úterý 31. května 2011

Co je ego a nevědomost 2.

Z Nové země, 3. kapitola, překlad OrgoNet.
Podrážděnost a křivda

Stěžování bývá často doprovázeno záští, ale může být provázeno i silnější emocí jako je hněv nebo jiná forma rozčilení. Tím se ego energeticky více nabíjí. Stěžování se pak promění v podrážděnost, což je jiný způsob, jak ego posiluje samo sebe. Je mnoho lidí, kteří stále čekají na nějaký popud, aby proti němu reagovali, aby se cítili naštvaní nebo ublížení – a nikdy to dlouho netrvá, aby ten popud přišel. Pak říkají: „To je skandál!“ „Jak se opovažuješ …“. „To mě s--e!“ Jsou závislí na rozčilování a hněvu jako na droze. Touto reakcí proti něčemu prosazují a posilují svůj pocit sebe sama.

Dlouhodobá zášť se nazývá křivda. Nosit v sobě křivdu znamená být v neustálém stavu „proti“, a proto ukřivděnost tvoří významnou součást ega mnohých lidí. Kolektivní křivdy mohou v psychice národa nebo kmeni přežívat po staletí a živit nekonečný kruh násilností.

Křivda je silná negativní emoce spjatá s události v dávné minulosti, která je udržována naživu nutkavým myšlením, přeříkáváním historky v hlavě nebo nahlas - „co mi udělali“ nebo „co nám udělali“. Křivda zamoří i jiné oblasti vašeho života. Například když přemýšíte o své křivdě a cítíte ji, její negativní emoční energie  může zkreslit vaše vnímání události, která se děje v přítomnosti, nebo ovlivnit způsob, kterým mluvíte či chováte se k někomu v přítomnosti. Jedna silná křivda stačí, aby nakazila rozsáhlé oblasti vašeho života a udržovala vás ve spárech ega. 

Je třeba upřímnosti, abyse viděli, zda v sobě stále chováte křivdy, zda je ve vašem životě někdo, komu jste úplně neodpustili, „nepřítel“. Pokud je máte, staťe se vědomými křivdy na úrovni myšlení i emocí, to znamená, budťe si vědomi myšlenek, které ji udržují naživu, a prociťujte emoci, která je odpovědí těla na tyto myšlenky. Nesnažte se vzdát se křivdy. Snažit se  vzdát se jí, odpustit, to nefunguje. K odpuštění dojde přirozeně, až uvidíte, že křivda nemá žádný jiný účel než posilovat falešný smysl já, udržovat při životě ego. Prozření je osvobozující. Ježíšovo učení „Odpouštěj svým nepřátelům“ se týká zejména rozpuštění hlavních egoistických struktur v lidské mysli.

Minulost nemá žádnou moc znemožnit vám nyní být v přítomnosti. To může dělat pouze vaše ukřivděnost z minulosti. A co je křivda? Balík starých myšlenek a emocí.

Já mám pravdu, on se mýlí

Stěžování, stejně jako hledání viny a reaktivita posilují pocit ega, že má vlastní území a že je odděleno, a na tom závisí jeho přežití. Ale lidé také posilují ego jiným způsobem, tím, že mu dávají pocit nadřazenosti, z něhož výborně vzkvétá. Nemusí být okamžitě zřetelné, jak vám stěžování řekněme na dopravní zácpu, na politiky, na „lakomé boháče“, na „líné nezaměstnané“, na vaše kolegy či bývalého partnera, na muže či ženy může dát pocit nadřazenosti. Takto: když si stěžujete, plyne z toho, že vy máte pravdu a osoba nebo situace, na kterou si stěžujete nebo proti níž reagujete, jednají chybně.

Není nic, co by lépe posilovalo ego, než mít pravdu. Mít pravdu znamená ztotožnění se s mentální pozicí – stanoviskem, názorem, soudem, příběhem. Abyste vy mohli mít pravdu, samozřejmě, potřebujete někoho, aby neměl pravdu. A tak ego miluje hledat na jiném nepravdu, aby samo mělo pravdu. Jinými slovy: potřebujete obviňovat jiné z nepravdy, abyste získali silnější pocit toho, kdo jste. Nejen osoba, ale i situace může být obviněna  pomocí stěžování a podrážděnosti, čímž je vždy míněno „toto se nemá dít“. To, že máte pravdu, vás ství do pozice imaginární morální nadřazenosti ve vztahu k osobě či situaci, která je souzena a shledána nevyhovující. Ego touží právě po tomto pocitu nadřazenosti a skrze něj se posiluje.

Obhajování iluze

Fakta nepochybně existují. Když řeknete: „Světlo se pohybuje rychleji než zvuk“, a někdo jiný řekne, že je to naopak, vy máte evidentně pravdu a on se mýlí. Může to potvrdit prosté pozorování, že blesk předchází hrom. Takže nejenom máte pravdu, ale víte, že máte pravdu. Je v tom zapojeno ego? Může být, ale nemusí. Když jenom prostě vyjádříte to, o čem víte, že je pravda, v tom ego vůbec není zapojeno, protože v tom není žádné ztotožnění. Ztotožnění s čím? S myslí a s mentální pozicí. Takové ztotožnění se však do toho může snadno vplížit. Když se uslyšíte, že říkáte: „Věř mi, já to vím.“ Nebo „Proč mi nikdy nevěříš?“, pak se do toho už vplížilo ego. Skrývá se za slůvkem „já“. Prosté tvrzení „světlo je rychlejší než zvuk“, naprosto pravdivé, přešlo teď do služeb iluze, ega. Nakazilo se falešným smyslem „já“, stalo se osobním, stalo se mentální pozicí. „Já“ se cítí zmenšováno nebo uraženo, protože někdo nevěří, co jsem „já“ řekl.

Ego bere vše osobně. Objevují se emoce, postoj obrany, dokonce i útočnost. Bráníte pravdu? Ne, pravda v žádném případě nepotřebuje obranu. Světlo či zvuk se nestarají o to, co si vy nebo někdo jiný myslí. Vy bráníte sami sebe, nebo spíš iluzi sebe, náhražku vytvořenou myslí. Bylo by dokonce přesnější říci, že iluze brání sama sebe. Když se i prostý a přímý svět faktů může propůjčit egoistickému zkreslení a iluzi, o to snadněji může být naplněn pojmem „já“ méně kokrétní svět mínění, hledisek a soudů.

Každé ego mísí názory a hlediska s fakty. Také neumí rozlišit rozdíl mezi událostí a svou reakcí na tuto událost. Každé ego je mistrem výběrového vnímání a zkreslené interpretace. Pouze pomocí bdělosti – nikoliv myšlení – můžete odlišit fakt a mínění. Pouze bdělostí můžete vidět: tady to je situace a tado to je hněv, který k ní cítím. Pak si můžete uvědomit, že jsou jiné způsoby, jak přistupovat k této situaci, jiné způsoby, jak ji vnímat a jak s ní zacházet. Pouze pomocí bdělosti můžete vidět celek situace či osoby, namísto abyste se chopili jediného omezeného náhledu.

pondělí 30. května 2011

Co je ego a nevědomost 1.

Pro vysvětlení, co chápe Eckhart Tolle pod pojmy ego a nevědomost, malý úryvek z Nové země (Překlad Orgonet.) (Pro ty, co nečetli jeho knihy.)

Eckhart Tolle: Co je ego
(Nová země, kap. 3. Překlad OrgoNet.)

Většina lidí je tak naprosto identifikována s hlasem ve své hlavě – nepřetržitým proudem bezděčných myšlenek a nutkavého myšlení a emocí, které je doprovázejí, že je můžeme označit za ovládané svou myslí. Dokud jste si naprosto nevědomí tohoto stavu, pokládáte toho, kdo myslí, za toho, kým jste. To je egoistická mysl. Říkáme jí egoistická, protože v každé myšlence – každé vzpomínce, interpretaci, názoru, náhledu, reakci, emoci – je  pocit sebe, já (ego). To je nevědomost v duchovním smyslu. Vaše mysl, její obsah, je samozřejmě podmíněn minulostí: vaší výchovou, kulturou, rodinným zázemím, a tak dále. Ústřední jádro veškeré aktivity vaší mysli spočívá v jistých opakujících se a přetrvávajících myšlenkách, emocich a vzorech reakcí, s nimiž se nejsilněji identifikujete. Tato entita je samotné ego.

Ve většině případů, když řeknete „já“, mluví ego, ne vy, jak jsme již viděli. Sestává se z myšlenek a emocí, se balíku vzpomínek, s nimiž se identifikujete jako „já a můj příběh“, z obvyklých rolí, které hrajete, aniž o tom víte, z kolektivní identifikace jako je národnost, náboženství, rasa, společenská třída nebo politická náležitost, ale také z názorů, vnějšího vzhledu, dlouhotrvajících záští nebo pojetí sebe sama jako lepšího než ostatní či ne tak dobrého jako ostatní, jako úspěšného nebo neúspěšného.

Obsah ega se liší od člověka k člověku, ale v každém egu funguje stejná struktura. Jinými slovy: ega se liší pouze na povrchu. V čem jsou stejná? Žijí z identifikace a separace. Když žijete prostřednictvím myslí vytvořeného já složeného z myšlenek a emocí, což je ego, základ pro vaši identitu je ošidný, protože myšlení a emoce jsou svou povahou velmi prchavé a pomíjivé. Takže každé ego neustále bojuje o přežití a snaží se samo sebe chránit a zvětšovat. Aby obhájilo myšlenku „já“, potřebuje protikladnou myšlenku „ten druhý“. Pojmové „já“ nemůže přežít bez pojmového „ten druhý“. Ti druzí jsou většinou viděni jako moji nepřátelé. Na jednom konci žebříčku tohoto nevědomého egoistického vzorce leží egoistický nutkávý zvyk hledání chyby a stěžování si na ostatní. O tom mluvil Ježíš, když řekl: „Proč vidíte třísku v oku svého bratra a nevidíte trám ve svém vlastním oku?“ Na druhém konci žebříčku je fyzické násilí mezi jednotlivci a války mezi národy. V Bibli zůstává Ježíšova otázka nezodpovězena, samozřejmě: Protože kritizuji či odsuzuji druhého, cítím se tím větší, nadřažený.

Stěžování a zášť

Stěžování je jedna z nejoblíbenějších strategií ega k posílení sama sebe. Každá stížnost je historka, kterou si vytvoří mysl, a v kterou naprosto uvěříte. Ať si stěžujete nahlas nebo pouze v myšlenkách, v tom není rozdíl. Některá ega, která nemají příliš jiných možností, s čím se identifikovat, snadno přežijí pouze tím, že si stěžují. Když jste ve spárech takového ega, stěžování, zejména na jiné lidi, je běžné, a samozřejmě nevědomé, což znamená, že nevíte, co děláte. Přikládání negativních mentálních nálepek na lidi, buď v jejich přítomnosti, nebo běžněji tehdy, když o nich mluvíte s jinými, nebo na ně pouze myslíte, je často součástí tohoto vzorce. Osobní nadávky jsou nehrubší formou takového nálepkování a potřeby ega mít pravdu a triumfovat nad ostatními: „kretén, grázl, mrcha“ – samé rozhodné výroky, o něž se můžete přít. Na dalším stupni žebříčku nevědomosti je křičení a řvaní, a ještě níže je fyzické násili.

Zášť je emoce, která patří ke stěžování a mentálnímu nálepkování lidí a dodává egu energii. Zášť znamená cítit hořkost, rozhořčení, ublíženost či uraženost. Máte zášť k lakotě lidí, k jejich nečestnosti, nedostatku čistoty, k tomu, co dělají, co udělali v minulosti, co řekli, co neudělali, co měli či neměli udělat. Ego to miluje. Namísto abyste přehlíželi nevědomost v ostatních, uděláte si z ní svoji identitu. Kdo to udělá? Nevědomost ve vás, ego. Někdy „chyba“, kterou vidíte na jiném, tam ani není. Jde o naprostou desinterpretaci, o projekci mysli ve stavu, kdy chce vidět nepřítele, mít sama pravdu a cítit se nadřazeně. Jindy tam chyba může být, ale tím, že se na ni soustředíte, někdy z vyloučením všeho ostatního, tím ji zvětšíte. A to, na co reagujete v jiném, posilujete v sobě samém.

Nereagování na ego v ostatních je jednou z nejúčinnějších cest, jak se překonat ego v sobě samém, ale také jak rozpustit kolektivní lidské ego. Ale ve stavu nereagování můžete být jenom tehdy, pokud umíte rozpoznat něčí chování jako pocházející z ega, jako výraz kolektivní lidské dysfunkce. Když si uvědomíte, že to není osobní, už tu není nutkání reagovat tak, jako kdyby bylo. Nereagováním na ego budete často schopni odhalit zdravý rozum v ostatních, což je nepodmíněné vědomi, na rozdíl od podmíněného. Občas budete možná muset učinit praktické kroky, abyste se ochránili před hluboce nevědomými lidmi. To můžete učinit, aniž byste z nich učinili nepřátele. Vaší největší ochranou je být uvědomělý.  Člověk se stane vaším nepřítelem, když si personalizujete jeho nevědomost, kterou je ego. Nereagování není slabost, ale síla. Jiný výraz pro nereagování je odpuštění. Odpustit znamená přehlédnout, anebo spíše dívat se skrz. Díváte se skrze ego na zdravý rozum, který je v každé lidské bytosti jako jeho/její podstata.

Ego miluje stěžování a pocit zášti nejen vůči ostatním lidem, ale i vůči situacím. To, co můžete udělat člověku, můžete udělat i situaci: obrátit si ji v nepřítele. Implikace je vždy: Tohle by se nemělo dít. Já tady nechci být. Já nechci tohle dělat. Zacházejí se mnou nespravedlivě. A největším nepřítelem ega je samozřejmě přítomný okamžik, který je, abychom tak řekli, sám život.

Stěžování nelze směšovat s informováním někoho o chybě či nedostatku, tak aby mohl být napraven. A zdržet se stěžování neznamená nutně smířit se se špatnou kvalitou nebo chováním. Není žádné ego v tom, když řeknete číšníkovi, že vaše polévka je studená a potřebuje ohřát – pokud se držíte faktů, která jsou vždy neutrální. „Jak se opovažujete servírovat mi studenou polévku...“ je stěžování. Je tam „já“, které miluje cítit se osobně uraženo studenou polévkou a chce z toho získat co nejvíc, „já“, které miluje někomu vyčítat, že nemá pravdu. Stěžování, o kterém mluvíme, je ve službách ega, ne ve službách změny. Někdy je zřejmé, že ego ve skutečnosti nechce změnu, aby mohlo pokračovat ve stěžování.

Podívejte se, jestli umíte zachytit, to jest všimnout si hlasu ve vaší hlavě, třeba ve chvíli, kdy si na něco stěžuje, a zkuste ho považovat za to, čím je: hlasem ega, ničím víc než podmíněným vzorcem mysli, myšlenkou. Kdykoli si povšimnete tohoto hlasu, uvědomíte si také, že ten hlas nejste vy, ale jste ten, kdo si je vědom toho hlasu. Ve skutečnosti vy jste uvědomělost, která si je vědoma toho hlasu. V pozadí je uvědomělost. Touto cestou se zbavujete ega, osvobozujete se od nepozorované mysli. Chvíle, kdy se stáváte vědomými ega v sobě, už to není ego, ale jenom starý podmíněný vzorec mysli.  Ego znamená nevědomost. Uvědomělost a ego nemohou existovat společně. Starý vzorec mysli či mentální návyk může ještě přežívat a opět se na chvíli objevit, protože má setrvačnost tisíců let kolektivní lidské nevědomosti, ale pokaždé, když je ego rozpoznáno, je oslabeno.

(Pokračování možná někdy.)

čtvrtek 26. května 2011

Jak pomoci dětem překonat nevědomost

(Dotaz z březnového vydání ET TV, 2011.)


Dotaz: Dobrý den. Chtěla bych vědět, jestli můžeme nějak pomoci dětem, nebo komukoli, koho milujeme, překonat ono období nevědomosti, kterým jsme myslím prošli všichni zde přítomní, nebo je nutné, aby jím prošli sami? Někdy cítim bezmocnost, když se moje děti trápí, a velmi snadno se nechám vtáhnout do toho trápení. Chtěla bych být schopna jim pomoci, aby rychleji překonaly nevědomost, pokud to vůbec jde.

Eckhart: Kolik máte dětí? A jak jsou staré?

Mojí dceři je sedm a synovi čtyři.

Především musím říci, že mají velké štěstí, že mají vědomou matku, vás. A jejich otec je  vědomý?
Ne tak vědomý. Ale dost vědomý na to, že mi pomáhá, právě  je s dětmi, abych mohla být tady, a to už je něco.

V dnešní době je více dětí, nevím jaké procento, které možná nebudou muset projít obdobím hluboké nevědomosti, kterým jsme museli projít my. Alespoň já určitě. A také se dnes rodí více dětí rodičům, kteří jsou v procesu probuzení, takže jsou to relativně vědomí rodiče. V mé generaci si nevzpomínám na žádné vědomé rodiče. Možná nějací byli, ale nesmírně vzácně. Pořád jsou ještě vzácní, ale už ne tak jako dřív. Moji rodiče byli hodní, miloval jsem je, ale byli hluboce nevědomí. A to byl normální stav.

Otázka tedy je, jak dětem pomoci, aby zůstaly relativně vědomé, aby se nenechaly vtáhnout do masové nevědomosti, která stále ovládá masovou kulturu. Také technologie podporují u dětí nevědomost a závislostní chování na věcech.

Nejúčinnějším učením není říkat dětem, co mají dělat, ale stav vědomí doma. To je úplný základ toho, jak učit děti, a nemá ani nic společného s učením. Je to základ pro předávání vědomí. Znamená to vlastně ani nechtít jim předávat vědomí, ale udržovat prostor přítomnosti, když s nimi doma jednáte. A také co nejvíce udržovat přítomnost, když jednáte se svým manželem. Je tady ten vztah, že je nakazíme buď přítomností, nebo emocionálním tělem (Pozn. překl. To je soubor emocí a psychických poranění, které si člověk nese v sobě, a který se aktivuje nějakou situací, takže člověk zareaguje prudkou emoci, během níž trpí). Takže hlavní věc, ještě předtím, než pomyslíme, že začneme něco dělat, je vědomé bytí v přítomnosti. Protože děti pozorují, jak se chováte, a přejímají to. Samozřejmě, je tady také masová kultura, děti tráví hodně času ve škole.

Občas mohou nastat věci, na které jim můžete ukázat, tak, aby zůstaly v kontaktu s bezprostřední  zkušeností, například se smyslovou zkušeností. Nedovolte, aby ztratily kontakt s přírodou. Mnohé děti jsou dnes tak zabrány do technologických her, že vůbec nezakusí přírodu. Ta je pro ně nečím úplně cizím. A to je velmi škodlivá věc. Je to velká deprivace, být zbaven bezprostřední zkušenosti s přírodním světem, který vás uvádí do kontaktu s hlubší úrovní vašeho vlastního bytí. I domácí zvířata jsou velkou pomocí. Doufám, že máte doma nějaké zvíře.

Ano, máme psa.

Takže to je jeden způsob. Když jsou děti v kontaktu se psem, je to bezkonceptuální vztah, dotýkají se psa, starají se o něj. Také berte děti často do přírody, bez těch jejich hračiček, které obvykle mají. Po celé hodiny ťukají do tlačítek. Dříve bývalo více televize, ale dnes je možná více těchto her, a ve zbylém čase je to televize, což je stav polokomatózní hypnózy. To může být těžké, protože všichni ostatní ty věci mají. Neříkám, že je máte úplně odstranit, ale odrazujte je od toho, aby trávily 100% času s těmito věcmi. Vezměte je do přírody, bez hračiček, a podporujte je v přímém smyslovém vnímání. Aby se dotýkaly, cítily, dívaly se na věci. Nepleťte si  konceptuální nálepkování s opravdovým poznáním skkrze vlastní zkušenost. Vašemu mladšímu jsou čtyři roky. V tom věku už děti vědí, jak se věci jmenují. Když se učí jazyku, nedělejte rovnítko mezi pojmem a realitou. Když je učíte, co to je, podněcujte je, aby se dotýkaly, aby se dívaly, aby cítily, místo abyste pouze řekla: Tohle se jmenuje tak a tak. Jakmile věc dostane nálepku, přestanou ji zažívat, spokojí se s mentální nálepkou.

Ony samy taky nálepkují. Mnohem více moje dcera, protože syn je ještě malý. Přijde domů a řekne: Já to nikdy nedokážu. Jsem hloupá.

Ano, to je příležitost ukázat, aby se děti neztotožňovaly s myšlenkou, říci jim, že je to jenom myšlenka, a že nemají věřit každé myšlence, která přijde. Aby si uvědomily, že nejsou ta myšlenka, ale jsou prostorem mezi myšlenkami, a aby pozorovaly své myšlenky. Když nějaká myšlenka přijde, je to jenom myšlenka, není to realita, není to pravda.

Emocionální tělo – mají ho? Ano, jako většina lidí. Ať se neztotožňují s emocionálním tělem, ukažte jim, že je to emocionální tělo. Nenazývejte to pro děti tak, dejte tomu nějaké jméno. Protože občas je to ovládne.  Potom jim řekněte: Co to bylo, co tě ovládlo? Jak bys to nazval? Tak se rozvíjí uvědomování – tady to je emoce a tady to je bdělost. Podněcujte je, aby se uměly dívat na tuto věc, na tu emoci, která je čas od času ovládne, protože je spojena s určitými vzorci myšlení. A po té události – ne během ní – se jich zeptejte: Co to bylo, co tě ovládlo, že jsi začal včera tak křičet? Pak se zeptejte, jaký to byl pocit, vymyslete si něco, abyste z toho udělali něco, na co si mohu dát pozor. A pak počkejte, až to přijde příště, a zase se zeptejte, jaký to je pocit. Když to máte vy, počkejte, až se probudíte ze svého emocionálního těla, a řekněte, vidíš, mně se stala stejná věc.

Klíčovou věcí je ukázat možnost, že můžeme být vědomí, a nemusíme se stále ztotožňovat s tím, co vzniká v naší mysli. Když jsem byl loni v říjnu a listopadu ve Vancouveru na události s dalajlámou, někdo se zeptal na výchovu. A já jsem navrhl zavést do učebních osnov nový předmět, který je důležitější pro život než mnohé další předměty, a přesahoval by do všech dalších předmětů, a tím předmětem je Uvědomování. Kdybychom z Uvědomování udělali nejdůležitější předmět ze školních osnov, naučili bychom děti, aby si byly vědomy svých myšlenek při když vznikají, svých emocí, když vznikají, aby si byly více vědomy smyslových vjemů, aby si byly vědomy vašich pocitů a pocitů jiných lidí. Možná bychom mohli mít hry na podporu uvědomování, mít takové hry na Internetu, jak jsme o tom už mluvili. Já nepracuji s dětmi, jiní lidé jsou kvalifikovanější pro tyto věci.

Takže Uvědomování je klíčové, ale nemusíte to tak ani nazývat, jenom to praktikujte. Protože pokud děti umějí zůstat vědomými, v jejich životě bude vše snadnější. Když ztratí uvědomění, budou muset procházet trápením. A potom případně opět najdou uvědomění prostřednictvím trápení, kterým prošly.

Takže, je to zajímavá věc. Rád bych si poslechl názory lidí, kteří pracují s dětmi, jak je učit přítomnosti a uvědomění.

I já bych si je ráda poslechla.

Pokud jde o školy, vím, že jsou některé speciální, třeba waldorfské, které zejména podněcují studenty, aby se neztráceli v abstraktním myšlení, aby dělali spíše věci rukama, třeba keramiku, to je nádherná věc, nebo jednoduché věci ze dřeva, aby zůstaly v kontaktu se základními smyslovými zážitky. Ani je neučí číst a psát příliš brzo, aby brzo nezůstaly v pojmech. Dřív jsme se učili číst a psát v šesti letech, a teď se to myslím učí mnohem dříve, a to asi není dobrá věc.

Je toho mnoho, co se dá dělat, ale hlavním bodem všeho je přítomnost a uvědomění. To je učení.

Děkuji mnohokrát.

úterý 10. května 2011

Jsme určeni k probuzení?

Úryvek z přednášky zveřejněné v květnovém vydání ET TV. 


Otázka: Ahoj Eckharte. Jestliže je cílem vesmíru, aby se forma probudila, nebo aby se vědomí stalo vědomým samo sebe, proč je to tak vzácný jev? Vypadá to spíše, jako že jsme že jsme určeni k tomu, abychom se neprobudili.

Eckhart (velmi nadšeně): OK, děkuji.

Jak říkáte, vypadá to, jako bychom byli určeni k neprobuzení. (Ne vy osobně.) Ale není to pravda. Jste určeni k probuzení. Stejně tak jako žalud, který spadne na zem, je určen k tomu, aby se stal dubem. A každá malá cibulka, kterou teď dáte do země, je určena k tomu, aby se stala na jaře krásnou květinou. Ale ne hned teď, protože v tomto světě, kde za světem formy leží vědomí, a samo sebe vyjadřuje nesčetnými dočasnými formami, tedy v tomto světě se vyvíjí v čase. Existuje i v jiném světě, bezčasovém. Ale v tomto světě platí čas.

Vesmír se vyvíjí od stavu jednoty do stavu mnohosti. I na této planetě je evoluce vědomí. Formy se stávají složitějšími, když se vědomí přesunuje do mnoha životných forem. Postupně dochází k rozkvětu vědomí ve vesmíru. A vy jste toho součástí. A děje se to podobně jako s tím semenem, ten proces se rozvíjí v čase. Je tady paradox.

Mimochodem, musíme být schopni přijmout paradoxy a žít s nimi. Protože pokud to není paradox, není to pravda. Mysl hledá pravdu: takhle to je, a nemůže to být obojí. Ale někteří fyzikové si začínají uvědomovat i v říši vědy: je toto částice, nebo je to vlna? Nu, záleží na způsobu, jakým se na to díváte.  Musíme tedy žít s paradoxem. A paradox také platí tehdy, když mluvíme o nalezení bezčasové dimenze v sobě samém, když se do ní probouzíme. Já někdy říkám, když začínám přednášku: Jsme tady na dvě hodiny, abychom v nich nalezli bezčasovost  v sobě samých. (:-)) V tom můžete vidět ten paradox. Lidé říkají: Co tím myslíte? Proč potřebujeme dvě hodiny, abychom našli bezčasovost v sobě? Ale je to tak.

Okamžik seberealizace je samozřejmě bezčasový. Ale realizace bezčasovosti, ve vašem životě stále přítomná, potřebuje čas k probuzení. Probudit se trvá nějaký čas. Ale vy jste jako budík: už jste nastaveni, abych to trochu zjednodušil. Byli jste stvořeni, abyste v pravou chvíli začali zvonit. Všechno, co víme, je, že nevíme  kdy. Ale jakmile začnete zvonit, uvědomíte si, že čas nebyl nikdy reálný. A můžete si dokonce pomyslet: Musel jsem opravdu projít vším tím časem? Ale tak to je. Takže zde se věci vyvíjejí v čase, a každý člověk je, jako semeno, vlastně už víc než semeno, určen k probuzení.

Proto jsme tady, abychom to vyjádřili, abychom byli pro to hybnou silou. A nyní se to začíná stávat stále častěji. V minulosti to bylo výsadou velmi málo jednotlivců, i když sem tam vždy nějací byli, ale dnes prochází procesem probuzení mnohem více lidí. A pro mnoho lidí je to proces. Proces znamená: probudíte se, a pak jdete zpátky. Zpátky do času. Proto to zabere čas. A pak něco přijde ... ach, to je nádhera, žádné problémy, klid, pocit života, přítomnost, hlubší vztahy mezi formami, vidění esence života, všech forem života. A pak se něco stane, hustota se vrátí zpět, sen forem přijde zpět, a vy zase upadnete do spánku. Je to jako když spíte a něco se vám zdá, pak se probudíte, a pak vás zase přemůže spánek. (:-))))

Mají to i psi, když se dívám na svého psa  ... kdoví co se děje v psím snu, asi je to podobné lidským snům, i když pes má asi jiné starosti, kosti, jiné psy. Takže se to postupně střídá: bezčasovost a návrat do času. Vzácně se stane, že se jednotlivec probudí najednou a už neupadne do identifikace s formou, myšlenkami a tak dále. Někdy se to stane, ale většinou je to proces. Takže si užívejme ten proces, a čím více se ptáte, proč to trvá tak dlouho, tím více jste v říši času. Ono to vlastně nemusí trvat dlouho, můžete si to uvědomit právě teď, ale když si uvědomíte pozadí svého života, vidíte, že to může zabrat nějaký čas.

Otázka: „Takže postupný proces je v pořádku? Vědomí to chápe, že to jde pomalu?“

Ano. Vědomí chce zakusit samo sebe jako formu, řekněme, že vesmír chce zřejmě zakusit sám sebe jako formu, protože to je to, co se právě děje. Vesmír vytváří formy. Vyjadřuje sám sebe skrze formy, jako formy. Je to pohyb vesmíru směrem ven. A to je sen: vesmír sní ten sen. Vesmír to miluje. A pak přijde probuzení uprostřed snu. A to je uvědomění si zdroje. Odkud vše pochází. 

Je to cesta domů, k neprojevenému, bezčasovému, před Velkým třeskem. K nicotě, kterou žádný fyzik nemůže pochopit. Ani tam nejde, protože nemůže. Na otázku, co bylo před Velkým třeskem, je odpověď „nic“. Celý vesmír vzešel z ničeho. A to samozřejmě největší fyzikové nemohou pochopit. Mysl každého fyzika se zastaví před momentem Velkého třesku. Nemohou jít dál za něj, musí se zastavit, jinak by se museli zbláznit. (:-)) Protože tam se dotýkáme neprojeveného, bezčasového, věčného, prázdnoty, nicoty, což je současně plností, která nemůže být popsána žádnými slovy. To je to, co leží za vesmírem. A nikdy to nezmizí. Je to stále podstata každé životní formy. Prázdnota, ne-forma.

Buddhisté tomu říkají prázdnota ležící za všemi věcmi. Forma, a prázdnota. Prázdnota je pro mě trochu zavádějící pojem. Jde vlastně o neexistenci formy. Ale duch z ní opět něco udělá. Je to něco, co absolutně nemůže být pojmenováno. Jak říká učení tao, ve chvíli, kdy to pojmenujete, to ztrácíte. Není to ono. Může to být poznáno pouze tehdy, když mysl zastaví a uvědomí si, že to co zůstává, je světlo vědomí. To, v čem se objevuje vše ostatní. Já jsem to.

Takže existuje cesta vesmíru ven, do formy, do snu o formě, a potom je tu probuzení do toho,  kdo jsem, protože já jsem vesmír. (Vy jste také vesmír, ale mluvím o tom hlavně v já-formě.) Takže Já jsem vesmír. A pak najednou poznám sám sebe ve své podstatě. Jdu domů, ke svému původu. Ke svému životu bez formy, kterým jsem. A pak se vesmír změní. Já zažívám vesmír, moment, kdy poznám sám sebe jako bez formy, jsem doma, a současně probíhá i sen o formě.

Ale sen o formě se změní. Když už nejste v něm ztraceni, můžete si opět užívat sen o formě, a dokonce se stát velmi mocnými spolutvůrci tvůrčího procesu. Naučíte se – už to vlastně děláte teď – vytvářet formu prostě jen myšlením, přivádět formu k bytí. Ale nemůžete to dělat plně, dokud nejste skutečně zakořeněni v ne-formě. Tam už nepůsobí ego, a tehdy vás ne-forma může použít, vaši formu, aby sama sebe vyjádřila skrze vás.

Přijde čas, kdy lidé budou moci vytvářet jakékoli formy, vnější formy, prostě pomocí myšlenky. Myšlenka je kreativní. Spíše než abyste měli mysl, která vás rozptyluje, můžete prostě využít její sílu. Pokud jste zakotvení v beztvarém vědomí. Ona ji může využít skrze vás.

Samozřejmě ironií je, že když jste hluboce zakořeněni, je toho velmi málo, co byste jako lidé chtěli tvořit. Když jste hluboce spojeni, už vám není třeba mnoho formy. (:-))) Takže, když jste schopni tvořit jakoukoli formu chcete, využijete to jenom příležitostně, není toho už tolik, co potřebujete. Beztvaré probuzení do bezčasovosti ve vás. Probuzení do beztvarosti ve vás.

To se nyní děje na planetě, a zrychluje se to. Nemám ani tušení, jestli se probudí celé lidstvo, nebo část lidstva, nebo se probudí určité procento a pak za sebou přitáhne zbytek, nebo se lidstvo rozdělí do různých dimenzí, nebo druhů. To všechno nepotřebujeme vědět. Ale jsme součástí rozsáhlého, velmi rozsáhlého rozpínání kosmických proporcí, a čím více mu budeme otevřeni a budeme to vědět, tím rychleji to v tomto světě času proběhne. Ve světě času propukne bezčasovost. Možná to rozpustí celou tuto dimenzi. Nechci příliš spekulovat. „Kurz zázraků“ například ukazuje na možnost, že vesmír, jako forma snu, se úplně rozpustí. Nepotřebujeme o tom spekulovat, protože je to velmi jednoduché. Probudit se, disidentifikovat se od formy, být světlem, kterým jsme.

To, co řekl Ježíš: „Já jsem světlo světa“, může být velmi mocným ukazatelem, který je možno někdy použít. Je to samozřejmě jenom myšlenka, ale je to myšlenka, která ukazuje na realitu ležící za vším. Je to taková mantra. „Já jsem světlo světa“. Když si to sem tam řeknete, potom už není dál na co myslet. Protože když přijdou ještě myšlenky, pak nejste světlo světa, ale jste někdo nebo něco. Já jsem světlo světa, světlo, v němž se objevuje tento prostor, světlo, v němž se objevuje každá myšlenka, kde vzniká. Nepotřebujete mít pojem, který byste použili sami na sebe, abyste vyjádřili, kdo jste. Musíte se cítit pohodlně s myšlenkou, že nevíte, kdo jste, pojmově. „Já jsem světlo světa“ vlastně nic neříká., nevysvětluje vám, kdo jste. Je to pomocný ukazatel, nic víc. Není to vysvětlení. Jako vysvětlení to není moc užitečné, ale jako ukazatel je to velmi mocné.