolem toho všeho velký prostor. Nicméně integrace stavu přítomnosti do života a jeho ovlivnění nějakou chvíli trvalo. A to se nezmiňuji o pochopení toho, co se vlastně stalo. Neměl jsem ani tušení, co se stalo, jen jsem si uvědomoval, že jsem v klidu. Vůbec jsem nevěděl proč, jak si to vysvětlit, a trvalo několik let, než jsem doopravdy pochopil to odtotožnění od mysli. Neměl jsem ani tušení, že se to stalo. Jenom jsem cítil hluboký mír, aniž jsem věděl proč. Nezměnilo to okamžitě všechno, co jsem v životě dělal. Bylo to, jako by moje staré já, zejména vnější konání, mělo jakousi setrvačnost.

Takže jsem pokračoval v tom, co jsem dělal, byl jsem stále v akademickém světě, pak jsem začal dělat Ph. D., aniž jsem věděl, že už to dávno není cílem mého života. Ale starý způsob života měl setrvačnost, a než se vyčerpala, a pak jsem teprve pocítil, že je rozpor mezi tím, co dělám a mým vědomím, tím, kdo jsem. A to mi umožnilo vystoupit z toho, kde jsem byl, opustil jsem akademický svět a odešel do nicoty, neměl jsem zaměstnání, peníze ani nic, ale byl jsem šťastný. A ani pak to ještě nebylo zcela integrováno. Dva roky jsem se jen tak potloukal, ale pak jsem musel hledat nějakou práci. Nevěděl jsem, co dělat, o co se ucházet. Dokonce jsem se ucházel o zaměstnání v bance, i na univerzitě, protože jsem se musel nějak živit.

A na univerzitě byl moudrý profesor, jeden z těch, co se mnou dělali pohovor. Odpovídal jsem spontánně na otázky, které mi dávali, a ten starý profesor si asi něco uvědomil, protože na konci pohovoru se mě zeptal: „A co chcete doopravdy dělat?“ (:-))) Pro mě to byl velký vhled, sám vesmír mi řekl  něco skrze něj.

A pak se mě lidé začali příležitostně na něco ptát, říkat mi o svých problémech, a já jsem začal něco říkat, a ani pak jsem si hned neuvědomil, že tohle je to, co mám dělat. Uplynula nějaká doba, než jsem si řekl: „Aha, já mám dělat to, co už dělám.“

G.: Takže v každodenní interpretaci, dělat to, co srdce miluje, co přichází přirozeně ... Než jsem začala učit - už jsem o tom trochu psala v knize Ženy, jídlo a Bůh - myslela jsem si, že mám jít na lékařskou fakultu. Měla jsem maturitu, a nevěděla, co dělat, a řekla jsem si, že mám být lékařkou. Jenže jsem nesnášela chemii a fyziku, vůbec jsem tomu nerozuměla, ale pořád jsem si myslela, že mám být lékařkou – až do toho velkého probuzení, jak jsem říkala. Řekla jsem si: „Aha, s jídlem se to dá dělat jinak“,  a pomyslela jsem si, že o tom budu říkat lidem. Neměla jsem zaměstnání, ani peníze, žila jsem jako chůva u přítelkyně ve sklepě, starala jsem se o její dvouletou dceru, a pořád jsem měla nadváhu, asi o 30 – 35 kilo více než vážím teď. Ale věděla jsem, že jsem něco našla, anebo lépe, že něco si našlo mě. Chtěla jsem to dát lidem vědět.

Tak jsem se rozhodla dát do novin inzerát: Skupina na podporu impulzívních jedlíků. Může přijít kdokoliv, kdykoliv. A chtělo přijít mnoho lidí, takže moje přítelkyně mi řekla, že to můžu udělat v jejím domě. A já jsem se rozhodla, že si nechám udělat trvalou na vlasech, protože jediná hubená věc na mně byly vlasy, tak jsem chtěla mít trvalou, abych měla pořádné kudrnaté vlasy. A byla to trvalá, co se suší vzduchem, takže jsem musela spát přes noc v natáčkách, a když jsem si šla další den nechat sundat natáčky, to byl den, kdy jsem měla učit první skupinu, u kadeřnice na dveřích byl nápis: Musela jsem na náhlou operaci, nesundávejte si natáčky z vlasů až do zítřka. Takže jsem musela začít mou úplně první výuku mnohem tlustší, než jsem teď, s opravdovou nadváhou, měla jsem na sobě uprostřed prosince letní šaty, protože jsem neměla žádné šaty, co by mi padly, a musela jsem stát před obchodem s lihovinami a ukazovat lidem parkování, protože jinak by nenašli místo. Takže jsem tam stála, natáčky ve vlasech, před obchodem s lihovinami, mávala jsem na všechny a říkala jim: „Ahoj! Já vám pomůžu zbavit se impulsivního jedení!“ (:-))))))

A lidé s křikem neutekli, zaparkovali, a pak jsme pár let zůstali spolu. To všechno se stalo více či méně organicky, ale od toho, že jsem nevěděla, co se bude dít, jsem náhle věděla, co mám dělat a co mám ráda.

E.: To je dobrý ukazatel pro mnoho lidí. Mohla byste vyjádřit několika slovy, co je příčinou každé závislosti? Zdá se, že mají všechny společnou příčinu. Mohl bych to říci svými slovy, jak to vidím, ale rád bych to slyšel od vás, co je závislost, závislé chování, nutkavé chování, obsese, jaká je jeho základní příčina a jak to překonáváte?

G.: Myslím, že obsese a závislost jsou velká slova, a já je většinou neužívám, protože si myslím, že nálepky lidi moc postraší  - oni se pak sami nálepkují, a bojí se té nálepky. Takže ta slovy obvykle nepoužívám. Slovo obsese používám snadněji než závislost. To, co jsem přímo zažívala na sobě, a vidím i na svých studentech, je, že ve vaší mysli je nějakým způsobem „změněn kanál“, a mysl vám říká, že nesnášíte to, co se přes vás řítí. Také   z toho vyvstává  přesvědčení: Já nemohu být s tím, co je právě teď tady. Musím to změnit, napravit. Když si dovolím to cítit (za to si doplňte svůj problém), nebudu schopen snášet tu bolest, budu naštvaný.“

Na začátku „léčby“, když má takový člověk zůstat tichý, neví, jak na to – pokud už nejste aspoň trochu seznámeni s tichostí, tak jste stále naštvanější a úzkostnější, neklidnější, a dokonce panikaříte. Nevíte, jaké to je. Takže si myslím, že jde o deficity, které cítí mnozí z nás, založené na minulosti, a které patří do našeho podmíněného chování a názorů. A mnozí si neuvědomují, že jsou naprosto ztotožněni s těmito deficity z minulosti. Totálně.

Ty věci cítíme jako nesnesitelné. A tak saháme po něčem vnějším, třeba po jídle, abychom je změnili. Nebo abychom je necítili. Pomohou nám, abychom se buď cítili více živí. V okamžiku, kdy si dáte jídlo do úst, jenom ten první okamžik, to je „mňam“ – vaše pozornost, vaše bloudící mysl odejde od čehokoli k „ach, to je dobrota“. Takže na okamžik dojde k uklidnění, přestane to, co vám způsobuje tolik bolesti. Nebo o čem si myslíte, že vám způsobuje bolest.

E. Jeden psychoterapeut řekl, že lidé nedokáží tolerovat ani malý kousek utrpení. Dítě potlačuje utrpení, protože nemůže jinak. A co je pro dítě obrovské utrpení, to je pro dospělého relativně malé utrpení.  Ale vzorec „nemohu si dovolit, abych to cítil, nesmím se na to dívat“ je vzorec, který pochází z dětství. Ale pro dospělé už to neplatí. Pro dítě to má smysl, aby to dělalo, perfektně to funguje. Ale pro dospělého je to dysfunkční chování. Ale jakmile si dospělý uvědomí „vždyť to není tak zlé, mohu tomu vlastně dovolit, abych to cítil, mohu tomu věnovat bdělou pozornost“, to je ten krok k překonání.

G. Ano, přesně tak. Jde o to pochopit, že často vidíme, cítíme a prožíváme bolest tak, jak jsme to dělali jako děti, kdy jsme neměli na výběr. Tak jsme ji zablokovali, aby mlčela, aby nás více netrápila, abychom s ní nemuseli bojovat. Ale dospělý člověk má na výběr. A jedna z možností je začít se zajímat a být zvědavý na to, co se děje, a tím získat bdělou pozornost. A bdělá pozornost a nutkavé jednání nemohou existovat v jednom prostoru. Jakmile se stanete zvědavými na to, co se tu děje, už je v tom bdělost. Už vidíte, že jste tu vy a ta věc, které říkáte moje bolest, a můžete vidět, že bdělost je větší než to, čemu říkáte nebo o čem si myslíte, že je to nesnesitelné. Je to tak nesnesitelné, že musíte jíst, abyste na to nemysleli.

E. Bdělost je nejen větší než bolest, ona je větší než celý váš pojem o svém Já, který založený na vaší mysli. Pocit toho, kdo jste, byl předtím založen na vaší hlavě, takže jste si sami vyprávěli, kdo jste. Všechny ty názory, to jsou jen myšlenky, ale existuje široký prostor, dá se říci, že uvnitř vás. Nejprve je to pociťováno jako široký prostor uvnitř vás, ale je to transcendentní šíře, jde to daleko za vše. Teologové říkají, a je to ve skutečnosti dosti hluboké, že Bůh je imanentní a transcendentní. Imanentní znamená, že sídlí uvnitř vás, jako Já, a transcendentní – je něco, co je naprosto nepoznatelné, daleko za vším, co je svět forem. Je to átman i brahman. Je to skutečná jednota. A to je právě ono. Proto název knihy Ženy, jídlo a Bůh, protože to přímo vede k uvědomění Boha. Já často slovo Bůh nepoužívám ...

G. Já taky ne, a přesto jsem to dala do názvu knihy (:-)))

E. A podtitul knihy je „Neočekávaný průchod téměř k čemukoli“. To je nádherné.

G. Nechtěla jsem tam dávat „ke všemu“, ale opravdu si myslím, že je to ke všemu, protože učitelé zenu říkají, že způsob, jak děláme cokoli, je způsob, jak děláme všechno. A tak když se podíváte na způsob, jak jíte, nebo jak vedete své vztahy, když všechno děláte s podtextem myšleky „nic není dost“, tak se přejídáte. To, co opravdu chci, je nemožné, tak si aspoň sním tyhle šťouchané brambory. Nebo, zase jsem zklamal.

E. Já mám přítele, co má nadváhu. Žije v Anglii. Říká vždycky: "Měl jsem perný den, zasloužím si odměnu."

G. Ano, je to tak. Chození kolem a kolem ... ale já bych se zeptala: Co se stane, když si dáte tu odměnu? Opravdu to něco zlepší? Protože když to sníte, pak si uvědomíte: Ach jo, já jsem si myslel, že s tím odejde moje utrpení, ale místo toho jsem si ho zdvojnásobil. Protože pořád mám to, kvůli čemu jsem měl perný den – ten neodejde, když sníte tabulku čokolády – ale pak se do toho vloží vaše mysl: „Ach jo, snědl jsem celou čokoládu, co teď s tím budu dělat, bla bla bla ... (:-)))

E. Možná bych měl sníst ještě jednu, jestli by se to nezlepšilo (:-)))

G. Přesně tak!! Já jsem si vždycky říkala: V pondělí začnu dietu. A měla jsem digitální hodiny, a bylo 11.30, 11.56, a já jsem pořád jedla, protože dietu jsem měla začít až ve dvanáct. Musím se najíst teď, protože zítra už držím dietu. (:-))) (56)

(Pokračování)